Hluk, horko, nepohodlí, ale jedeme! Dál a dál na východ, závratnou rychlostí, která někdy dosahuje i osmdesáti kilometrů v hodině. Zní to jako pomalá jízda, ale čekali jsme, že to bude mnohem, mnohem horší. Tohle je tempo, na které jsme zvyklí od trabantů. Sto kilometrů za dvě hodiny, to jde!

Ale ve všem ostatním byla jízda trabantem v porovnání s našimi žlutými žábami naprostý luxus. Teď, daleko na východě Turecka, těsně před hranicí s Íránem, máme s žábami najeto přes 4000 kilometrů, takže konečně můžeme říci, jak se s nimi vlastně jede. Sami jsme to před startem pořádně nevěděli.

Je to hlučné, opravdu hrozně hlučné!

Hluk je jedna z mála věcí, o které jsme věděli, a od začátku se to snažili vyřešit. Pokud se ptáte, jak moc je to hlučné, zajděte si na nejbližší sportovní letiště, najděte si tam nejbližší malé vrtulové letadlo a poslechněte si ho. Takhle je to hlučné.

Žáby pohání roztomilý vzduchem chlazený čtyřválec z hořčíkové slitiny, která by se skvěle hodila do letadla… a podle toho taky zní. Samotná konstrukce auta, byť auto je v tomto případě dost silné slovo, je motor posazený na rám s koly, dekl přes motor a okno. Nic víc. Prostor pro posádku, který by se dal u jiných vozů označit za kabinu, je mnoha otvory propojen prostorem pro motor.

A tak všechen ten letecký hluk leze do kabiny. Tedy "kabiny". Vymýšleli jsme spoustu způsobů, jak jej odstínit nebo alespoň zmírnit, ale nepomohlo nic. A tak jsme skončili tam, kde jsme začali, u leteckého řešení. Jezdíme s interkomem a sluchátky do závodních aut.

Mít na hlavě sluchátka po dlouhé hodiny není nic moc příjemného. Když zastavíme, první, co necháme odpočinout, jsou uši. Když je horko, potí se pod nimi hlava. Ale nejen že neohluchneme, my se dokonce navzájem slyšíme!

Je v tom horko, někdy opravdu hodně horko!

Že nám bude v autě, které nemá žádné topení, vedro, jsme nečekali. Potíž ale trochu je, že auto nejvíce topí, když je největší teplo. Je to tím, že ono netopí, ono se chladí přes "kabinu". Zavřít vzduchem chlazený motor z malého osobáku (motor pochází ze záporožce, což byl takový sovětský trabant) do vany plovoucího auta je recept na to, jak jej spolehlivě upéct. Místo aby k němu přicházel stále nový chladný vzduch, dusí se zavřený v sauně svého vlastního vedra.

Zatímco běžný postup u vzduchem chlazených motorů bývá, že ventilátor fouká chladný vzduch na motor, u žáby si saje horký vzduch z vany okolo motoru a fouká ho ven výdechy na kapotě, které žhnou jak sušák na ruce na veřejných záchodcích.

Aby ale tohle alespoň nějak fungovalo, musí se do vany k motoru dostávat chladný vzduch. Ale protože je vana zavřená, aby do ní neteklo, když žába plave, dostává se tam klapkou na kapotě, která se otevře proti směru jízdy, a nápor vzduchu žene chladné povětří k motoru.

A kam že mizí horký vzduch z prostoru motoru? Do prostoru pro posádku. Valí se tam všemi možnými dírami, kolem pedálů, kolem volantové tyče, pod podlahou… pokud auto nemá na sobě plachtu, ještě se to dá, ale my tam plachtu máme a horko se hromadí uvnitř, a tak větráme, co to dá. A samozřejmě motor je potřeba nejvíce chladit v největším horku a nejméně chladit v největší zimě. Takže čím je větší horko, tím je vám větší horko, a naopak.

Je to nepohodlné, ale ne tolik, jak jsme se báli

Žába je motorový žebřiňák se sedačkami. V původním provedení má jednu mizernou sedačku a dvě nouzové sedačky, které se zaklápí do podlahy. To je konfigurace, u které jsme záhy zjistili, že se tak dá jet pár desítek kilometrů, ale ne pár tisíc. A tak jsme začali shánět sedačky. Testovali jsme jich dost, ale vyhrály ty z Land Roveru Defender. Perfektně tam seděly, a především byly k dispozici, protože majitelé Defenderů je vyndávají jako málo pohodlné. Pro nás byly požehnáním.

Ale současně chápeme, proč je mění. Sedačka je jen vrstvička molitanu na kusu plechu. A po čase vás opravdu bolí zadek. Alespoň je dost místa na nohy. Tolik prostoru, jako je v žábě, jen tak nějaké auto nemá.

Pokud jde tedy o dva pasažéry sedící po stranách o trochu více vzadu než řidič. Ten to má složitější. Sedí uprostřed a do auta musí doslova nastoupit v plném významu toho slova. Vlézt dovnitř a zasunout se za volant s jednou nohou na jedné straně převodovky a druhou na druhé s pákami mezi nimi. Jako v traktoru.

Mnohem zábavnější je ovšem vystupování. Řidič je za volantem zapadlý jako za kulometem, a jediný způsob, jak se dostat ven, je přehodit jednu nohu horem přes volant. Je to velmi neelegantní, ovšem dosti akrobatické. Pak už jen vypadnout přes vysoké borty pramice na kolech ven a můžete se konečně protáhnout.

Ovšem je tu jedna velmi luxusní věc: výškově stavitelný volant! Ten se ovšem nemontoval proto, aby se řidiči pěkně sedělo, ale proto, aby se auto dalo řítit vleže, což byl jediný bezpečnostní prvek, jaký luaz do boje měl. Když ležíte, sice se vám špatně řídí, ale spíše vás netrefí.

Je to slabé a moc to neuveze

I když žáby pohání o něco silnější motor než trabanty, tím, že jsou těžší, vyjde to tak nějak nastejno. Každý větší kopec vás zpomalí a pořádný kopec, ten vás donutí jet na jedničku, pomalu, 15 km/h, stále výše a výše, než je motor tak horký, že musíte zastavit a počkat, až vychladne.

Auto nemá žádnou automatiku, jen slušnou řádku budíků, které je potřeba si hlídat. Otáčky, teplota oleje, tlak oleje. Je to jako ovládat lokomotivu. Když je olej moc studený, zavřít chladicí klapku, pak ji otevřít napůl, pak úplně, pak zapnout přídavný ventilátor chlazení oleje… a pak jej zase vypnout, přivřít klapku… a tak pořád dokola.

Brzdit opatrně, protože bubnové brzdy moc nebrzdí, řadit opatrně, protože převodovka není vrcholem přesnosti… esence řízení z dob, kdy se auta neřídila sama. Jezdit žábou je zážitek, ne vždy pozitivní, ale rozhodně intenzivní!