Do Paříže jste dorazil ve čtvrtek večer. Jak teď doma probíhá regenerace?

Hůře, než bych chtěl. (úsměv) Mám toho po návratu spoustu, v pondělí bylo velké přivítání od fanoušků doma v Nové Pace. Moc jsem toho nenaspal a mám teď kolem projektu ještě dost práce. Řeším sociální sítě, výstupy, plus mediální zájem, který mě samozřejmě těší. Ale není to tak, že bych se zastavil a užíval si nicnedělání. Spíš bych řekl, že místo regenerace jsem začal pracovat.

Potvrzuje to úspěch a dosah vaší akce, v rámci které jste tradičně rozjel také charitativní sbírku?

Ze zahraničí sice nemám ohlasy žádné, ale v rámci Česka je ten zájem opravdu hodně velký. Přispěly k tomu určitě moje vstupy do přenosů Tour de France v České televizi, které se mnou domluvil komentátor Tomáš Jílek. Načítal moji knížku Rychlejší než vítěz jako audioknihu, zjistil, co plánuju, a kontaktoval mě, abych cestu dokumentoval.

Abyste se vyhnul uzavřeným silnicím, odstartoval jste třetí etapou. Hned první den jste najel bez spánku 500 kilometrů, pak už jste se držel před profesionálním pelotonem a diváci České televize měli díky vašim příspěvkům obrázky z dané etapy už v předstihu. Pro vás ale práce navíc, ne?

Určitě. Třeba 16 hodin denně jsem poctivě šlapal na kole, v průměru necelé tři hodiny denně jsem spal. Pak je tam docela dost velký čas na zastávky jako nákupy nebo převlíkání v horším počasí. A dost času jsem strávil prací. Ať už to byly fotky, videa nebo různé záznamy, protože budu psát z toho dobrodružství další knížku. Velké penzum času jsem věnoval práci a dokumentaci.

Každé léto vymyslíte na kole nějaký extrém. Byl tohle nejtěžší z vašich projektů? 

Těžko říct, složitě se to srovnává, ale tohle patří určitě mezi top tři nebo čtyři nejtěžší akce, které jsem dělal. Výraznou roli sehrálo počasí, které mi úplně nepřálo. Trápilo mě víceméně po celou dobu a z těch 19 dní na trase byly možná tři takové, že bylo počasí fajn na kolo. Jinak byly často velké bouřky, zima, déšť, nebo naopak zase brutální vedra.

Několikrát jste bojoval s podchlazením, že?

Měl jsem docela dost vitamínů, dával jsem si silnější céčko. Takhle jsem proti tomu bojoval. Podchlazený jsem ale byl několikrát, naštěstí to tělo vydrželo. Trošku se to podepsalo na achillovce, hlavně na pravé. Hrozil mi nějaký zánět, v jednu chvíli bylo na vážkách, jestli mě to nezastaví. Tím, jak jsou nohy často mokré a zmrzlé, tak jim to v kombinaci s dlouhodobou extrémní zátěží nedělá dobře.

V tomto byly nejhorší Pyreneje?

Začalo to už v Normandii, kde sice člověk jede v rovinatějším terénu a nebojuje s tím, že by jel tři čtvrtě hodiny z kopce dolů, což je v takovém počasí peklo. Ale na druhou stranu do toho vstoupil vítr. Bylo to ostré v tom, že do deště hodně foukalo a větrem se mi voda dostala i pod goretexovou bundu. V Pyrenejích se pak ještě ochladilo a nastal problém dostat se z horských sedel dolů. To je ve finále nejtěžší disciplína a člověk se těší, až pojede zase do kopce a ohřeje se. Navíc v Pyrenejích do toho vstoupil další element.

Jaký?

Horská sedla jsou součástí obrovských pastvin a krávy chodí nejen po louce, ale i po silnicích. A nechávají tam po sobě ty koblihy. Začne do toho pršet, po silnici tečou kraví exkrementy a člověk má jistotu, že dolů přijede nejen zmrzlý, ale i "zasraný". (smích)

Právě v jednom z vašich příspěvků pro televizi jste projížděl Pyrenejemi, mrznul jste na kole, viděl kolem sebe karavany a nadával, jestli by nebylo lepší být tady s nimi. Jak s takovými myšlenkami bojujete?

Takové myšlenky se vkrádají, to víte, že jo. Člověka to nahlodává, ale už mám za sebou tolik odjetých závodů a zkušeností, že vím, že je to jen přeháňka v jinak fajn projektu, na který budu vzpomínat ve finále v dobrém. Je potřeba to skousnout, chvíli vydržet. Člověk ví, že jednou přestane pršet a to slunce zase vyjde.

Vedle počasí vás trápily i technické problémy, že?

