Přestože mu soud kvůli zatajování majetku vyměřil trest dva a půl roku, v vězení strávil pouhých 231 dnů. I tak se ale tato doba zapsala do paměti šestinásobného grandslamového vítěze natolik, že se rozhodl přenést vzpomínky na papír a vydat je knižně. 

Její název v angličtině zní "Boris Becker Inside - Winning, Losing, Start Over". Tedy volně přeloženo "Vítězství, porážky, nový začátek".

"Vedl jsem si ve vězení deník. V cele máte spoustu času a potřebujete nějak stimulovat mysl," vysvětlil deníku Blick, z čeho kniha vychází a proč se rozhodl ji napsat.

"Sedět s ghostwriterem více než rok a rozebírat s ním, co všechno se mi za posledních 15 let stalo, byla svým způsobem očistná terapie," uvedl Becker.

V autografii, která vyšla tento týden, totiž popisuje i finanční problémy, kterého nakonec do vězení ve Velké Británii dostaly.

Dočasný život ve dvou věznicích v Anglii patří ale k těm neosobitějším vzpomínkám v knize. 

"Je extrémně nebezpečné místo. Lidé tam umírají. Ať už sebevraždou, nebo kvůli jiným lidem. Existuje skutečné množství nehlášených případů a vy o nich nechcete vědět. Celá ta doba byla neustálým bojem o přežití," prohlásil.

Becker vystřídal věznici ve Wandsworthu a v Huntercombe. "Moje první otázka byla, zda dostanu samotku. Odpověď zněla ano. Vysvětlil mi, že nechce, aby mi spolubydlící v noci vyhrožoval nebo mi lil na nohu horkou vodu z konvice na čaj," vzpomíná sedmapadesátiletý Němec.

Tím ale vstřícné zacházení končí, dál se musel začlenit do vězeňského kolektivu po svém.

"V každé z obou věznic mi to trvalo týden. Sejdete se v kantýně na jídlo a hned vidíte, kdo je vůdce, kdo vypadá nebezpečně, která skupina se schází - a s kým si dozorci víc povídají," popsal.

V nápravných zařízeních se potkával s vrahy, drogovými dealery nebo sexuálními delikventy a právě ti jsou prý ve věznicích nejčastěji šikanovaní ze strany spoluvězňů.

"Jeden z nich sexuálně zneužíval čtrnáctiletou dívku. Kdykoli měli spoluvězni příležitost, pár z nich k němu přišlo a dalo mu facku nebo dvě. A dozorci se odvraceli. Vězení má svá vlastní pravidla. Je to brutální svět a vládnou mu vězni, ne dozorci."

Sám se přimotal ke dvěma situacím, kdy se prý bál o život, ale jinak si brzy našel svou roli a měl ochranu určité skupiny spoluvězňů.

"Klíčem k přežití ve vězení je pracovat co nejrychleji. Zaprvé, abyste si zabili čas, a zadruhé, abyste si vydělali peníze. Bez práce dostáváte 15 liber týdně, které používáte na zaplacení telefonních hovorů a jídla. Ale s tím se daleko nedostanete," uvedl.

Brzy se z něj tedy stal lektor spoluvězňů. Nejprve je učil anglicky, poté základy matematiky, v druhé věznici měl na starost tělocvik a dokonce i lekce stoicismu.

"Každá práce byla placená asi 1,50 libry na den. Mnozí neuměli dobře číst ani psát. Přivydělal jsem si i 35 liber týdně a to už je ve věznici slušné živobytí. Po několika týdnech si určitá skupina uvědomila, že psychicky funguji docela dobře. Tak jsem se stal mediátorem pro ty drsňáky," vylíčil Becker.

V posledních týdnech pobytu za mřížemi tak jménem spoluvězňů komunikoval s vězeňskou správou, předčítal dopisy nebo na ně odpovídal. I proto teď s některými bývalými "parťáky" z vězení udržuje dál kontakt.

"Bylo mi doporučeno, abych tak nedělal. Přeci jen jsem měl dočinění se skutečnými zločinci toho nejhoršího zrna. Přesto jsem s jedním nebo dvěma v kontaktu," připustil.

Knihu o této etapě života chtěl napsat i proto, že by jeho protrpěné zkušenosti třeba mohli někomu pomoct prozřít.

"Mým úkolem bylo vyhrávat tenisové turnaje, stát se jedničkou. Co se stane dál s plynoucími financemi, jsem nechával na jiných. A když jsou v sázce miliony, přitahuje to neuvěřitelné množství pomocníků a odborníků, kteří myslí v první řadě na sebe," dodal.

Po návratu z vězení se Becker přestěhoval do Milána, kde žije s rodinou, a v době vrcholných tenisových akcí, se věnuje komentování zápasů.