Ve třinácti letech začala pociťovat, že se s ní něco děje. Prožívala časté stavy hluboké melancholie, které se neustále prodlužovaly. Přicházely bez zjevné  vnější příčiny.

"To byl první moment, kdy jsem si řekla, že už to trvá několik měsíců, tak to není úplně v pohodě," rozpovídala se v podcastu (ne!)ZÁVISLÁ známá herečka Sára Korbelová, které je nyní třiadvacet.

Svěřila se s tím mamince, ale ta to přisuzovala pubertě. Usoudila, že její dcera prochází hormonálními změnami, ale nic vážného se neděje. Jenže dělo. Sára svoje úzkosti držela v sobě, styděla se, bála se, že ji nikdo nepochopí, nikoho nechtěla otravovat.

"Jak mi mamka řekla, že je to puberta, bála jsem se jí oponovat, že to není tak. Dlouho jsem to neřešila. Letargické stavy se změnily v to, že jsem nic necítila. Ani nic špatného, ani nic dobrého. Přišla jsem si bez citů a otupená. Pak se k tomu přidaly i úzkostlivé stavy," povídala dál.

Když se třeba na něco hodně těšila, vyvolávalo to v ní úzkost. Měla sevřené hrdlo, hůř se jí dýchalo a připadalo jí, že jí zdi pokoje na ni padají. V období, kdy toho měla hodně, se snažila na svoje obtíže nemyslet, fungovat, jít dál. Když pak měla volno, dohnalo ji to a spustilo to další úzkost.

Na škole v přírodě se zhroutila

"Poslední kapka byla, když jsme byli na škole v přírodě v Chorvatsku. Předposlední den jsem tam chytla panickou ataku, která trvala více jak dva dny. Dva dny jsem byla v úzkostlivém stavu, ze kterého jsem nebyla schopna se dostat. Přítel mi tehdy řekl, že už to nejde. Buď to řeknu doma, nebo jim to řekne on. Nakonec jsem to řekla já," dodala Sára v podcastu (ne!)ZÁVISLÁ. 

Chtěla, aby u toho tehdejší partner byl, protože se bála, že jí rodiče nebudou zase věřit. Bála se odsouzení. Naštěstí její maminka viděla, v jakém stavu dcera přijela a pomohla jí najít odbornou pomoc.

"Našla mi psycholožku s psychiatrem, abychom to všechno zkontrolovali důkladně. Pak jsem to začala řešit. Hodně jsem se bála. Připadala jsem si špatně, když jsem jela poprvé k psychiatrovi. Měla jsem z toho úzkost. Bylo to poprvé, kdy jsem se fakt svěřila s těmi všemi pocity a musela jsem si v hlavě nastavit, že ten doktor je tam od toho, že mě nesoudí, ale aby si všechno vyslechl. I ty negativní pocity," přiznala herečka známá ze seriálu Ulice. 

Dostala medikaci, začala chodit na terapie. Pomohlo jí, že to konečně někomu řekla a její stavy se řeší. Od psycholožky dostala Sára potvrzení, že její emoce jsou v pořádku, že není žádný blázen. 

"Řekla mi, že se to děje i jiným lidem a dá se s tím pracovat a žít s tím. Nebo se toho dokonce zbavit. To mi pomohlo nejvíc," dodala. 

Žádné jídlo v sobě neudržela

Bohužel v mezifázi, než se jí dostalo pomoci, se u Sáry rozjela bulimie. Kvůli úzkostem a depresím nedokázala v sobě udržet žádné jídlo. Měla tak stažený žaludek, že cokoliv snědla, šlo hned ven. 

"Vždycky, když jsem se hodně najedla, šla jsem to hned vyzvracet. Bylo to vyvolané stresovým napětím, nebyla jsem schopná v sobě udržet žádné jídlo," promluvila pro ni o hodně citlivém tématu. 

Dostala i roli, kde měla zhubnout. Nejprve jí napadlo, že přestane jíst, nakonec dostala kázání od maminky a své agenty, že takto to nepůjde. Držely nad ní ochrannou ruku a dohlížely, jestli stále jí. K ruce dostala výživovou poradkyni, aby věděla, jaké potraviny jsou pro ni nejlepší. 

"Snažím se to mít pod kontrolou. I když jsem už sebevědomá v tom, že vím, jak se sebou pracovat. Vím, co dělat, když se do takového stavu dostanu," uzavřela vyprávění sympatická herečka.

Sama za sebe s čistým svědomím lidem doporučuje chodit na terapie. Nebýt na špatné psychické stavy sám. Nebát se říct o pomoc, protože se není za co stydět. Snaží se bortit stigma, že k psychiatrům a psychologům chodí jen blázni. 

Terapie pomohou s úzkostmi

Úzkosti k životu patří, aby nás posouvaly dál. Ale když nám začnou komplikovat každodenní bytí, není to v pořádku. Jak sama Sára říkala, je nejlepší vyhledat odborníka. Může jít i o úzkostnou poruchu, která je nemocí, jež dokáže lidi hodně potrápit.

"Na terapii čeká klienta přijetí. Vysvětlím mu, že pro mě není jen objektem duševní nemoci, ale je to pro mě člověk s určitým problémem, se kterým mu chci pomoct. Chci, aby věděl, že nikoho na terapiích nečeká odsouzení a povyšování se. Je to dlouhá cesta, není jednoduchá, ale vyplatí se. Pohlížím na klienty jako na někoho, s kým chci ujít pořádný kus cesty. Úzkosti se dějí z nějakého důvodu a je dobré přijít na to, proč se tomu tak děje," přiznala psycholožka Marcela Šupíková.