Jméno Otakar Vávra zůstává v československé kinematografii synonymem ambivalence. Často se skloňuje například jeho přizpůsobivost, točil za všech režimů. Nebyl však zdaleka jediným, zmínit můžeme třeba Jiřího Krejčíka, jemuž se tato skutečnost nevyčítá. Navíc je Vávrova kariéra zatěžkaná různorodými osobními vzpomínkami a historkami, z nichž značnou část vypouštěl on sám, především skrze své memoáry Podivuhodný život režiséra.

Nejspolehlivější je tak Vávru posuzovat a zkoumat především z perspektivy samotné tvorby. Vždy šlo o brilantního eklektika. Nikdy se nepovažoval za autorskou osobnost, byť se v několika případech nebál experimentovat, viz jeho avantgardní prvotina Světlo proniká tmou.

Paradoxně stylisticky dost možná nejodvážnější je jeho režimu poplatná adaptace Čapkova Krakatitu s názvem Temné slunce. Uměl svůj styl a řemeslo přizpůsobit dobovým standardům. Dle svých slov byl odmalička vychovaný kinem. Důsledně si pak rozepisoval scénosled viděných filmů.

Na přípravu scénáře kladl silný akcent, většinu si psal sám, případně ve spolupráci se spisovateli, spousta z jeho děl se totiž opírala o literární předlohy. Mezi jeho nejlépe hodnocené filmy patří poetická Romance pro křídlovku či Kladivo na čarodějnice. Období 60. let, kdy se do jeho tvorby propsal vliv jeho vlastních "novovlnných" studentů, bývá označováno za jeho umělecky nejhodnotnější. Jeho filmografií prostupuje ohromná žánrová i tematická rozmanitost, přesto si jej spojujeme především s velkofilmy a historickými snímky.

Pudy vládnou světu

V období normalizace už se nevěnoval ničemu jinému, výraznou úlohu přebraly také životopisné tituly. Film Oldřich a Božena představuje ve Vávrově pozdní filmografii jasnou kontinuitu, kdy se zaměřoval na životy českých národních figur, a přesto se tu v určitém ohledu vydal tzv. na pole neorané.

Snímek vychází z divadelní hry Františka Hrubína, s nímž Vávra dříve spolupracoval na třech filmech (Srpnová neděle, Zlatá reneta a Romance pro křídlovku). Drama bylo dle Vávrových memoárů kvůli spontánním reakcím na Oldřichův monolog o svobodě roku 1969 zakázáno. Již o rok později však už Vávra s Hrubínem psali filmový scénář. Ludvík Toman - ústřední dramaturg na Barrandově - ale jeho realizaci údajně odmítl.

Vávra se tak k filmu dostal až o 14 let později, ovšem už bez Hrubína, který roku 1971 zemřel. Dramatik příběh Oldřicha a Boženy sledoval perspektivou politických machinací. Postava Boženy se v divadelní hře nevyskytuje, její očekávané dítě s Oldřichem je především symbolem světlejších zítřků české samostatnosti. Romantizovaný pohled se nekoná. Vávra se tuto skutečnost snažil propsat i do filmové adaptace - postavu Boženy sice do filmu zahrnul (hraje ji Ilona Svobodová), ale nedává jí tam téměř žádný prostor. Vyprávění je zbavené jakéhokoli náznaku romantické linie.

Oldřich v podání atypicky surového Jiřího Bartošky jedná impulzivně. Snímek otevírá výjev, kdy se svou družinou během surreálně koncipovaného pohanského rituálu unáší Boženu. Oldřich je zmítaný nespoutanými pudy, následky svých činů neřeší. Jsme vhozeni přímo do akce, k jejich dříve budovanému vztahu nemáme žádný kontext. Božena je s nadsázkou řečeno redukována na "dobrovolnou kořist". Zamilovaný Oldřich Boženu unáší také proto, aby s ní mohl počít potomka, protože jeho žena Juta (Jana Šulcová) není schopna otěhotnět. Očekávané dítě a původ Boženy vedou na dvoře ke vzniku intrik a snahám o komplot.

Vávra vyzdvihuje dobovou surovost. Postavy jednají takřka animálním způsobem. Dočkáme se explicitně násilných výjevů a nahoty. Ta však nemá erotický náboj, většinou slouží k ponížení postav. Láska zde má pomíjivý charakter, stejně jako přátelské vztahy. Vávra přelom 10. a 11. století vykresluje jako svět bez stálých hodnot. Mezi řádky můžeme číst, že to je kvůli vrtkavým základům české státnosti, jež je neustále narušovaná vnějšími vlivy. Jde o zachycení zlomového období, které nakonec vyústí v nastolení řádu a sjednocení.

Prostoduché dějepravné obrázky?

Rozpolcenost se promítá i do zvoleného filmového stylu. Lyrizace se neustále tluče s explicitními výjevy hrůzy. Výtvarnou dominantou jsou dobové kostýmy a kulisy. Snímek na hraně ornamentálnosti staví do popředí klenoty, hábity, skrze něž rozlišuje sociální zázemí postav, nebo křesťanské fresky. Stylizace scény ostatně byla pro Vávru vždy důležitější než faktografická správnost.

Oldřich a Božena ale ztělesňuje komornější část Vávrova historického portfolia. Nevidíme epikou křičící scény ani davové segmenty. Vyprávění je vystavěné okolo dění na Oldřichově dvoře. Jsme vrženi do nejasného kolotoče intrik, žádná z postav se nám plně neodhalí. Byť jsou tu pohané vnímáni jako barbaři, křesťané, kteří pokrytectví a touhu po moci maskují božím poselstvím, se chovají hůře. Božena je určitým symbolem pohanské čistoty. Slouží jako kontrast vůči politicky motivovanému světu - možná právě proto Oldřicha tak uhrane.

Jde o pozoruhodné, leč značně rozporuplné dílo. Politická linie se s absencí hlubšího kontextu vytrácí, vztahy mezi figurami nejsou pro emocionální zásah dostatečně rozkreslené. Ocitáme se ve světě, kde je velmi těžké najít si k postavám bližší vztah. Vávra se rozhodl pro vypíchnutí akce, důrazu na politický kontext osudu české země se zdráhá. Filmový časopis Záběr byl ke snímku kritický: "Oldřich a Božena ve Vávrově tvorbě představuje položku závěrečného cyklu marastických historických pláten, která se utápějí v realizačním neumětelství, která se spokojují s představením prostoduchých dějepravných obrázků."

Oproti tomu prominentní komunistický filmový kritik Jan Kliment v Rudém právu volil vstřícný a téměř oslavný tón. Jiří Bartoška v rozhovoru pro deník Pravda paradoxně zmiňoval, že je mu Oldřich blízký díky tomu, že je skvělý diplomat (což se ve filmu mimochodem projevuje jen velmi okrajově). Zároveň prý pro něj nebyla důležitá historická věrnost, bral příběh jako básnickou interpretaci známé legendy.

Oldřich a Božena je skutečně zvláštní pokus o reflexi Kosmasem zapsaných příběhů. Pochází z kvalitativně slabého Vávrova období, ale stále vybízí k přemítání nad tradicí československých historických filmů, mezi nimiž se snímek jeví jako v něčem velmi podnětná anomálie.