Co vede mladého hráče k tomu, aby opustil pražský život, rodinu a kamarády a vyrazil 1800 kilometrů na zkušenou do finského Lahti?

Byla to kombinace několika faktorů. Finská hokejová škola je vyhlášená, na draftu i v NHL se prosazuje mnoho mladých hokejistů, kteří prošli tamní výchovou. V Lahti navíc již rok působil starší brácha Tomáš, od kterého jsem měl jen ty nejlepší reference. Klub o mě hodně stál a já se té výzvy jednoduše nebál.

Brácha Tomáš byl v době vašeho příchodu v Lahti už celou sezonu. Pomohl vám v začátku hodně?

Určitě bylo skvělé mít tam někoho, o koho se člověk může opřít. Brácha zná celou organizaci, většinu zaměstnanců i trenérů, vyzná se ve městě. S ním to bylo jednodušší, ačkoliv jsem neskromně přesvědčen, že bych se zorientoval i po vlastní ose. Všichni v klubu byli maximálně vstřícní a ochotní, podporu jsem měl od své agentury (Sport Invest), také spoluhráči ve výběrech do 18 i 20 let mě mezi sebe vzali skvěle. Po třech týdnech v Lahti jsem odlétal zpět do Česka na reprezentační sraz a následně při návratu už jsem se do Finska těšil. Ten přechod byl přirozený, určitě pomohlo i to, že se mi od začátku na ledě dařilo.

Jaký je vlastně hokej ve Finsku?

Určitě odlišný, velmi rychlý. Nechci se pasovat do role experta, v šestnácti letech toho v Česku ani ve Finsku nemám odehráno tolik. Subjektivně mám pocit, že i v mládeži se hodně dbá na taktiku, soutěž kategorie U20 už je hodně blízko dospělému hokeji. Co mě bouchlo do očí nejvíce, je permanentně stoprocentní přístup všech lidí do hokeje zapojených. Trenér nám dá rozpis cvičení v posilovně a může odejít, nikdo nemá ani náznak snahy cokoliv ošidit. Všichni chtějí makat, zlepšovat se. A právě na tu snahu se tu opravdu hodně dbá. Je jasné, že se nemusí vždy sportovně dařit, hráč se nepotká s formou. Ale na každém tréninku, v každém cvičení musí být vidět zápal.

A co když se trenérovi nelíbí přístup někoho z vás?

Nemá problém zastavit kompletní trénink a okamžitě si s daným hráčem situaci vysvětlit. Je to jedna velká jízda.

Vy jste nastupoval za týmy do 18 i 20 let, k tomu jste se objevil v zápase na lavičce prvního týmu. Jak byste hodnotil první rok ve Finsku?

Jsem nadšený. Celý rok jsem byl pravidelně na trénincích s týmem U20, primárně pak na ranních a dopoledních přípravách, které byly hodně zaměřené na skills a střelbu. Posouvám se, učím se nové věci. Se svým týmem do 18 let jsme skončili nakonec na 4. místě, což je po pár letech horších výsledků bráno jako úspěch. Já se navíc dostal do All Star týmu, to mě osobně hodně zahřálo. Odehrál jsem povedené zápasy za tým do 20 let, dva zápasy na lavičce prvního týmu pak byly z velké části dílem náhody.

Jak to?

Na dopoledním rozbruslení v zápasový den se lehce zranil jeden z gólmanů áčka, dvacítka byla odjetá na několikadenní kemp a volba tak padla na mě. Jeden den jsem tak byl součástí domácího zápasu, který se navíc vyhrál. Ve druhém zápase pak dokonce byl v nominaci také brácha, takže to můj zážitek ještě umocnilo.

Áčko Lahti, které loni bralo stříbrné medaile, se však letošní sezona hodně nepovedla. Aktuálně hrají baráž o udržení nejvyšší soutěže. Bylo to na atmosféře v klubu znát?

Výsledky samozřejmě všichni sledujeme, chodíme na zápasy. Áčko je vždy výkladní skříní každého klubu, tak to je a bude. Na druhou stranu jsem v žádném momentu sezony neměl pocit, že by v klubu panovala negativní atmosféra. Vše fungovalo na jedničku. Mám pocit, že se klub naopak ještě semkl, každý chtěl svým dílem přispět k tomu, aby to dopadlo dobře. Baráž pozorně sleduji a jsem přesvědčen, že to kluci zvládnou.

Bydlíte s bráchou, jak je o vás v klubu postaráno?

