"Láska k lesu se ve mně probouzela už odmala, často jsem chodila s tátou na posed a právě on mě nenápadně ‚vtáhl‘ do tohoto světa," vzpomíná na své dětství.

O nalajnovanou cestu ale nešlo. Rodiče ji do ničeho nikdy netlačili. Sama se rozhodla pro lesnickou školu v Písku a posléze studium myslivosti a péče o zvěř v Praze. Jenže město ji vyčerpávalo. "Vždy jsem spíše vyhledávala klid a samotu přírody," přiznává dvaadvacetiletá Lucie.

A proto, když jí přišla nabídka práce na západní Šumavě, neváhala. 

Náročnost ji neodradila, šla si za svým snem

"Možná to byl osud, že jsem se stala hajnou právě na západní Šumavě. Protože si pamatuji, že už na základní škole, při výletě od Modravy směrem na Čenkovu pilu, jsem si tiše přála, aby se tohle místo jednou stalo mým domovem," vypráví.

Zda svou životní příležitost přijme, se musela rozhodnout prakticky okamžitě. A záhy přišla na to, že ji čeká jedno z nejnáročnějších období. "Abych mohla přejít z denního na dálkové studium, musela jsem během jediného týdne složit všechny zkoušky zimního semestru - někdy i tři za den. Byl to šílený maraton, ale zvládla jsem to. A hned další týden už jsem seděla na blokové výuce jako dálkový student," vypráví.

Příroda jako učitelka a žena v lese

Šumava, a práce v jejích lesích, ji změnila. Naučila ji být sama se sebou, ale i to, jak hluboko mohou vést rodinné kořeny. "Nejvíce mě šokovalo zjištění, že můj praděda kdysi jezdíval z Nezdic po Kašperskohorské cestě do továrny Bohemia Werke v údolí Losenice - přesně do míst, která dnes spadají do mého lesnického úseku," vypráví. "Náhoda? Možná. Ale pro mě osobně je to krásné symbolické propojení minulosti s přítomností," dodává.

Lucie je vděčná, že na Šumavě může žít a pracovat - a že ji život zavedl právě sem. I proto si nic nedělá z občasných negativních komentářů a užívá si i nelehké úkony lesnictví. Je však nutné dodat, že téhle holce pomáhá především její odvaha. "S přímým znevýhodněním nebo předsudky ze strany kolegů nebo dělníků jsem se nesetkala - většina mě bere jako rovnocenného parťáka. Občas mě ale překvapují reakce lidí zvenčí, kteří si myslí, že 'žena do lesa nepatří'. Takové názory si ale neberu osobně," přiznává. 

"Ženy mají v lese své místo a tuto práci můžou dělat stejně kvalitně jako muži. Časy, kdy byla tahle profese výhradně mužskou doménou, se mění a jsem ráda, že k té změně můžu trochu přispět i já," dodává usměvavá blondýnka.

Lov s úctou

Práce v lese pro ni rozhodně není rutina. Je to každodenní kontakt s proměnlivou přírodou. Jako hajná nejen pečuje o les, ale i loví. Právě lov je pro veřejnost často kontroverzní téma. Problém se zvěří je podle ní aktuální a reálný - zvěř pomáhá, ale i škodí.

"S nepochopením se setkávám poměrně často, hlavně na sociálních sítích. Lov pro mě není bezmyšlenkovité zabíjení - je to odpovědná součást péče o zvěř a krajinu, snaha udržet rovnováhu a zdraví populací i celého ekosystému - i když si to lidé zvenčí často neuvědomují, nebo si to ani uvědomit nechtějí. A také mi přijde smutné, že zvěřina je veřejností stále podceňovaná, přestože jde o jedno z nejkvalitnějších a nejpřirozenějších mas," říká.

A jak vzpomíná na svůj první lov? "Vždy jsem si uvědomovala, že lov je především o zodpovědnosti vůči přírodě i zvěři. K tomuto jsem byla svým otcem vedena už odmala. Nejen poprvé, když jsem ulovila zvěř, ve mně byla silná dávka adrenalinu i respektu - není to něco, co beru ,lehce' nebo ,automaticky'," přiznává. A jak poznat přemnožení? "Výrazné škody na lesních porostech - například ohryzu, okusu, loupání či vytloukání u mladých stromků. A u přemnožené černé zvěře jsou typická rozrytá pole," doplňuje.

