"Kájo, co to je za lidi. Oni tu s námi budou?" ptaly se děti ze Smysluplné mateřské školky učitele Karla Kristka. "To je pan fotograf a paní novinářka. Kdo je paní novinářka jsme si před chvílí říkali, že?" odpověděl jediný muž z karlínské školky.

Práce s těmi nejmenšími učitele, tatínka tří synů a hráče rugby, nadchla a spatřuje v ní smysl. Našel ho ve Smysluplné školce v pražském Karlíně, ve které působí od roku 2020. To je pěkné, že?

Dědeček by to měl horší

Díky pětileté praxi ve školce a zkušenostem z práce v turismu, kterou ztratil kvůli covidu, si umí poradit s různými povahami, prvotními rozpaky i neadekvátními reakcemi. "U některých rodičů jsem vnímal počáteční nejistotu nebo překvapení z toho, že se o jejich dítě stará muž. Nikdy to neřekli nahlas, ale bylo cítit, že si asi kladli otázku, jaké to bude. Časem ale obvykle zjistili, že pohlaví nehraje roli - důležité je, jak se k dětem chováte," vypráví učitel, který vystudoval předškolní pedagogiku. Zároveň si myslí, že kdyby byl v důchodovém věku, předsudků by asi bylo více.

"Kdybych tu byl ze začátku jako postarší muž, tak by to asi bylo opravdu zvláštní. V tomhle hodně vnímám ty rozdíly mezi muži a ženami. Starší paní by ve školce byla vnímána jako roztomilá babča, ale kolem dědečka by se vynořila asi spousta otazníků," myslí si.

Ačkoliv se hojně debatuje o předsudcích vůči ženám, je evidentní, že i muži se občas musí popasovat s pochybnostmi okolí či nepříjemnými poznámkami. O tom, jak se s reakcemi okolí vypořádávají ženy v profesích, které vykonávají spíše muži, jsme se rozepsali v rámci seriálu Ženy v mužských profesích. 

Vyjednavač míru

Někteří rodiče sice ze začátku bývají z jeho působení ve školce v rozpacích, kolegyně společně s ředitelkou ho však přivítaly s otevřenou náručí. Díky svému klidnému přístupu a schopnosti jednat s nadhledem často zklidňuje emoce ve třídě. "Nemám tak vyvinutý mateřský pud jako ženy, takže ke konfliktům přistupuji pragmaticky. Děti to vnímají, a když je potřeba, zafunguji jako ten, kdo sjedná mír," uvádí. Zároveň se snaží být pro děti vzorem, který ukazuje, že i muži mohou být pečující, vstřícní a hraví. 

Zvláštní pozornost věnuje také mužské roli v předškolním vzdělávání. "Myslím, že děti potřebují vidět různorodost. Spousta z nich vyrůstá v neúplných rodinách, často bez přítomnosti otce. Školka pak může být jediným místem, kde zažijí mužský přístup - jiný styl komunikace, humor nebo řešení problémů. Podle mě by měl být muž v každé školce, aby tam přinášel tu mužskou energii. Bohužel to tak není," zamýšlí se.

Muž jako živitel rodiny a odpovědnost státu

Proč je mužů ve školkách málo, má jasný důvod - peníze. I když to může být překvapivé, podle pedagoga není důvodem nízkého zastoupení mužů v mateřských školách ani tak obava ze společenských předsudků, jako spíš nízké finanční ohodnocení.

"Naši společnost stále formuje představa, že muž má být hlavní živitel rodiny. A pokud ve školství nejsou peníze, mnoho mužů si zkrátka nemůže dovolit tuto cestu zvolit, i kdyby chtěli," popisuje. A dodává, že kamarádi ho například překvapili tvrzením, že by je práce ve školce vlastně lákala. 

Zároveň tvrdí, že větší roli by měla sehrát státní politika - nejen v otázce platů, ale i společenského uznání pedagogické profese. "To vnímám hlavně díky zkušenostem z Německa, kde jsme se ženou nějakou dobu žili. V Německu, kde jsme nějakou dobu žili, je učitel vážená profese a tomu odpovídá i plat. U nás bohužel zatím ne," tvrdí.

Přesto nelituje, že se na tuto cestu vydal. Práce ho totiž naplňuje a obohacuje. "Díky dětem jsem se naučil být trpělivější, víc respektovat odlišnosti. Každé dítě má jiné tempo a pohled na svět. Je krásné být součástí jejich vývoje," míní. "Jsem rád, že děti v naší školce opravdu edukujeme a snažíme se jim vštípit i sociální dovednosti, které jsou podle mě důležitější než to, jestli už před první třídou umí číst a psát," dodává.

Strejda Kája

"Okolnosti mě nasměřovaly tam, kde jsem. Velkou roli sehrála karlínská komunita a školka otevřená rodičům, kterou navštěvoval můj syn. Přes spolek rodičů jsem znal ředitelku a jak se říká, slovo dalo slovo a stal jsem se učitelem. I když začátky byly krušné, rozhodně bych nic neměnil a rád bych tady setrval," tvrdí učitel, kterému děti říkají Kája. S tímto oslovením se pojí úsměvná historka.

"Děti se ve třídách mohou navštěvovat, takže když za mnou z jiné třídy kdysi chodil můj syn a říkal mi tati, tak děti z mé třídy žárlily a bylo pro ně složité pochopit, že jsem jeho táta. Proto jsme se domluvili, že mi bude říkat stejně jako ostatní. Od té doby mě jako Káju oslovují všichni tři synové. Když někam jedeme, tak vypadám jako když jsem jejich strejda, nikoliv táta. To se moc nelíbí mým rodičům a tchýni. Často tak poslouchám, že přece nejsem nějaký Kája, ale táta," vypráví se smíchem.

"Práce s dětmi mě začala bavit překvapivě rychle. Každý den je jiný, člověk si musí poradit s nečekanými situacemi, ale zároveň má možnost být kreativní a vidět bezprostřední výsledky své práce," popisuje.

Právě v této pestrosti nachází smysl a naplnění. Mezi jeho oblíbené činnosti patří pečení s dětmi, práce na zahradě nebo společná výprava za poznáním okolního světa. Jako momentálně největší atrakci považuje přítomnost tří kuřátek, která s dětmi vyrůstají. "Tahle práce je krásná. Člověk se musí naučit skromnosti a nesmí čekat hmotné bohatství, ale to, co dostane zpátky od dětí, kolegyň i komunity, je k nezaplacení. A hlavně - má to smysl," uzavírá.