Byt nám zařídil klub, jsme s ním moc spokojeni. A v dalších věcech je to kombinace klubové péče a naší soběstačnosti. Každý den je na stadionu obědový bufet, ze kterého si navíc můžeme vzít také krabičky na večeři. Hojně jsme to využívali, byť jsme samozřejmě také někdy jídlo objednali nebo si vařili sami. Co se týče například prádla, sportovní věci se perou na klubu, o osobní se pak postaráme sami. Ve zkratce je nám klub hodně k dispozici, ale zároveň logicky fungujeme coby samostatná jednotka. A vyhovuje nám to.

Zaujala mě zmínka o vaření. Co si dva čeští mladíci v Lahti vaří?

My jsme už jako malí často koukali rodičům pod ruce, když doma vařili. Baví nás to. Pro mě osobně je to dobrý relax. Zapnu písničky a vypnu hlavu od hokeje nebo od školy. Nejčastěji jsme si dělali steaky se zeleninou, ale zkoušeli jsme i nové věci. Třeba poke bowl nebo nějaké masové směsi. Já navíc celkem rád peču, takže nám nechyběla ani bábovka nebo koláč. A nemůžu samozřejmě zapomenout na rodiče, kteří nás v rámci možností jídlem zásobují. Takže domácí stravou je narvaný taky mrazák, hladem určitě netrpíme.

Jak tedy vypadá den šestnáctiletého gólmana hokejového klubu v Lahti?

Standardně je ráno trénink spojený s posilovnou, kolem poledne oběd. Následně odcházejí finští spoluhráči do školy, my si doma také plníme své školní povinnosti. A odpoledne následuje druhá tréninková fáze, která se často protáhne do večera. Nutná je regenerace i poctivý spánek. Na další věci není velký prostor.

Jak se dají zvládat na dálku školní povinnosti na pražském gymnáziu?

Základ je vstřícný postoj školy a jednotlivých profesorů. Jsou skvělí, s individuálním plánem nám maximálně pomáhají. Nebudu lhát, že je někdy těžké se ke školním povinnostem dokopat, ale máme s bráchou najetou určitou rutinu a ta nám určitě pomáhá. Rodiče nás ke vzdělání vedli, vždy jsme se dobře učili a chceme v tom pokračovat. Jsme studenty klasického gymnázia, naši spolužáci chodí standardně do školy. Jsme v kontaktu i s nimi, pomohou nám i stran zápisků nebo jakýchkoliv potřebných informací. Kredit patří i jim, zůstáváme kamarády.

Když jsme u kamarádů: o Finech panuje předsudek, že jsou chladnější a pomaleji si pouští nové lidi k tělu. Jakou zkušenost máte vy?

V klubu není absolutně problém, mezi kluky jsem rychle zapadl. Ale pravdou je, že se zde moc nepěstuje česká klasika, kdy jsme odpoledne po škole vyrazili se spolužáky za dalším programem a vydrželi spolu až do odpoledního nebo večerního tréninku. Tady jdou finští kluci po škole domů, setkáváme se opět až na stadionu. V součtu mi přijdou Finové více introvertní než Češi, ale zároveň velmi milí a ochotní.

Zkoušel jste proniknout také do tajů finštiny?

Zkouším pořád, ale není to jednoduchý jazyk. Trenérovi i klukům v kabině ve větší míře rozumím, ale do debat ve finštině se zatím příliš nepouštím. Většina Finů naštěstí mluví plynně anglicky, takže v komunikaci na ledě ani v kabině žádný problém není.

Vy jste se navíc mohli opřít v Lahti o početnou českou a slovenskou kolonii. Trávíte spolu hodně času?

Určitě ano. Vytvořili jsme dobrou partu, byť jsme věkově hodně namixovaní. Michal Jordán a jeho syn, Adam Bareš, Patrik Bartošák nebo předtím Luboš Horký a Libor Zábranský. K tomu kluci ze Slovenska. Zašli jsme spolu na oběd nebo i krátký výlet k jezeru za městem.

Aktuálně jste na kempu reprezentačního týmu do 18 let, který se chystá na světový šampionát v USA. Jak si ho užíváte?

Je to pro mě splněný sen. Od začátku sezony jsem měl v hlavě touhu zabojovat o šampionát ve Spojených státech. Absolvoval jsem letos reprezentační akce za kategorii U17, kde máme za sebou dobrý rok. Přesto je tohle o stupínek výše. Jsem moc vděčný trenérům, že tu můžu být. Makám a uvidím, na co to bude stačit. Představa účasti na šampionátu, navíc po boku bráchy, je jednoduše úžasná.