15 0 0 15.09.2025
Dozvěděl jsem se o tom večer předtím víceméně náhodou. Vzbudilo to mou zvědavost, a tak jsem se tam šel druhý den podívat.
Byl jsem příjemně překvapen, že to nebyl žádný sraz skinheadů. Byli tam normální lidé, rodiče s dětmi, důchodci. Nezažil jsem tam jedinou nepříjemnost. Potkal jsem tam pár opilců, ale to se prostě na takhle velké akci stane vždycky.
Úplný průřez britskou společností to nebyl. Převažovali bílí Britové, i když tam byly i národnostní menšiny - ale bylo jich mnohem méně, než by odpovídalo jejich podílu na obyvatelstvu Londýna. A také to byli spíš lidé staršího a středního věku, mládeže jsem potkal méně.
Převládající myšlenka je, že chtějí změnu. Chtějí, aby se k nim vláda chovala jinak a aby bylo větší bezpečí. Aby se nemuseli bát pustit děti na ulici. Britská veřejnost je stále hodně rozčílená z toho, jak se zametaly pod koberec skandály s masovým a systematickým znásilňováním školaček gangy složenými převážně z pákistánských imigrantů.
To je opravdu velká aféra, to hned tak neodezní. To bylo takové centrální téma, i když oficiálně to byl pochod za svobodu projevu - to ale bylo spíš takové druhé téma.
Tommy Robinson působil jako někdo, kdo opravdu není profesionální řečník. Působil jako někdo, kdo ani moc netouží po tom stát v čele takového davu. Nebyl nijak zvlášť bojovný, neřekl nic objevného ani skandálního.
Do Londýna jezdím od roku 2010. Některé čtvrti se vylepšují, jiné naopak. Když to srovnám s rokem 2010, kdy jsem tam byl poprvé, tak žádná revoluční změna tam nenastala - s tou výjimkou, že přibyly výškové budovy v centru. To vynikne zejména v kontrastu s Prahou, kde se moc nestaví.
Pokud jde o složení obyvatelstva, tak tam jsou opravdu ulice, které jsou skoro čistě třeba libanonské. Londýn je velký a rozmanitý, najdete místa, kde žijí prostě ty nebo ony menšiny.
Dají se ještě najít místa, kde žijí převážně bílí Britové, ale to jsou obvykle poměrně drahé rezidenční čtvrti na předměstích.