Než se naplno věnoval vzdělávání, prošla jeho kariéra výraznou proměnou. Po pádu komunismu se pohyboval v lukrativním prostředí informačních technologií, ale časem v něm rostla nespokojenost.

"Když stárnete, začnete se ohlížet zpět a hodnotit, čeho jste dosáhli. Mně to najednou přestalo dávat smysl," vzpomíná Strachota. Nakonec se rozhodl pro zásadní změnu a zaměřil se na neziskový sektor. "Chtěl jsem pomáhat s výukou mladých a využít sílu filmu jako nástroj pro šíření důležitých myšlenek a hodnot," říká.

Tento záměr ho přivedl k organizaci Člověk v tísni, kde se podílel na vzniku projektu Příběhy bezpráví. Inspiroval se mezinárodním festivalem Jeden svět, který od roku 1999 přináší českému publiku filmy o lidských právech. "Měl jsem to štěstí být u jeho začátků a stát se v roce 2001 jeho výkonným ředitelem. Brzy nám došlo, že nemusíme jen zvát studenty na promítání, ale můžeme filmy vozit přímo k nim," popisuje.

Prvním krokem bylo sestavení sady VHS kazet s dokumentárními filmy, které měly sloužit jako doplněk výuky. "Mnozí se nám tehdy smáli a klepali si na čelo, že děti přece nebudou ve škole koukat na televizi," vzpomíná Strachota. Skeptické reakce se však brzy ukázaly jako mylné - projekt si rychle našel své publikum.

Přesto se objevila ostrá kritika. Odpůrci tvrdili, že organizace Člověk v tísni "tahá politiku do škol" a rozděluje rodiny. "Děti se vrací domů a kladou prarodičům nepříjemné otázky o tom, jak se chovali před rokem 1989," líčí nejčastější výtky Strachota.

Na začátku milénia byla výuka dějepisu silně ideologicky zkreslená. Někteří učitelé se snažili studentům poctivě přiblížit realitu doby, zatímco jiní se tématu vyhýbali.

"Ať už z obav z nepříjemných otázek týkajících se vlastní minulosti, nebo z nejistoty, jak o tomto období učit. Osobní odpovědnost jednotlivců za komunistické zločiny byla zlehčována, místo toho se mluvilo o potřebě udělat tlustou čáru za minulostí," vypráví Strachota, podle kterého část české společnosti systematicky pracovala na tom, aby byly nepříjemné věci z nedávné minulosti vytěsněny z kolektivní paměti.

Situaci komplikoval i nedostatek vhodných materiálů a učebnic. Projekt Jeden svět na školách, pod nějž spadají i Příběhy bezpráví, tedy vycítil příležitost. V průběhu let se rozrostl na digitální platformu s více než 400 filmy a 1900 výukovými materiály, které pokrývají nejen historii, ale i mediální vzdělávání a lidská práva.

Školství pořád čelí výzvám, varuje ředitel

Podle Strachoty se situace ve školách v posledních dvou dekádách zlepšila, zejména díky učitelům, kteří moderní dějiny neopomíjejí. Stále však přetrvávají rozdíly, zejména na odborných školách a učilištích. "Teď už ani náhodou není pravda, že by chyběly materiály k výuce, jak tomu bylo dříve. Pokud někde něco chybí, je to spíše vůle nebo odborná připravenost učitelů," říká Strachota.

I proto chce projekt Jeden svět na školách klást v budoucnosti větší důraz na střední odborné školy a učiliště, kde se výuka moderních dějin často setkává s většími překážkami. "Netajím, že to tam jde docela ztuha. Máme skvělé učitele, kteří i na těchto školách dělají výbornou práci a dokazují, že to jde. Ale zároveň je nemálo pedagogů, kteří o toto téma nejeví zájem - a často ani vedení škol," dodává.

Pro Strachotu je klíčové, aby se výuka moderních dějin stala pevnou součástí osnov. "Bez zásahu shora se to nezmění," upozorňuje a zdůrazňuje, že neziskové organizace mohou pomáhat, ale nemohou nahradit systém.

Dobrá znalost moderních dějin je podle něj pro novou generaci zásadní, zejména proto, že se překrucování historie v politickém diskurzu stává čím dál častějším. "Někteří politici srovnávají současnou situaci s obdobím před rokem 1989. Mluví o tom, že 'přicházíme o svobodu projevu' a že je to 'stejné jako za komunismu'. Tato srovnání ignorují historická fakta a slouží spíše k manipulaci voličů," říká.