Na záda nasadil 16kilogramový batoh a vydal se na 600 kilometrů dlouhou cestu. "Byl to jeden z mých nejšílenějších nápadů," říká zpětně. O tom, že se na pouť vydává, věděli jenom jeho rodiče. "Nikomu jsem o ní radši neříkal, bál jsem se, že když to nevyjde, tak to bude trapný a budou si ze mě všichni dělat srandu," popisuje s úsměvem. "Report" z cesty tak podával hlavně mamince, která pro něj byla největší oporou. I když do poslední chvíle doufala, že si Dan cestu ještě rozmyslí. Strachovala se o něj ale zbytečně.

Danovo dobrodružství začalo 1. srpna na nejvýchodnějším bodu republiky. První kilometry vedly přes Beskydy, pak pokračoval do Olomouce, Prahy a dál do rodného Rakovníka. Na posledních 100 kilometrů se k němu přidal i táta, který ho k cestování vedl odmala, kdy spolu vyráželi poznávat české hrady a zámky. Předtím ale 500 kilometrů putoval sám.

"Myslím, že na cestě člověk není nikdy sám," říká a vypráví o lidech, kteří mu utkvěli v paměti. "Jedna paní mi koupila džus, další mi upekla buchtu a jedna rodina mě u sebe dokonce nechala přespat na zahradě. Překvapilo mě, že dobrých lidí je v Česku pořád dost," popisuje s tím, že na cestě neměl jediný důvod ke strachu.

S plánováním trasy si velkou hlavu nedělal. Stan postavil na místě, které se mu nejvíc líbilo, stravoval se po večerkách a místo koupelny mu stačil rybník. "Cestu určovala bolest nohou," říká s nadsázkou. Faktorů, které ji ovlivňovaly, bylo ale mnohem víc než nepříjemné puchýře. Klacky pod nohy mu házela aplikace, která ho vedla místy, kde žádná cesta nebyla, přidalo se také nepříznivé počasí v podobě deště či vichřice, k tomu bolesti zad a ramen.

Důvodů vzdát se a vrátit zpátky domů se za tu dobu naskytlo hned několik. Dan je ale přecházel s obdivuhodným klidem a dobrou náladou. "Snažím se být optimista a ze všeho si spíš dělat srandu." Připouští ale, že ne vždycky to byla procházka růžovou zahradou. "Krizovka přišla, když se mi rozbil batoh, do toho jsem měl mokré všechny věci. Seděl jsem u silnice a chtěl se na všechno vykašlat," říká. Nakonec to ale nevzdal.

Vyzkoušel a posunul si svoje limity a zjistil jedno: "Vím, že se na sebe mohu spolehnout." Dnes už má naplánovanou další cestu, na kterou vyráží za pár dní. V sobotu, hned jak mu skončí praxe ve škole, kde studuje IT, vyráží za dalším dobrodružstvím. Jeho cíl však prozradit nechce.

"Bude to totální magořina. Nevím, jestli to zvládnu, ale budu si věřit. Půjdu zase pěšky, tentokrát z Rakovníka a chtěl bych vidět hory i moře," poodhaluje lehce svoji trasu, která tentokrát bude delší a náročnější. A zase na ni vyrazí sám. "Byly tady pokusy od kamarádů, že by šli se mnou. Ale já potřebuju, aby si ten člověk udělal čas a zkusil si se mnou třeba týden chodit po horách. A to se už nikomu nechce. Z gauče se to plánuje jinak," usmívá se.  

Zahraniční výprava bude také podstatně dražší, zatímco na cestě napříč Českem utratil pouhé dva tisíce, na tu první zahraniční si z brigád našetřil 25 tisíc korun. "Snad to bude stačit," doufá nyní sedmnáctiletý mladík.

Své putování hodlá tentokrát víc sdílet i na sociálních sítích. Věří, že tak třeba inspiruje někoho dalšího. "Přál bych si, aby se lidé, kteří jsou ve stejném věku jako já, nebáli zkoušet nové věci a hledali, co je baví. Já jsem to taky našel," uzavírá.