Pixar po letech, co razil technické i estetické standardy mainstreamové animace, ztratil svou výsadní pozici. Po dosažení technologické vycizelovanosti a pseudorealistického stylu uvízl na pomyslně mrtvém bodě. Byť i vlivem covidu, v posledních pěti letech se daří lákat pouze na pokračování či rozšiřování etablovaných sérií, avšak ani to není zárukou úspěchu (viz Rakeťák). A původní příběhy se nesetkávají s pozitivním diváckým ohlasem, což se pochopitelně promítá i do čísel návštěvnosti.

Studio svůj styl nijak nevyvíjí, z technické brilance se začala vytrácet imaginace. Dříve lákavý technický spektákl se transformoval v kosmopolitní a všudypřítomnou estetiku. Scénáře se většinou drží schematických formulek. Pixar zapomněl experimentovat. Dochází tak k určitému paradoxu. Ačkoli fanoušci jsou již přesycení a nové filmy odmítají, divácká poptávka po rozvíjení milovaných sérií stále roste. Lze tak očekávat rezignaci studia nad novými látkami a ještě silnější upínání se k nostalgii po vzoru Disneyho.

Nahrávají tomu i ohlášená pokračování Toy Story, Úžasňáků a Coco. Nápaditostí Pixar v posledních letech převyšuje dlouholetý konkurent Dreamworks, jenž se nebojí své světy obohacovat kombinací několika animovaných stylizací, žánrovým mixem i neokoukaným vyprávěním. Jmenovitě resuscitoval Kocoura v botách, přinesl drzé Zlouny nebo něžný a esteticky křehký Rozzum v divočině. Pixarovská novinka Elio má oproti tomu s tržbou 35 milionů dolarů za první týden nejhorší start v historii studia, byť to rozhodně neodpovídá kvalitě.

Vesmíre, vem si mě!

Elio je totiž ve všech směrech dramaturgicky přesně opečovaným a podmanivým filmem, jenž ohledává pocity dětské samoty skrze postavu do kolektivu nezapadajícího chlapce, který po tragické smrti rodičů vyrůstá se svou tetou. Fascinuje ho vesmír a celým tělem touží po tom, aby jej unesli mimozemšťané. Jakkoli jeho teta pracuje právě ve vesmírné společnosti, zájem je nespojuje. Každý k vesmíru totiž přistupuje jinak.

Teta je pragmatická, zaměřuje se na vesmírný odpad a její vědecká práce je čistě racionální, zatímco Elio vesmír vidí jako svět, v němž může najít prostor pro jiný a především spokojenější život. Na Zemi jej nic nedrží. Teta je zase rozpolcená mezi pracovními ambicemi a vzpurně uzavřenou povahou Elia, k němuž se i přes veškerou snahu hledá cesta obtížně. Svižně a jasně rozvrhnutou expozici následuje mimozemský kontakt skrze sondu Voyager, jež byla roku 1977 vyslána se zlatou deskou nesoucí klíčové informace o lidské rase.

Elio se tak dostává do vesmíru, poznává nové druhy a konečně se cítí doceněný, byť si k tomu pomůže lží, která jej později zákonitě dožene. Poprvé je vystaven zodpovědnosti nejen za sebe, ale i za ostatní, když vlastním přičiněním musí vyjednávat s uzurpátorským imperátorem, který ohrožuje společenství velvyslanců jednotlivých ras, zatímco Elia na Zemi zastupuje uměle vytvořený dvojník. Film rozehrává dobrodružnou sci-fi rovinu, zatímco v druhém plánu pokládá otázku, zda by si naší absence vůbec někdo všiml.

Vyprávění díky sepětí s protagonistovou perspektivou zpřítomňuje obavy o vlastní hodnotu i bolest dobrovolné izolace od okolí, kterému pod záminkou odlehčení mnohem více ubližujeme. Elio zapadá do signifikantní palety postav studia, jež ukazuje, že být jiný je úplně v pořádku a že nejdůležitější je se svými pocity pracovat, a především o nich mluvit. Pokračuje po jasně vytyčené trajektorii, která je sice předvídatelná, stále ale pečlivě konstruovaná a emotivní.

O emocích se mohlo mluvit méně hlasitě

Snímek na několika příkladech rozkresluje typické spory mezi rodiči a dětmi, stejně jako cestu ke smíření. Ukazuje, že pochopení je třeba z obou stran. O to větší škoda je, že tvůrci lpí na verbalizování emocí, jakkoli samostatně plynou z akce, atmosféry a stylistických voleb. Dochází ke zbytečnému dublování. Niterné emoce, především zranitelnost a láska, jsou sice hlasité, stále ale upřímně zasáhnou.

Jakkoli se animace stále drží v rutinním standardu studia, výtvarno vyzařuje silnou inspiraci klasikami žánru ze 70. a 80. let, především tvorbou Stevena Spielberga (E.T. - Mimozemšťan, Blízká setkání třetího druhu). Jednotlivé sekvence citují i hororově laděné Vetřelce a Věc. Tvůrci opět vychází z kamerových postupů hrané kinematografie a organicky je implementují do animovaného světa.

Imaginativní prvky pak vnáší především roztodivné mimozemské postavičky. Každá je zcela jiná a všechny podtrhují mnohoznačnost vesmírných druhů, které mají od "stereotypizovaných" zelených mužíků s velkýma očima daleko. Film k milovníkům záhad a vesmírů přistupuje s maximální empatií, vkusně snoubí racionální tendence i bezbřehé možnosti lidské fantazie, která se odvíjí od vzrušujícího i děsivého neznáma.

Vesmír zde netvoří prostředek k zodpovězení palčivých otázek lidského bytí, ale slouží jako pomyslné dětské hřiště k nalezení sebe sama, jakkoli jsou všechny obavy a rizika více než hmatatelné. I po závěrečných scénách si v sobě hvězdná temnota nese punc nerozklíčovatelné chiméry. A i přes explicitní motivy se filmu stále daří držet jemnou atmosféru.

I když by výsledný tvar ocenil větší odvážnost (jak stylistickou, tak tematickou), stále jde o silný a barvitý zážitek, který na plátno patří. O to trpčí je skutečnost, že brzy pravděpodobně zapadne v katalogu streamovací platformy Disney+. Jakkoli Pixar s ohledem na jeho nejlepší tituly stagnuje, stále ztělesňuje špičkovou mainstreamovou zábavu.