Před týdnem přiletěli z juniorského mistrovství Evropy v Tampere, kde Michal Rada suverénně vyhrál individuální čtvrtku s překážkami a druhé zlato získal jako finišman štafety na 4×400 metrů.

Jeho sestře Nině jen těsně uniklo finále.

Ve Finsku šlo o šampionát v kategorii do 20 let, přičemž dvojčatům ze sportovního gymnázia v Českých Budějovicích je osmnáct. Před rokem na Slovensku společně opanovala právě ME do 18 let.

"To bylo emotivní. Velký příběh a zážitek," vzpomíná trenér Jiří Couf a zároveň vysvětluje, proč musí mimořádně soutěživé sourozence chránit.

S jakými pocity jste se vrátil z Finska?

Samozřejmě jsem měl velkou radost hlavně z Michala, že se mu to povedlo. Hlavně z toho jeho pojetí, protože na takové akci se člověk o té osobnosti vždycky dozví něco nového. Devízou Michala je odhad, vnitřní dispozice. Člověk mu do toho ani nemusí tolik mluvit, což od svých svěřenců i vyžaduju. Aby si pěstovali cit, odhad a kreativitu i za cenu, že něco nevyjde.

V podcastu České atletiky Michal zmiňoval, že jste při závodech nervák. Tak jak to s vámi cloumalo při dvou zlatech v Tampere?

To víte, že každý trenér je nervózní. Záleží vám na tom, aby vaši svěřenci dosáhli na ty cíle, které si stanovili. Moje ambice jdou tady stranou, je to o nich a přeju jim jen to nejlepší. Je to takové vnitřní napětí. Kdysi jsem sám závodil a v těch emocích jsem z toho pořád nevypadl.

Michal vám přeci jen dopřál klidný průběh. Individuální finále vyhrál s obrovským náskokem v osobním maximu 48,74 sekundy, jen čtyři setiny za evropským juniorským rekordem. A také štafeta byla docela suverénní.

V tomhle je mimořádný, má perfektně nastavenou hlavu. A co se týče prožívání toho Tampere, chvilku jsem se radoval, ale pak mám hned v hlavě, jak pracovat dál, abych ho odevzdal připraveného do seniorské kategorie. Máme před sebou i s Ninou ještě jeden společný rok na gymnáziu. Mým cílem není je využít, ale připravit jim cestu.

Radovo finále na ME juniorů v Tampere:

Nině těsně unikla účast ve finále. Byla hodně zklamaná?

Bohužel měla na ME zdravotní potíže. Nemohla to udýchat, měla svalové bolesti a domů se vrátila s teplotou. O medaili jsme u ní nepřemýšleli, ale doufali jsme, že finále by dát mohla. Na dívku je dost vysoká, měří 185 centimetrů, a její závodnický růst jde trochu ve zpoždění za Michalem. Mrzelo mě, že na tom letošním vrcholu jí to nevyšlo, když do toho tolik dala, ale rozhodně Nina nezklamala. Měla smůlu, že chytila nějaký virus nebo oslabení.

Pojďme se ještě vrátit k loňskému ME do 18 let v Banské Bystrici, kde Michal i Nina vyhráli své závody v krátkém rozmezí a mohli slavit spolu. Jaké to bylo?

Michal vedl tabulky a byl favorit. Nina byla taky v popředí, ale netušili jsme, že je to na zlato. Povedlo se to a byl to velký příběh. Organizátoři ME to zpracovali do medailonku s hudbou, byl to emotivní zážitek. Obě děcka jsou jako dvojčata spojená, vzájemně si hrozně přejí. Takhle si oba splnili něco do života. Jako malí spolu pořád cvičili, všechno dělali společně.

Pro média a fanoušky je to vděčný příběh zlatých dvojčat. Jak jim pomáhá, že se odmalička navzájem tlačí dopředu?

