Pracoval v řeznictví, na jatkách boural maso. A ve volných chvílích lítal na kole. I když měl vzhledem k postavě výrazně disproporčně krátké nohy, vyhrával jeden amatérský závod za druhým.

Přesto měl na tváři téměř neustále smutný, zádumčivý výraz, jenž se stal jeho poznávacím znamením.

Nezměnil ho, ani když ve 20 letech přešel k profesionálům. Už o rok později zvítězil na lucemburském mistrovství v cyklokrosu (pak se mu to podařilo ještě pětkrát), v roce 1955 při třetím startu na Tour de France vyhrál poprvé etapu a vyhrál hodnocení vrchařů.

O rok později trikot pro krále kopců na nejslavnějším cyklistickém závodě obhájil, Giro vyhrál celkově a díky svému vrchařskému umění si vydobyl přezdívku Anděl hor.

V roce 1957 mířil za druhým triumfem na Giru v řadě. Jenže v etapě do Terstu musel zastavit, aby vykonal malou potřebu.

Jeho soupeři včetně Louise Bobeta toho využili, ignorovali nepsané pravidlo cyklistiky a zaútočili.

Gaula porušení závodnické etiky vytočilo. K jeho zlobě přispěla i francouzská média, jež ho začala nazývat "Monsieur Pi-Pi", přičemž pi-pi je výraz pro močení.

Bobet, jehož považoval za organizátora útoku, se stal terčem jeho dlouhodobé nenávisti. "Pomstím se. Zabiju tě. Pamatuj, že jsem byl řezník. Vím, jak zacházet s nožem," řekl mu Gaul. 

Výhrůžky splnil naštěstí jen sportovní formou. A to hned další rok na Tour. 

"Pojď, vojáku. Tohle je tvůj den." S těmito slovy probudil Gaula jeho manažer v poslední den alpských etap.

Za okny se spouštěly provazce deště, zima zalézala za nehty. Tedy přesně počasí pro Gaula, jenž si liboval ve vlhku a chladu.

Povzbuzen "ideálními" podmínkami se Lucemburčan přitočil k Bobetovi, s nímž od Gira stěží promluvil.

"Jste připraven, pane Bobete?" oslovil ho a ironicky zdůraznil jakoby zdvořilé oslovení. "Dám vám šanci. Zaútočím ve stoupání na Luitel. Dokonce vám řeknu, v jaké zatáčce to bude. Chcete vyhrát Tour víc než já? Snadné. Řekl jsem vám, co potřebujete vědět," vysmíval se protivníkovi podle knihy Slavná historie Tour de France, kterou sepsal Pierre Chany.

Na trati vypukla cyklistická apokalypsa.

"Závod postupoval skrz vodní clonu, potopu bez archy," referoval deník L'Equipe.

"Španěl Salvador Botella, osmý muž klasifikace, se zastavil, zakryl si hlavu rukama a plakal. Týmoví kolegové se otočili, aby ho povzbudili. Když je uviděl, znovu se rozplakal a nastoupil do sanitky," popisoval Chany ve zmíněné knížce.

"Jel jsem na motorce a musel jsem se zastavit v Granier na horký grog. Byla mi taková zima, že potom trvalo hodinu, než jsem mohl začít psát," líčil Michel Clare, jenž etapu pokrýval coby novinář.

Jediný muž si lebedil. Gaul uháněl strojovým tempem vpřed. Do cíle dorazil o více než 12 minut před druhým v pořadí, dosud vedoucího jezdce klasifikace porazil o čtvrt hodiny, posunul se v hodnocení na třetí místo a o dva dny později po časovce poskočil do čela. 

Prvenství udržel a slavil jeden z nejvelkolepějších triumfů v historii závodu.

O rok později vyhrál rodák z Pfaffenthalu podruhé Giro, v roce 1961 byl na Tour třetí. V roce 1963 ji jel naposledy, ale soutěž nedokončil.

Za dva roky kariéru ukončil, krátce provozoval kavárnu u vlakového nádraží v Lucemburku, než se začal stranit veřejnosti.

Odstěhoval se do chatrče v lesích, podle deníku L´Equipe nosil každý den stejné oblečení, kontakt s okolním světem omezil na nákupy denní potřeby.  Obchodníci, kteří se s ním setkali, mluvili o nemocném muži utápějícím se v depresích.

"Prosím, nechte mě na pokoji. Jsem jen starý bručoun," odbyl novináře, kteří ho vypátrali.

Během Tour de France se někdy anonymně objevil v davu u trati se zarostlou tváří a rozcuchanými vlasy.

Až v roce 1983, čtvrt století po triumfu na Tour, i díky tomu, že poznal svou třetí manželku Josée, ukončil svou izolaci. Později se stal archivářem na ministerstvu sportu a začal se jako host oficiálně účastnit cyklistických závodů.

Zemřel 6. prosince 2005, dva dny před 73. narozeninami.