Co všechno jste tehdy před odletem do Pákistánu o této hoře věděl a jak jste se na náročnou cestu připravoval?

Trochu víc než obvykle, protože jsem tam s mým himálajským parťákem Petrem Maškem letěl na kombinaci Nanga Parbat - K2. Na Parbatu jsme původně uvažovali o prvovýstupu, ale kvůli lavinovému nebezpečí jsme od tohoto záměru upustili. Byla by to sebevražda.

Čím pro vás byla tato expedice výjimečná?

Především tím, že při výstupu k jejímu vrcholu zemřely tři desítky lezců, než se v roce 1953 Rakušanovi Hermannovi Buhlovi podařilo stanout jako prvnímu na jejím vrcholu. Navíc to pro mě byla první expedice, kam jsem jel jen s Maškem. Původně jsme přitom měli být čtyři, neboli parta, které se rok před tím podařil prvovýstup alpským stylem na osmitisícovku Shisha Pangmu. Za zmínku stojí i to, že základní tábor se místo na obvyklých pěti tisících metrech stavěl už ve čtyřech tisících. Ovšem ne na rozkvetlé louce, jak jsme měli slíbeno, ale na vrstvě dvou metrů sněhu.

Výstup na vrchol jste zvládli oba?

Na náročné cestě jsme první tři týdny byli úplně sami. Čili bez Šerpů, případné pomoci jiných expedic a bez kyslíku. V osmi tisících se můj vyčerpaný parťák rozhodl vrátit do tábora a já po jeho naléhání pokračoval sám ve výstupu na vrchol, kterého se mi díky velkému úsilí podařilo dosáhnout.

Jak jste tento obrovský úspěch ve výšce 8125 metrů prožíval?

Být sám na vrcholu této zabijácké hory byl neskutečný pocit, bez nadsázky něco neuvěřitelného. Když jsem se pak vrátil domů, tak mi jeden kamarád řekl, že teď už musím vylézt i zbývajících osm velikánů. Jen jsem na něj čuměl, protože jsem v té době byl sportovně všestranný. Horolezectví bylo sice pro mě jedničkou, ale nesoustředil jsem se na to, že se budu pokoušet vylézt všechny himálajské kopce. Jezdil jsem na divoké vodě, na horských kolech, hrál volejbal.

Na co z tohoto výstupu před dvaceti lety nikdy nezapomenete?

Nanga Parbat je zrádný hlavně strmostí a lavinami. Domorodý název zná Nahá Hora. Nahá je ale, až když se po zimě očistí od sněhu. Jedna z lavin nás přivítala v pěti tisících metrech. Padala z téměř osmi tisíc přímo na nás. Snažili jsme se utíkat, ale bylo to zbytečné, asi po deseti metrech nás smetla. Za nějaký čas jsme se začali málem udušeni sbírat ze země. Všude jsme měli sníh, v batohu i po celém těle.

Co vás v této kritické situaci zachránilo?

Neskutečné štěstí. Asi tři sta metrů od nás byl hřeben, který podstatnou část laviny odvedl stranou a nás smetla vlastně jen tlaková vlna. To ale kilometry od nás zaznamenali i v základním táboře. A tak jsme si oba zase uvědomili, že nestačí být jen zdravý a dobře připravený. Člověk musí mít v životě i štěstí.

Byla cesta zpátky do tábora také složitá?

Nesmírně. Na vrcholu hory je člověk v polovině cesty. Ne v cíli! Vrací se vyčerpaný a trochu demotivovaný. Navíc cestou dolů se balí výškové tábory, veškeré stany, spacáky, výbava, takže se snáší obrovský náklad. Sestupuje se hodně zády ke stěně a není problém škobrtnout. Nám se podařilo sestoupit tři kilometry za jeden den.

Pokud jde o neštěstí Kláry Kolouchové, tak uklouzla mezi druhým a třetím výškovým táborem. Říká vám něco tato tragická chyba?

Každé špatné šlápnutí v horách může mít fatální následky. Ostatně život horolezce je vždy na hraně. Zvláště při velkém vyčerpání, může být špatné počasí, zmrznou vám prsty a jsou pak necitlivé, uděláte chybu při práci s lanem. Je to o zkušenostech, které získáte po desítkách výstupů na spoustu různých hor.

Kolouchová však zdolala tři nejvyšší vrcholy - Mount Everest, K2 i Kančendžengu, což ji zřejmě lákalo k dalším výstupům…

Dověděl jsem se, že chce dokonce vylézt všech 14 osmitisícovek, což bylo asi i tím, že hned ty nejvyšší zvládla bez větších problémů. Mimochodem já jsem, naopak od ní, měl ze čtyř prvních výstupů tři neúspěšné. Třeba si myslela, že teď už to pro ni s kyslíkem bude jednoduché, což je však velký omyl. Nižší osmitisícové kopce jsou totiž místy technicky náročnější.

Tělo Kolouchové se nenašlo, takže její ostatky zůstanou v horách. Neřešil jste někdy tuto případnou alternativu?

Řešili jsme to mezi sebou hlavně v mých prvních expedicích. Řekli jsme si, že kdyby se někdy někomu v horách něco stalo, tak tělo by tam mělo zůstat. Je však rozdíl, když je člověk nezvěstný a pro pozůstalé je to pak po právní stránce velice komplikované, což je případ Kláry. Jsou odstavené účty, řeší se podíly ve firmách a řada dalších věcí.

A jaký je váš současný život?

Mohu o sobě říci, že už nejsem himálajský horolezec. V Himálaji jsem působil dvacet let svého života, a když můj parťák Mašek ukončil kariéru, tak vlastně ukončil i mou. Spoléhali jsme jen na sebe. Teď spíš lezu na skalách a mám v plánu vystoupit na 14 nejizolovanějších hor světa. Před rokem jsem byl na novozélandském Mount Cooku. Věnuju se různým sportům, ale jen pro radost. Horší je, že mě bolestí a otoky limituje už třikrát operované koleno. Nemám meniskus ani chrupavku.