U těch dvojčat to asi není až taková rivalita. Ještě kluk a holka, spíš si pomáhají. V určitých obdobích se to projevuje jinak. Třeba holčina jednou pomáhá klukovi, aby nezapomínal věci a podobně. Teď už zase je Michal chlapák a dospívající žena se o něj ráda opře. Sleduje ho, snaží se něco okopírovat. Michal nemá zábrany, má větší odvahu. To Nina je pracovitá, spíš si to promyslí, ale závodnicky jsou obě děti bez chyby. Soutěživost mají v rodině. Před Tampere měli volno, byli na chatě, a co myslíte, že dělali? Hráli volejbal na body a soutěžili, v čem se dá.

Když Michal mluvil o olympiádě v Los Angeles, mluvil o svém cíli. Nina mluvila o snu. Takže je spíš opatrnější?

Michal jde hladově po výsledku, který si stanoví. Nina je výborný závodník, ale prostě má jiný postup. Ví, že musí po schůdcích, postupně. Michal by skočil z prvního na desátý. Zatím se mu to daří, ale taky on už ví, že jedenáctý a dvanáctý schod bude bolet víc. A Nina ty cíle nesděluje tak suverénně jako Michal. Což je normální. Vždyť v historii bylo málo lidí, kteří řekli, že dají světový nebo evropský rekord, a opravdu ho dali. Michal pochopil, že teď už to bude chvilku trvat. Dostal se opravdu vysoko a další hranice jsou vzdálené třeba roky, ne měsíce. Nina není o moc horší, jen je to žena a přemýšlí trochu jinak.

Také jste zmiňoval, že ji teď trochu brzdí její výška, že?

Měří 185, kdežto Michal má 188 nebo 189. Je to u ní vlastně tak, jako by byl Michal dvoumetrový chlap. Taky by mu to tělo neumožnilo takhle rychle vyniknout. Nina na svou výšku neměla dostatek hmoty, aby mohla dělat věci jako Michal. Jsou to různé somatotypy.

Michal vloni vedle zmiňovaného titulu z Banské Bystrice skončil stříbrný na mistrovství světa juniorů v Limě. I proto byl letos v Tampere jednou z tváří celého šampionátu. Jste hrdý, jak to zvládl?

Byli jsme překvapení, že je na plakátech ME. Jako výprava jsme o tom vůbec nevěděli, že by se Michal nějak připravil… On to samozřejmě přijal, líbilo se mu to. (úsměv) Vzal to ale tak, že si tlak nepřipouští a soustředí se na svou práci, aby ukázal, že opravdu ty schopnosti být tváří šampionátu má a dokáže je prodat. To je jeho silná stránka.

Může být mediální zájem pro atlety ve věku Radových z vašeho pohledu nebezpečný?

Třeba po tom loňském úspěchu jsem obě děcka chránil, aby je lidi moc neobtěžovali. V tom věku to neumí zpracovat. Teď už jsou plnoletí, tolik jim do toho nemluvím, ale hlídám si, aby jim lidi nevstupovali do hlavy negativně. Třeba slovy "tobě to dneska nešlo" nebo "ty jsi vypadal divně", hlavně u děvčat je to ošemetné. Dávám si pozor při závodech, i na to, co jim říkají rodiče. Snažím se věty trochu usměrnit, aby jim to nezůstalo v hlavě. Myslím, že to s rodinou a se mnou zvládají dobře. Můžou se na cokoliv zeptat.

Co s vámi dělají srovnání Michala s fenoménem čtvrtky a světovým rekordmanem Karstenem Warholmem?

Lichotí to, ale Michal zná své schopnosti a ví, že v budoucnu bude muset hodně trénovat. Teď je středoškolský student, vrcholový trénink zatím dělat nemůže. S Ninou ho oba chtějí absolvovat, oba mají ambice pokračovat s vrcholovou atletikou. Ale přechod bude složitější, protože vysoké školy se sportovním zaměřením tady nemáme. K tomuhle ještě musím říct, že obdivuju jejich charakter.

V čem?

Naše podmínky v Českých Budějovicích jsou skromné. A oni přesto dokážou jet s trenérem, který je vezme maximálně na Šumavu. Já se s tím moc nemažu a beru sportovce spíš do těch horších podmínek, aby moc nefňukali. Pak poznáte nastavení člověka, že mu jde skutečně o tu práci. U nich si tohohle cením asi nejvíc. Mladí lidé by podle mě neměli mít žádné extra podmínky, i s málem se dá udělat hodně. Jde o nastavení hlavy.

