Literární díla lidí z byznysu jsou zřídkakdy zdrojem hlubokých a neotřelých myšlenek. Často slouží jako prodloužená ruka firemního marketingu a PR, obvykle jsou napsaná ghostwritery. Forma bývá opatrná a uhlazená s cílem posílit značku a nikoho příliš nepodráždit. To ovšem rozhodně nelze říct o knize Technologická republika (angl. The Technological Republic), jež vyšla letos v únoru s podtitulem Tvrdá síla, měkká víra a budoucnost Západu. 

Jejím hlavním autorem je Alex Karp, výkonný ředitel americké společnosti Palantir Technologies (coby dyslektik ji napsal v tandemu s Nicholasem Zamiskou, svým poradcem). Karp je netypickým byznysovým lídrem už jen svou intelektuálností - v minulosti studoval u německého filozofa Jürgena Habermase a má dokonce doktorát z neoklasické sociální teorie, který získal na Goetheho univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem. 

Nový Projekt Manhattan

V knize předkládá ostrou kritiku kultury firemních gigantů ze Silicon Valley, jež dlouhodobě plýtvají "kapitál a talent lidí na věci, jež jsou triviální a pomíjivé". Apeluje zároveň na to, aby se technologické elity navrátily ke službě národu a společnosti, která umožnila jejich vzestup. Podle něj je to existenčně naléhavé, neboť jinak se společnost nedokáže ubránit svým nepřátelům. 

Karp tvrdí, že silová převaha Západu ve světě není v tento moment zdaleka samozřejmá. A pokud ji něco může zajistit, tak to nebude spontánní vývoj tržního mechanismu, ale spíše cílená spolupráce mezi státem a inženýry, kteří se nebudou bát přijmout odpovědnost za budoucnost své civilizace. Historik Niall Ferguson o knize napsal, že jde o "strhující manifest volající po novém Projektu Manhattan v éře umělé inteligence". 

Přirovnání k vývoji atomové bomby je zde namístě - Karp považuje současný vývoj AI za stejně zásadní zlom, jako bylo pro předchozí generaci snažení J. R. Oppenheimera. Stejně jako tehdy nejde jen o technický pokrok, ale o morální a civilizační rozhodnutí s nedozírnými důsledky.

Vidoucí kámen softwaru

Karp založil firmu, která je pojmenována podle palantírů, magických vidoucích kamenů z Tolkienova Pána prstenů, v roce 2003 spolu s miliardářem Peterem Thielem a dalšími jako reakci na teroristické útoky z 11. září. Palantir se specializuje na vývoj analytického softwaru a zpracování velkých datových souborů pomocí strojového učení. 

Od počáteční spolupráce s armádou a tajnými službami ve jménu boje s terorismem se firma postupně rozšířila i do civilních oblastí - od zdravotnictví a výrobního průmyslu přes výzkum až po komerční sektor. Odhaduje se například, že více než pětina všech nemocničních lůžek ve Spojených státech je dnes alokována pomocí jejich softwaru. Digitalizace zdravotnictví v Anglii skrze tzv. federovanou datovou platformu je také postavena na Palantiru. 

V poslední době se společnosti dostává čím dál více pozornosti a loni byla dokonce jednou z nejdramatičtěji rostoucích firem na americké burze. Hodnota jejích akcií za posledních 12 měsíců stoupla o více než 300 procent. 

Technologičtí agnostici

Toho se však kniha dotýká jen okrajově. Karp se v ní příliš nevěnuje výhledům firmy, ani jejím úspěchům. Místo toho nabízí široce rozkročenou civilizační úvahu o tom, co se stane se Západem, pokud se velké technologické firmy budou i nadále chovat, jako by stály mimo společnost - její hodnoty, závazky i potřeby. Pokud budou svou pozornost upínat k vývoji spotřebitelských produktů typu sociálních sítí, jejichž hlavní funkcí je uchvácení pozornosti a prodej reklamy, nikoliv posilování blahobytu a obranyschopnosti společnosti.

Karp pro ně používá výraz "technologičtí agnostici", kteří se zříkají odpovědnosti s odůvodněním, že politika je špinavá a obrana podezřelá. Tato morální neutralita je však podle něj iluzorní - a v geopolitickém střetu potenciálně fatální.

Konec konce dějin

Obranyschopnost je zde zvláště důležitá. Podle Karpa totiž nadobro skončil fukuyamovský "konec dějin", podle nějž měla rozšiřující se liberální demokracie představovat přirozené a definitivní uspořádání světa. Místo toho nastoupilo "softwarové století", v němž bude podoba rozložení sil ve světě výrazně ovlivněna novými technologiemi, o jejichž vývoj a kontrolu se bojuje právě teď. 

Zároveň vůbec není zjevné, že západní civilizace tento souboj vyhraje. Je třeba "proměnit ministerstva obrany z organizací zaměřených na vedení a vyhrávání v konvenčních válkách na instituce schopné navrhovat, vyvíjet a pořizovat zbraně postavené na umělé inteligenci - jako jsou roje bezpilotních dronů a armády robotů, které budou dominovat budoucím bojištím," píše Karp. 

Měkká víra

Problémem podle něj není to, že by Západ nedisponoval technologickými firmami schopnými navrhovat a budovat nástroje obrany nové generace. V tomhle máme zatím stále navrch. Problém je v tom, že se jim nechce. Velká část technologických elit se totiž k otázkám obrany a národní bezpečnosti staví odmítavě. A to nikoliv z důvodu přesvědčení, ale spíš z pohodlné nezúčastněnosti a lhostejnosti. 

Podle Karpa čelí Západ nejen technologickému soupeření s nepřáteli, jako je Čína, Írán nebo Rusko, ale také hlubší krizi "měkké" víry. Nejde přitom o náboženství, ale o ztrátu fundamentálního přesvědčení, že civilizace, v níž žijeme, má smysl natolik, že ji stojí za to hájit. 

"Významná část našich lídrů, těch volených i nevolených, byla vedena k tomu, aby věřili, že samotná víra a přesvědčení jsou nepřáteli - že absence víry, snad s výjimkou víry v sebe sama, je nejkratší cestou k uznání a odměně. Výsledkem je kultura, v níž si lidé zodpovědní za nejzásadnější rozhodnutí často nejsou jisti, čemu vlastně věří. Nebo ještě základněji - zda vůbec nějaké pevné a autentické přesvědčení mají," píše. 

Nepřátelé se činí

Podle Karpa nelze technologické firmy oddělovat od otázek morálky, loajality a veřejného zájmu. Obzvlášť v době, kdy software začne čím dál více rozhodovat o chodu světa: od vedení válek přes fungování nemocnic až po to, čemu lidé věnují pozornost. Pokud se vývojáři těchto systémů zříkají odpovědnosti vůči státu a veřejnosti, zůstávají mocné nástroje bez hodnotového ukotvení.

Nepřátelé se navíc v mezičase sami činí. Karp uvádí, že v roce 2024 patřily tři z nejvýznamnějších firem v oblasti rozpoznávání obličejů Číně a další dvě sídlily ve Spojených arabských emirátech. Jedna z nich, CloudWalk Technology, podle amerického ministerstva financí poskytuje svůj software čínské vládě k sledování menšin, včetně Tibeťanů a Ujgurů. 

Přestože tyto firmy neoperují uvnitř západních hodnotových rámců, dokážou úspěšně rozvíjet technologie, které se rychle stávají standardem v oblasti bezpečnosti a kontroly. Alex Karp varuje, že jsme si zvykli na to, že technologický pokrok kráčí ruku v ruce s ochranou práv a svobod - ale tento předpoklad už nelze brát jako daný.