Ano, hlavně defekty. Měl jsem jich ve Francii více než v součtu za dva nejdelší závody - pětitisícový Race Across America a sedmitisícový NorthCape - Tarifa. Nějak se to sešlo, měl jsem i smůlu, že jsem ve městech najel na střepy nebo na hřebík. Pláště už byly natolik rozervané, že jsem je musel celé měnit. To souvisí s příběhem, kdy mě zachránil fanoušek.

Jak?

Dokázal jsem s jedním českým fanouškem vyměnit zadní plášť, který jsem pak dovezl až do Paříže. Ten borec mě opravdu zachránil. Sledoval moji jízdu na livetrackingu a viděl, že se v Alpách vracím z půlky kopce dolů do vesnice. Potřeboval jsem vyměnit plášť, ale cykloobchody tam byly zrovna zavřené. Nicméně ten fanoušek za mnou přijel dolů a vyřešili jsme to. Věnoval mi zadní plášť, manželka pro něj přijela autem. Neuvěřitelný příběh.

Nabíjeli vás čeští fanoušci, které jste potkával? Někteří měli i vlajky a transparenty přímo s vaším jménem.

To bylo nejlepší koření a největší podpora během jízdy. Když jedete a za zatáčkou vidíte českou vlajku, slyšíte povzbuzování. To je nejkrásnější pocit. Sice to byly jednotky fanoušků, ale byli tam jen pro mě a nesmírně jsem si to užíval. Trošku jsem si představoval, jaké to je, když opravdu jedete Tour de France a těch fanoušků jsou statisíce.

Jak se vám líbil slavný vrchol Mont Ventoux? Zrovna jste vychytal pěkné počasí, ale tam to znamená, že se člověk smaží v měsíční krajině bez vegetace.

Bylo tam obrovské vedro, ale pro mě to byl asi největší highlight celého projektu. Nikdy jsem tam nebyl a je to hora opředená historií Tour. I co se týče přírody, je to unikátní záležitost, kde vrchol vlastně z ničeho vystupuje skoro do dvou kilometrů. Navíc jeden z mých nejlepších kamarádů Jarda přijel s rodinou do Montpellieru, kde ta etapa startovala. Byli tam na dovolené a on celou tu etapu jel se mnou. O to větší zážitek to byl.

Poznal jste, jak je během Tour celá Francie do závodu poblázněná?

Stoprocentně. To byl nádherný rozměr tohoto projektu, tím byl mimořádný. Žil jsem tou Tour stejně jako lidi, kteří se na ni chystali. Poznal jsem, jak obrovský svátek to pro ně je. Projížděl jsem etapy s předstihem, když se lidé chystali na průjezd pelotonu. Bylo pěkné, jak u domů připravovali vychytávky a transparenty. Chlapi třeba přijeli odpoledne z práce, sešli se u traktorů na poli a stavěli balíky slámy, obrazce. Mávali jsme si, oni mě povzbuzovali. Uvědomil jsem si, jak je Tour nesmírně cenné kulturní dědictví celé té země.

Jak jste si užil závěr Tour u televize?

S úžasnými pocity. Užil jsem si poslední dvě etapy s nataženýma nohama, doma a v klidu. Měl jsem fajn pocit, že už šlapat nemusím.

V Paříži jste byl o tři dny dříve než Tadej Pogačar a ostatní.

To je pravda, ale pařížský okruh přes Montmartre, který jsem jel s dalším kamarádem, co mě přijel povzbudit, jsem jel teda jenom jednou, ne třikrát jako peloton. To nebylo o cyklistice, ale o prodírání se mezi davy turistů. Museli jsme i slézt z kola a tlačit mezi lidmi. Říkal jsem si, že mi na peloton budou dva okruhy chybět, ale na druhou stranu tu etapu, kterou cyklistům zkrátili kvůli nemoci krav, mám já kompletní. To znamená, že můj kilometrový nájezd je ve finále pořád vyšší. Vynechal jsem ty dva okruhy s čistým svědomím.

Takže cyklisticky vás Paříž úplně nenadchla, viďte?

Je to něco, jako byste dojížděl v centru Prahy. Řešíte, abyste někoho nesrazil, aby někdo nesrazil vás. Ve finále nejnebezpečnější byly cyklostezky v Paříži, protože tam lítali lidé na elektrokoloběžkách a dalších zařízeních. Takovým způsobem, že jsem se opravdu bál. Zleva, zprava, těsně vedle mě. Nejsilnější moment z Paříže byl ten, když jsem spatřil Eiffelovu věž. Mladší dcera se mě totiž při odjezdu ptala, jestli Eiffelovku uvidím, a dala mi za úkol ji vyfotit. V ten okamžik jsem si na její hlas vzpomněl a bylo to silné. To jsem i zamáčkl slzu. V cíli jsem pak cítil hlavně úlevu, že to mám celé za sebou.

Sestřih Ultra Tour v podání Daniela Polmana: