Ředitel školy Radko Sáblík v rozhovoru vysvětluje, jak umělou inteligenci využívají ve výuce. Popisuje, jak obohacuje vzdělávání a podporuje kreativitu studentů. Hovoří také o změně role učitelů, kteří se místo pouhého předávání vědomostí stávají mentory a vedou studenty k samostatnému učení. Varuje však před riziky nesprávného využívání AI a zdůrazňuje propojení teorie s praxí.

Jak konkrétně na vaší škole využíváte umělou inteligenci ve výuce?

Máme to zakotveno ve školním řádu. Studenti mohou AI využívat například při řešení projektů nebo úkolů, ale musí uvést, jaký model použili. Zároveň je učíme, aby k výsledkům přistupovali kriticky. Pokud si nechají všechno napsat nebo naprogramovat, hrozí, že výsledku ani nebudou rozumět. Hodně záleží na učiteli. Někteří zadávají úkoly, při kterých studenti AI využívají, a následně zhodnotí, jestli výstup dává smysl. Jiní třeba nechají pomoci s osnovou nebo jazykovou úpravou textu. Nejde jen o jazykové modely. Umělá inteligence se u nás využívá i pro modelování, video, výpočty nebo programování.

Spojení studentů s AI tedy nekončí u používání různých modelů?

Někteří studenti jdou ještě dál a sami vyvíjejí různé modely pro firmy. Dříve se tomu říkalo chatbot, dnes agent - tedy systém, který umí reálně něco řídit nebo spravovat. Naši studenti se například aktivně podílejí na vývoji AI nástrojů pro Středočeský kraj, připravují chatbota pro jeho webové stránky. Pracují třeba i pro Úřad vlády nebo pro město Prahu či pro firmy jako Škoda Transportation nebo Škoda Auto. Podílejí se na mezinárodních projektech, vyvíjejí humanoidního robota, dělají osvětové workshopy pro veřejnost, například v kybernetické bezpečnosti. Spolupráce může mít finanční přínos nejen pro školu, ale i pro samotné studenty, kteří vedle zkušeností získávají i odměnu. Dříve to bylo běžné spíš u vysokoškoláků, dnes už tak pracují i středoškoláci.

Jak v tom studenty podporujete?

Někteří studenti mají vlastní živnost nebo firmu. Pokud nejsou plnoletí, bývá napsaná na rodiče nebo se nechají zplnoletit, i takové případy tu máme. Máme inkubátor a coworking, kde mohou studenti zdarma pracovat na vlastních projektech a využívat školní vybavení: 3D tisk, kamery, techniku. Dohodli jsme se, že jim dáme prostor a zázemí. Když pak dělají něco komerčního, zaplatí si standardní pronájem podle ceníku. Jinými slovy, nejde jen o teorii, studenti mají prostor pro reálné podnikání a vývoj.

Jak probíhá výuka s umělou inteligencí? Jak ji integrujete do konkrétních předmětů?

Každý učitel přistupuje k nástrojům umělé inteligence po svém. Někteří je využívají pro generování zadání, jiní pro výuku kritického myšlení. Studenti mohou AI využít pro samostudium nebo spolupráci s učitelem. Důležité je, že výsledek vždy musí kriticky analyzovat. Prověřit, zda jsou data správná. Například ve výchově k podnikání zadáme studentům projekt, kde mají vytvořit prezentaci, spočítat kalkulace a vše prověřit, což AI nemůže úplně nahradit, protože to vyžaduje vlastní kreativní myšlení. Každý učitel si přizpůsobuje, jak AI využít, a většinou žákům spíš doporučuje, aby ji použili jako nástroj, ne jako náhradu za vlastní práci.

Pamatuji si klasickou frontální výuku. Učitel něco vysvětloval a žáci nebo studenti jen poslouchali. Moc prostoru k vlastnímu přemýšlení nebo odporu tam nebylo. Jak může učitel vést studenty k tomu, aby kriticky hodnotili výstupy umělé inteligence?

To je právě ta změna, která musí nastat. Někde se dělá, jako by se nic nedělo, AI se ignoruje nebo rovnou zakazuje. Jinde k tomu přistupují "kreativně": učitel si s pomocí AI nechá udělat zadání, student ho s využitím AI vypracuje a učitel zase na vyhodnocení využije AI. To je samozřejmě nesmysl. Umělá inteligence tu není proto, aby se za nás učila nebo aby zrušila výuku. Bez základních znalostí student vůbec nedokáže poznat, jestli mu AI říká pravdu. Dříve jsme násobili na papíře, dnes máme kalkulačky. Jenže pořád musíme vědět, co násobíme. Stejně tak musíme rozumět problému, který s AI řešíme. AI může být chytrý rádce. Jako zkušení kolegové pro toho, kdo nastoupí do první práce. Má přehled o milionech projektů a může navrhovat řešení. Ale rozhodnutí musí udělat člověk.

Jenže jak zajistit, aby studenti AI opravdu používali smysluplně, a ne jen na obcházení učení?

To je na učiteli. Když zadá povrchní úkol, který se dá opsat, student to udělá. Stejně jako jsme opisovali my. Tím samozřejmě škodí hlavně sám sobě. Využívání umělé inteligence umožňuje každému studentovi jet vlastním tempem. Řekněme, že někdo ve třídě zvládne učivo za tři měsíce místo za rok. AI mu nabídne rozšíření, posune ho dál. Jiný student zapomene, jak se násobí závorky. AI mu připomene pravidla, nabídne video nebo test. Učitel je v tomhle systému spíš mentor. Sleduje, že student neskončí celý rok u jedna plus jedna. Koriguje, motivuje, zadává skupinové projekty. Základ učení by měl být úplně jiný. Ne v tom, jestli za mě AI napíše referát. Ale v tom, jestli umím formulovat vlastní názor.

Z toho plyne, že AI může být velkým pomocníkem pro motivované studenty. Ale co s těmi, kteří motivaci nemají?

Bez vnitřní motivace to nebude fungovat nikdy. Ani s AI. Můžete někoho donutit učit se pod hrozbou pětky, ale většinou to stejně zapomene. Obecně se ukazuje, že si studenti po absolvování jednoho výukového stupně pamatují jen pět až 15 procent toho, co se učili. Pokud to neprocvičují, neaplikují, nevracejí se k tomu, prostě se to do nich nezapíše. A pak je tu paradox: jedničkáři, co se šprtají na testy, často neumí látku aplikovat. Nakonec je zaměstnávají trojkaři, kteří se učili jinak. Často zvládali i další věci, pak se prosadili víc, také měli vlastní motivaci. Třeba ne takovou, jakou si představoval učitel, ale měli ji.

Může to umělá inteligence nějak změnit?

Motivaci jako takovou AI nezmění. Ta začíná v rodině a je klíčová. Ale AI může pomoct školám, aby dokázaly motivovat i ty, kterým to doma chybí. Hlavně tím, že víc umožní individuální přístup. Největší demotivace je totiž pocit selhání. Když student nestíhá, dostane nálepku, že je "hloupej", a rezignuje.

Cestou je tedy personalizace výuky?

Když má každý studující "virtuálního asistenta", chytrý program, který se přizpůsobí jeho tempu a možnostem, je to úplně jiná situace. Ne každý musí být nejlepší. Ale každý může mít laťku nastavenou tak, aby rostl. A to motivuje. Úspěch motivuje. Tohle mimochodem fungovalo dříve: tři děti ve třídě se předháněly, kdo zvládne víc, tři to vzdaly hned a zbytek jel podle učitele a jen opisoval. AI ale může každého vést jeho vlastním tempem. Cílem není, aby všichni uměli to samé. Lidé mají různé talenty. Klíčem je, aby každé dítě zažilo ve škole úspěch. To je základ motivace. Platí, že každé dítě je přirozeně motivované se učit. Jenže jen do té doby, než vstoupí do školského systému. Tam se to často zlomí. AI nám může pomoct, aby děti tu chuť učit se neztrácely.

Školství je velmi konzervativní prostředí, nejen systém, ale i lidé v něm. Dá se v takovém prostředí vůbec dosáhnout změny, o které mluvíte? Vidíte snahu něco s tím dělat třeba na úrovni ministerstva?

Ministerstvo školství toho samo moc nezmůže. Nemá přímé páky. Byl jsem jedním z osmi autorů Strategie 2030+, kde se popisuje, že je třeba zaměřit výuku více na získávání kompetencí pro život než jen na samotné znalosti. Tedy méně memorování, více práce s informacemi, projektová výuka, propojení s reálným světem. Všichni strategii oficiálně přijímají, předchozí i současná vláda či odborníci. Ale její implementace závisí na školách, mají obrovskou autonomii. Ředitel si může nastavit školu velmi volně. Může mít projektovou výuku, nebo jako u nás čtyři dny prezenční výuku a jeden den v týdnu samostudium, na které studenti dostávají podklady od učitelů. I rámcový vzdělávací program má široké mantinely. Ale je otázka, kolik škol s tím skutečně pracuje. Odhaduji, že zhruba deset procent se snaží něco měnit, 70 procent nějak proplouvá a 20 procent je v tragickém stavu. Podobně je to i s řediteli a učiteli: deset procent je aktivních, ale dvacet už tam nemá co dělat. Jsou vyhořelí, otrávení, unavení.

Zůstane tedy učiteli či učitelce nějaká role?

Určitě ano. Už ale nebude moci být tím, kdo jen předává informace. Naznačil jsem, že se stává spíše mentorem nebo průvodcem, který sleduje, jestli student postupuje, rozumí látce a ví, co má dělat dál. Když učitel celou hodinu jen mluví a pak dá test, tohle dnes zvládne lépe umělá inteligence. Nemá špatnou náladu, nevyhoří, unese rutinu. Ale AI nedokáže vytvořit vztah, atmosféru, nadchnout děti pro předmět. V tom je učitel nenahraditelný. Dobrý učitel není ten, u kterého se děti našprtají na test, ale ten, který v nich probudí zájem.

Měli učitelé strach, když jste AI ve větším začali zavádět do výuky?

Někteří ano, ale bylo jich málo. Ve škole jsme AI používali už dřív, ale když před třemi lety přišel boom s velkými jazykovými modely, uspořádali jsme kulatý stůl, kde studenti učitelům ukazovali, jak AI funguje. Vůbec se tam nemluvilo o zákazech. Naopak, řešilo se, jak to začít používat a co všechno to může přinést. Vidíme, že AI pomáhá třeba s individualizací výuky. Učitel si může nechat vygenerovat víc verzí úkolu podle úrovně žáků. Nebo zadat téma a program připraví různé varianty, pro začátečníky i pokročilé. To už se u nás děje.

Je tenhle otevřený přístup běžný i na jiných školách?

Liší se to. Zjišťujeme, že to není generační záležitost, spíše jde o celkové nastavení učitele. Jde o to přemýšlet jinak. Dříve měl učitel roli "strážce vědomostí". Byl jedním z mála, kdo měl přístup k informacím. Dnes je informací všude plno. Úlohou školy není informace předávat, ale naučit s nimi pracovat, vybírat z nich to důležité. Učitel nemusí hodinu odvykládat. To si může student pustit na videu nebo přečíst. Jeho úkol je pomoct dětem pochopit, co je klíčové, a pak s tím dál pracovat. Diskutovat, cvičit, aplikovat, vracet se k tomu. S tím AI velmi dobře pomáhá. Může připomínat látku, ukazovat slabá místa, nabízet procvičování. Problém nastává, když učitel trvá na starém modelu. Mluví hodinu, student se naučí na test, zapomene a jede se dál. Výsledkem je, že čtvrťáci si už nic nepamatují z prváku. A to je špatně. Škola má být místo, kde se opravdu učíme. Ne že jen předstíráme, že se učíme.

Měli by učitelé mít zkušenosti z praxe?

Určitě. Máme tu problém školních bublin. Lidé projdou celým vzdělávacím systémem a nikdy nebyli venku. Pomáhá, když si vyzkouší vedení sportovního klubu, podnikání nebo jinou manažerskou roli. Někteří naši učitelé podnikají nebo pracují jinde. To studenty táhne, protože takoví vyučující mají reálné zkušenosti. Ve srovnání s jinými školami máme nižší věkový průměr vyučujících. Letos jsme měli 82 pedagogů, z toho 46 našich absolventů ve věku 19 až 27 let. Máme i situace, kdy starší student učí mladší. Nebo studenty, kteří chodí učit technologie nebo AI na základní školy. Nejen žáky, ale i učitele, kteří tomu zpočátku nerozumí, ale během pár měsíců to od nich přeberou. S tím vším vzniká úplně jiná školní kultura. Je živější a aktivnější.