Snímek Vesničko má středisková je ostatně jako většina tvorby Zdeňka Svěráka hluboce propsaný v naší kulturní paměti. Hlášky plně přejala pomalu každá domácnost, filmy se pravidelně vysílají v televizi a zároveň jsou dostupné na relativně pestré škále streamovacích platforem. Pro mnohé jde o komfortní nostalgickou zónu, právě díky tomu, jak nepodbízivě a pohodově filmy vyznívají. Ať už jde o industriální snímek Jáchyme, hoď ho do stroje!, mystifikační počin Jára Cimrman ležící, spící, groteskní komedii záměn Vrchní, prchni! či mnohé další, většina z nás nějaký z těchto filmů jednou do roka vidí.

Zdeněk Svěrák se na Barrandově etabloval v tandemu s Ladislavem Smoljakem, režijní patronát nad nimi držel Oldřich Lipský. Postupně spolupracovali se Zdeňkem Podskalským (který se zaručil za to, že Ladislav Smoljak mohl prorazit i jako režisér, v této úloze stále neprávem přehlížený) a posléze také s generačním souputníkem Jiřím Menzelem. Ten vždy prokazoval lehký cit pro melancholii, poetiku a pábitelství, což plně propuklo poté, co byl režimem pro trezorové Skřivánky na niti odstaven a musel se vykoupit prorežimním Kdo hledá zlaté dno. Jeho filmografie 70. a 80. let se tak převážně nese na vlně pocitových a něžných vesnických světů.

Scénář k Vesničce vznikl vlastně náhodou. Historka o tom, jak Svěrák dostal od Barrandova omylem zaplaceno za dva náměty, místo pouze za námět k filmu Na samotě u lesa, a musel tak rychle něco připravit, je už dnes poměrně známá. Nicméně právě tento omyl vedl ke vzniku půdorysu filmu Vesničko má středisková, kdy Svěrák čerpal ze zážitků z vlastní chalupy a jejího okolí. Menzel po přečtení kratičkého treatmentu usoudil, že by z toho mohl být hezký film, ale na literárním scénáři se začalo pracovat až o několik let později. Schválen byl na konci roku 1984, technicky byl realizovaný v únoru příštího roku a samotný film byl dokončen v listopadu 1985.

Mezinárodní senzace z českého venkova

Vesničko má středisková představuje snímek, který se silně opírá o lokální aspekty a poetiku. Přesto šlo o ceněný a úspěšný exportní artikl. Film měl premiéru na festivalu v Karlových Varech, pouze však mimo soutěž. Světová premiéra na něj čekala až v Montrealu, jehož tamní festival snímek pořídil na trhu v Cannes. Už ve Varech se film stal hitem, vesnickou kronikou bylo okouzleno široké publikum i kritici. A Vesnička posléze putovala takřka po celém světě. Například pro vstup na americký trh byla klíčová účast na festivalu v Torontu. I to je jeden z hlavních důvodů, proč se film dočkal oscarové nominace v kategorii neanglicky mluvených filmů.

Bylo to poprvé od Hoří, má panenko, co byl československý film nominovaný. Prezence tuzemských filmů na prestižních mezinárodních festivalech byla raritou, až zkraje 80. let na sebe upozornili autorští režiséři František Vláčil a Juraj Jakubisko (konkrétně na festivalech v San Sebastianu a Benátkách). V mezinárodním kontextu, a především pro americký trh je ale nominace na Oscara mnohem důležitější.

Vesničko má středisková zbourala kina, celkově na ni přišlo necelých čtyři a půl milionu diváků. To mimochodem vedlo ke zrušení bonusu pro tvůrce za každých 100 tisíc diváků, neboť takto tučné bonusy by Barrandov takřka zruinovaly. O filmu hojně referovala mezinárodní kritika, včetně nejslovutnějších jmen, například Roger Ebert, nebo prestižní francouzský odborný časopis Positif, který byl pomyslnou opozicí slavnějšího Cahiers du Cinéma. Veskrze pozitivní reakce, jakkoli se zde musíme uchýlit k určité generalizaci, oceňovaly jemný humor, cit pro absurditu a všudypřítomnou něhu projevovanou zemitě svérázným postavám. Padala přirovnání k poetice němých grotesek, Ebert ve filmu viděl subtilní útok na socialistickou byrokracii.

Zdeněk Svěrák si vypráví po svém

Film snad více než kterýkoli jiný odráží scenáristické mistrovství Zdeňka Svěráka. Tradičně vystavěný scénář po vzoru trendy udávajícího Hollywoodu spočívá v uzavřenosti a vrstvení kauzalit. Poetika československé kinematografie však byla vždy trochu odlišná. Od němé éry zde byla silně zakořeněná tradice epizodického vyprávění. České filmy se dlouhodobě ocitají rozpolcené mezi tím, nakolik mohou být svébytné a nakolik se musí inspirovat zahraničními a dominujícími vzorci. 

Tuzemským snímkům se tak vytýkalo a vytýká, že jsou buď příliš odlišné (a tudíž pro mnohé nefunkční), nebo naopak až příliš zatížené inspirací ze zahraničí. Struktura Svěrákových příběhů vychází především z jeho znalostí české literatury. Ve své podstatě se vůbec nedrží tendenčních scenáristických pouček, kdy si máme příběh rozdělit na body zvratu a jednotlivé akty, případně jasně načrtnout charakterové změny a volby. Většina Svěrákových scénářů je epizodických. Rozkreslují četné mikropříběhy a mají osobité tempo, kde se vlastně zas tolik nestane.