Lesnické rituály a práce po celý rok

Práce hajné je poměrně flexibilní a různorodá. Na jaře zalesňuje několik hektarů lesa, provádí výchovné zásahy v mladých porostech a také se věnuje  monitoringu kůrovce. "Průběžně vyhledávám v porostech ohniska napadených stromů kůrovcem a dále tato místa předávám dělníkům, za kterými se každé ráno zastavuji, abych zkontrolovala průběh a bezpečnost prací," přibližuje.

Na podzim v lese kůrovec utichá a ona se společně se svými kolegy soustředí na přípravu zalesněných ploch, které chrání před okusem a škodami zvěře během zimy. "Navíc je to období říje, kdy mě většinou mě najdete právě v lese," dodává. Nejvíc ji ale baví jarní období, kdy se příroda probouzí, vše kvete, voní a krajina má v sobě zvláštní kouzlo. "Říká se tomu jarní aspekt. To jsou chvíle, kdy si uvědomuji, jak krásné je mít les za své pracoviště," usmívá se.

K lesníkům však nepatří jen lov a starost o přírodu, ale také mnohé rituály. Lucie si už ve škole prošla takzvaným přijetím do lesnického cechu. To však není vše. "Ráda vzpomínám třeba na pasování k prvnímu úlovku srnce, kdy jsem byla symbolicky přijata mezi lovce srnčí zvěře - byl to pro mě silný a nezapomenutelný okamžik," popisuje.

Mysliveckých tradic je mnoho a právě ony dávají myslivosti jedinečné kouzlo. Jde o zvyky, které v sobě nesou úctu ke zvěři, krajině i lidem, kteří ji obhospodařují. "Chápu, že starší generace mají obavy, že tyto tradice časem zaniknou, ale já věřím, že nezmizí - spíš se přirozeně proměňují a vyvíjejí, tak jako se vyvíjely vždy, i v generacích před námi. Důležité je, že zůstává jejich smysl a duch," míní.

Kauzy nehrotí, řešení vidí v komunikaci

Šumava jí přirostla k srdci nejen jako pracovní prostředí. A právě proto ji zajímá pomalu vše, co se kolem chráněné přírody děje - i když, jak sama přiznává, některé kauzy sleduje spíš zpovzdálí. O to víc ji ale zajímá širší přesah.

"Příroda by měla být na prvním místě. Plánovat se musí s respektem - k místu, ke krajině, ke zvířatům. Když se to podcení, příroda dřív nebo později řekne dost," myslí si. S ochranou přírody se pojí pravidla, která by všichni návštěvníci měli dodržovat. Lidé touží po klidu, po autentickém zážitku, jenže často nevědí, kam až můžou jít. "Spousta lidí nečte cedule, nechápe rozdíl mezi chráněnou krajinnou oblastí a národním parkem. Pravidla se jim pak zdají zbytečná," doplňuje. Přitom právě ta pravidla chrání křehkou rovnováhu, bez které by les nemohl fungovat. Hajná věří, že řešením není zákaz, ale komunikace.

"Vysvětlovat, mluvit, učit. Lidem chybí souvislosti - a bez těch je těžké, aby si k přírodě vytvořili opravdový vztah," tvrdí.

Oblečení pro 'ženy se zeleným srdcem'

Příběh této ženy ale nekončí jen u lesní správy. Založila i vlastní značku oblečení a názvem Forestria. Chybělo jí vkusné společenské oblečení určené přímo pro ženy pohybující se v oblasti lesnictví a myslivosti. A na koho cílí? Na 'ženy se zeleným srdcem', ke kterým se sama řadí.

"‘Žena se zeleným srdcem‘ je pro mě žena, která je silná i jemná zároveň. Nebojí se ukázat svoji ženskost, cit, eleganci, i když stojí pevně nohama na lesní půdě," přibližuje. Svou značku propaguje i na svém úspěšném instagramovém profilu, kde lidem předává hlavně zajímavé informace o lese, lovu i přírodě jako takové. A to prostřednictvím snímků, popisků a videí.

Když se jí zeptáte, co zásadního by chtěla lidem o lese předat, neváhá: "K přírodě bychom měli přistupovat s respektem a pokorou. Les tady byl dávno před námi - a bude tu i dlouho po nás," uzavírá hajná, která v lese našla svůj nový domov, kde potkává třeba rysa jménem Luciáš.