Kdo si ve středu v Dolních Vítkovicích zašel už od osmi na jamajsko-amerického reggae zpěváka Shaggyho, spatřil pět min před devátou Stinga toho večera poprvé. Na hlavním pódiu Colours of Ostrava se jako by mimochodem objevil hubený, civilní, ale velmi energický muž v dlouhém černém tričku a šedivé čepici.

S jamajskou sestavou na pódiu si střihl duet Til A Mawnin. Sympatické, nenucené. Ostatně nabízelo se to: oba stylově i hudebně odlišní pánové spolu v minulosti už vystupovali, před lety natočili i společně album. O jejich rande na pódiu se před festivalem spekulovalo, ale ruku na srdce, záruka nebyla žádná. Velké hvězdy často přijedou, odehrají, zinkasují a zmizí na letiště.

Diváci nemuseli čekat

Brit Sting, jehož skutečné jméno zní Gordon Matthew Thomas Sumner, jezdí do Česka často. Před třemi lety obsadil O2 arenu, loni zavítal do amfiteátru na plzeňském Lochotíně. Přesto je jeho performance vždycky událost: ne náhodou byl jasně nejzářivějším headlinerem prvního dne Colours.

On se opravdu nezakecá, nemuselo se na něj čekat, jak bývá u velkých koncertů až trapným zvykem. Svůj hodinu a půl dlouhý set začal ve 22.25, tedy dokonce o pět minut dřív, než byl jeho oficiální začátek. Převlečený do bílého trička s krátkým rukávem ukázal, že ani v 73 letech nemusí postarší muzikant vypadat jako kandidát na lůžko v LDN.

Kolikrát už musel zahrát Message in a Bottle (píseň z roku 1979 napsanou ještě pro jeho první a rovnou legendární formaci The Police), a přesto zněla tahle první skladba koncertu dobře, přirozeně. Jednoduše řečeno: Sting s oprýskanou basovkou zavěšenou na krku a schopnými muzikanty v zádech i ve svých letech zpívá skvěle. Už nějaký čas mu sekunduje jen kytarista Dominic Miller a bubeník Chris Maas. Spolu také natočili koncertní album Sting - 3.0 Live, které vydali letos v dubnu a které současné turné kopíruje a propaguje.

Angličan a Jamajčan v New Yorku

Festivalové publikum je jiné, velká část lidí se přijde podívat ze zvědavosti a pak štiplavě komentuje. "Slyšel jsem už hodně přestárlých muzikantů, ale tenhle je… dobrej," znělo s překvapeným uznáním z jednoho takového hloučku. A ono to tak skutečně je.

Třeba Shaggyho koncert srážely zbytečné playbacky. Stingovi by se zase hodil druhý hlas u známé (a pěvecky náročné) rádiovky Desert Rose, ale dal ji prostě sám. A Shaggy přišel taky. Vtrhnul jako velká voda doprostřed top hitu Englishmen in New York, který si středoamerický výtržník překřtil na Jamaican in New York.

Sting je na pódiu úsporný, neunavuje publikum dlouhými proslovy, neodchází ve stylu starých rockových pardálů na kouřící/čůrací pauzičku, zatímco mladý bubeník hraje nekonečně únavné sólo. Ale není ani nudný, i když díky svému asketickému vzhledu může působit až pedantským dojmem. Bavil se Shaggym, diváky rozesmál průpovídkami na konto spoluhráčů. "Jo, tohle je těžké… A teď jsi to zkazil," vyčetl jednomu z nich naoko před lyrikou Shape of my Heart.

V prostřední pasáži koncertu si přišli na své spíše jeho skalní fanoušci, vystoupení lehce ztratilo na tempu, Sting nasadil méně provařené věci, někteří zvědavci se odešli bavit jinam. Závěr byl zase silný pro všechny, megahit Every breathe you take si broukal pod vousy i nejvzdálenější sekuriťák v areálu, jako přídavek zazněla táhlá Roxanne a jako poslední romantika Fragile. Sting se před ní, snad poprvé během večera, usadil. Basu vyměnil za šest strun, otřel si levačku, pohladil jí hmatník a stylově se rozloučil. Málokdo umí proplést rádiovou chytlavost s živou energií a dobrým muzikantstvím tak jako on.