Už před rokem jste říkal, že se Radovým při tréninku někdy i omlouváte. V tom smyslu, že by chtěli trénovat a pracovat více, ale vy je nechcete pouštět přes hranu?

Ano, říkal jsem, že to nejsou žádné rychlokvašky a často se jim omlouvám, že jim nemůžu přidat víc. Něco se musí schovat na budoucnost. Mají vrozené nějaké dispozice, i nějaké limitace. Na tom se musí dělat, speciální trénink má čas. Je úžasné, z čeho ta děcka své výkony podávají. Trénují, to ano, ale ne s takovou intenzitou. Člověk by měl choutky a znalosti to poslat dál, ale mám svou stopku. Dělám to pro ně a pro jejich vývoj, ne pro sebe. Nejsem blázen, musím je připravit pro někoho dál. Snad to pak někdo dobře využije a posune to už v té vrcholové profesionální kvalitě.

Reprezentační šéftrenér Pavel Sluka si pochvaloval, že je vedete všestranně. Oba jsou nadaní třeba i na dálku, která byla vaší disciplínou, že?

Odmala je hrozně baví všechny disciplíny. Různé techniky, průpravná cvičení a hlavně závodění. Aby neustrnuli v jedné disciplíně, rozhazujeme to během roku do vícera. Zimu věnujeme víceboji a kondici, v létě se v posledních dvou letech více kloníme k té jedné disciplíně, kde vynikají. Vůbec jim ale nevadí, že máme řadu cvičení z jiných sportů. Stejně třeba neví, co by jinak odpoledne dělali, tak jdou sportovat. Plavat nebo vrhat, prostě zaměstnat jiné svaly. Oba mají talent na rychlost učení, ale překážky s nimi ještě úplně drilovat nechci, protože vývoj kyčlí mají trochu zpožděný. Sílu mají zase od přírody výbornou, na té tolik dělat nemusíme. Musím je hlídat, aby neutekli do vyšší zóny, i když je to láká.

Říkal jste, že dosud trénují spolu. Je to pro chlapce a dívku ve věku 18 let ještě únosné? 

Společně jdou jen něco, ne všechno. Cvičení náročná na tělo odděluju, to jsme zase třeba u té výšky Niny. Ani běhání v intenzitě by společně nešlo. V tréninkové skupině je spojuju i s ostatními sportovci, aby nebyli sami, ale jsou tak vysoko, že pro ně někdy sparinga nemám. A hlavně u Michala musím pořád vymýšlet, aby to pro něj při tréninku byla výzva. Cvičení, které jsem měsíc používal, už mu nevoní. Musíme to měřit na čas, dělat vyšší rychlostí a podobně. (úsměv)

Co dál v této sezoně? Představí se Radovi o víkendu 23. a 24. srpna na mistroství republiky dospělých v Jablonci?

Ano, měli by. Ani jeden ještě na mistrovství republiky dospělých venku nezávodil. U Niny to však není stoprocentní, uvidíme, jak se zotaví po té nemoci. Michal určitě poběží a výhoda oproti ME juniorů je ta, že tady jsou místo tří kol jen dvě. Rozběh nemusí tak hrotit, může se připravit na finále. Na tréninku vypadá velmi dobře, hlásil, že má po Tampere dost sil.

V očekávaném souboji s českou jedničkou Vítem Müllerem se pokusí splnit také limit pro zářijové mistrovství světa dospělých v Tokiu (48,50), že?

Pořád je šance, že se na MS kvalifikuje i z rankingu. I když jsme s tím moc nepočítali, nestavěli jsme závody podle něho. Já měl za to, že bychom mohli skončit s juniorským ME, ale slyšel jsem, že Michalovým cílem je MS dospělých. (úsměv) Takže já to nehrotím, nicméně vidím, jak je Michal připravený spíš na to, že to vyjde. Už se těším, až zase poběží, protože ta jeho dravost a chtíč podat výkon, to se jen tak nevidí.