Vesničko má středisková je toho dokonalou demonstrací. Svěrák představuje epizodky z vesnické kroniky, kdy sledujeme žárlivého Turka, nevěru, do vesnické subkultury pronikajícího malíře, mladistvou lásku k učitelce, pohřeb, doktora pořizujícího si pejska, scény z družstevní kanceláře i ze žní a mnohé další. Svěrák prolíná soběstačně uzavřené epizodky a kontinuální linky, jež na pozadí pábitelských segmentů film jakoby nenápadně posouvají. Pojící jednotkou je pak dvojice Otíka a Pávka. Ti do situací různorodě zasahují, nebo ani ne, a vytváří iluzorní pocit kontinuity, díky čemuž narace působí kompaktně.

Vyprávění má mnohem blíže k románu, kde obdobnou výstavbu akceptujeme snadněji než u filmu. Svěrák v mezinárodním kontextu dokáže svým unikátním citem pro netradiční vyprávění i tyto hranice překlenout. Jeho dalším opěrným bodem je variace několika známých skutečností a repetice. Doktor neustále bourá, Jaromír si nezodpovědně dává vyhořelé sirky do krabičky a my čekáme na to, až žárlivý Turek přistihne svou ženu na záletech. Skrze repetice dochází ke zúročení, zároveň si Svěrák pohrává s diváckým očekáváním a paradoxně i napětím. Struktura je zároveň i cyklická. Závěr filmu variuje začátek. To navíc podporuje specifické plynutí času na vesnici. Vše je uklidňujícím způsobem neměnné a jen takové momenty, jako je například nevěra či Otíkovy trampoty, vytrhávají obyvatelstvo z klidu.

"To není země, to je zahrádka"

Vesnická subkultura je pak stavěná do ostrého kontrastu s velkoměstem, kde se ztrácí jakákoli individualita. Záběry Otíka bloudícího Prahou jsou snímané z dálky, podtrhují absenci barev. Z Otíka se v obrazech stává okolím pohlcený a zaměnitelný muž. Oproti tomu na vesnici o sobě lidé vědí vše, nic se neutají a každý má svou jedinečnou povahu. Díky výrazným a snadno zapamatovatelným atributům jednotlivých postav nemáme s orientací v kolotoči epizodek problém.

Výraznější změny v myšlení postav probíhají téměř nepostřehnutelně. Pávek svůj postoj k Otíkovi v závěru přehodnotí na základě sledování přijíždějících Pražáků a jejich snahy o renovaci domu. Nic nevysvětluje. Stačí letmý pohled. Obecně veškeré interakce Pávka a Otíka závisí především na nonverbální komunikaci a fyzičnu. Jednak kvůli Otíkově jazykové bariéře, jednak pro Pávkův styl jednání, kdy upřednostňuje činy před slovy.

Dvojice je pak hlavním zdrojem vizuálních gagů, mnozí kritici Labudu s Bánem přirovnávali k Laurelovi a Hardymu. Jakkoli Svěrák staví především na verbálním humoru a hře s jazykem, Vesnička je vynalézavá i co se týče fyzické komedie, na čemž má zásluhu Menzel s precizním vedením herců a intuicí pro komediální načasování. Mentorskou úlohu pak přejímá požitkářský pan doktor, který hasí požáry dalších figur a na ostatní láskyplným způsobem pomyslně dohlíží.

Neokázale a bez přehnaných iluzí

Mistrná konstrukce je podpořená Menzelovým jemnocitem, neokázalým snímáním i inscenací. Všechny stylistické prvky jsou podřízené postavám, Menzel na sebe manýristicky neupozorňuje. Což bylo ostatně jednou z jeho největších předností a s ohledem na generaci nové vlny i unikátem. Do zdánlivě obyčejných obrazů dokázal s kameramanem Jaromírem Šofrem zakonzervovat pábitelskou poezii nenuceným a subtilním způsobem. Vyzdvihnout musíme špičkovou práci s transfokací, jež dodává obrazům rytmus.

Vesničko má středisková nikdy nepropadne přemrštěné iluzi. Atmosféru čeří hořkými momenty. Sledujeme v zásadě velmi smutné a kolikrát i tragické skutečnosti, jenže humornou optikou. Vesnice nikdy není glorifikována, film se spíš snaží zprostředkovat stylizovaný étos života na venkově. Upomíná na nutnost zachování tradic, a i když se časy mění, vesnička zůstává stejná, dokud v ní žijí stejně smýšlející lidé.

Jakkoli bychom ve filmu mohli najít určité množství dobově podmíněných invektiv (ať už jde o ironické narážky s příchutí satiry na absurdní fungování socialistického systému nebo kritiku odosobněného velkoměsta), díky specifickému subsvětu a určitému bezčasí film takřka nemůže zestárnout. I když má v sobě pochopitelný otisk doby, je natolik specifický, do sebe se obracející a pojednává o tak univerzálních věcech, že se do této "zahrádky" budeme vždycky rádi vracet a objevovat nové, dosud nepostřehnuté detaily, jimiž je film hojně prorostlý.