10 0 0 08.09.2025
Český odborník se stal technickým ředitelem vyhlášené mládežnické akademie Hajduku Split, chorvatského velkoklubu, který se inspiruje Barcelonou. Aby ne, když jeho ředitelem je Ivan Rakitič, záložník, jenž za katalánskou perlu odehrál 200 zápasů a gólem ve finále jí pomohl k vítězství v Lize mistrů.
Mám na starosti organizační věci, metodiku a celý systém akademie. Samozřejmě ve spolupráci s dalšími opravdovými odborníky.
Zásadním okamžikem bylo, že došlo ke kompletní změně vedení Hajduku. Po dlouhých letech se vrátil do klubu sportovní ředitel Goran Vučevič. Je to bývalý hráč Barcelony a sportovní ředitel al-Nassru, kde působí Cristiano Ronaldo. Nyní se rozhodl pro návrat do klubu, jehož je legendou. A vzal si s sebou, když to tak řeknu, své lidi. A pro mě je velká čest, že mezi ně patřím i já. Nabídku Hajduku na pozici ředitele akademie jsem předtím obdržel už dvakrát. Pokaždé jsem ji odmítl kvůli závazkům, které jsem měl tehdy vůči Slavii. O to víc si vážím, že mě klub oslovil potřetí.
Dá se to tak říct. Je tu člověk, který tvořil metodiku Barcelony. Společně s ním přišli další dva specialisté, kteří pracovali v Barceloně 17 let. Pro mě je spolupráce s těmito lidmi obrovskou výzvou a možností přiučit se něco nového. Vždyť pracovali v té době v nejlepší organizaci na světě. Navíc já Barceloně odmalička fandím. Ale pozor, nemůžeme všechno z Barcelony slepě přebírat. Musíme barcelonskou metodiku skloubit s výjimečností prostředí Dalmácie, vytěžit maximálně domácí talent a obalit ho světovými poznatky.
Důraz na rozvoj kognitivních (poznávacích) funkcí. To znamená vést hráče i trenéry tak, aby byli sami schopní řešit a reagovat na měnící se situace. My trenérům nemůžeme úplně naplánovat, co mají na tréninku dělat. Aby neztratili právě tu kognitivitu. Potřebujeme, aby byli samostatní a kreativní. A stejně tak musíme přistupovat k hráči. Když bude trenér hráči říkat úplně všechno, co má na hřišti dělat, tak vlastně děláme špatnou práci. A pak tu je druhá věc.
Technická dovednost, ale s důrazem na detail. V praxi to třeba znamená tohle: Když přihrávám druhému hráči balon, měl bych být schopen vnímat jeho postavení v prostoru už vůči třetímu hráči, ke kterému balon potom přijde. O tom je přece celá hra. Takže bych se měl umět na základě těchto informací správně rozhodnout, na jakou nohu mám míč přihrát a s jakou razancí. Tohle je jeden z důležitých detailů, který jsem zdůrazňoval již dříve lidem, ať už jako trenér nebo ředitel akademie. Bylo skvělé teď slyšet, že to říkají i lidé z Barcelony. Rozhodující je zkrátka umět identifikovat detaily a pak je v souvislostech dávat do mozaiky rozvoje hráče.
Talenty jsou všude na světě. I v Česku se jich rodí spousta. Jenže pak je tu B: jak se s talenty pracuje a jak se jim věnuje prostředí, ve kterém žijí. Odpověď, jak se s nimi pracuje v Hajduku, nabízí pohled na kádr A-týmu. Je v něm osm mladíků, kteří prošli akademií. Někteří by mohli ještě hrát za dorost, ale nastupují pravidelně za áčko. To je úžasný výsledek. Tam jsou ukryté poklady a peníze.
Chorvatský fotbal si je vědomý, že asi nevyhraje na klubové úrovni Champions League, ale že potřebuje vychovat hráče pro silné evropské kluby, ve kterých se tito hráči budou schopní adaptovat a hrát důležitou roli. A to se pak vrátí reprezentaci. Takže na jedné straně otevřená cesta pro mladé hráče do dospělého fotbalu, na druhé jejich prodej do špičkových evropských klubů a povýšení reprezentační úrovně. V rámci Hajduku chceme udělat ještě jeden mezistupeň, a sice abychom i s tím vším dokázali vyhrát mistrovský titul, na který klub čeká dlouhé roky, a hráli skupinovou fázi evropských pohárů. Myslím si, že k tomu nechybí moc.
Když člověk přijde na zápas áčka a zažije tu atmosféru, je to něco neskutečného! Ale za tím vším je obrovská skromnost. To se s podmínkami v Česku vůbec nedá srovnat. Na hlavním stadionu máme vytvořenou posilovnu, halu s umělým trávníkem. Je tam lékařsko-fyzioterapeutické zázemí. A pak už tam jsou jen dvě velké plochy a dvě malá hřiště. To je celý areál Hajduku. Dále si pronajímáme na druhém konci města dvě hřiště u jednoho místního klubu. Nic víc nemáme. Pracujeme tedy se čtyřmi velkými hřišti, z nichž dvě nejsou naše. A na ně se musejí vejít všechny týmy v rámci klubu, přípravkou počínaje a áčkem konče. Ale nemusí to být nutně špatně.
Není to opravdu žádný luxus. Přímo na stadionu máme zhruba 30 pokojů, kde jsou ubytovaní naši mladí hráči. Ale v rámci klubu existuje společná restaurace, kde se schází všichni hráči i zaměstnanci klubu. Během dvou hodin, kdy je čas na oběd, se tam všichni spolu potkáme. To je pro mě jedna z famózních věcí, která pomáhá k sepětí uvnitř klubu. Pomáhá, aby všichni v klubu měli k sobě blízko.
Samozřejmě. Ivan je obrovská legenda chorvatského fotbalu. Tím spíš, že se narodil ve Švýcarsku, a přesto řekl, že je hajdukovec a chce zakončit kariéru v Hajduku. Pro všechny je skvělé, že se po skončení hráčské dráhy posunul na pozici technického ředitele klubu. Má spoustu zkušeností a kontaktů po celém světě.
Výborný. Je velmi skromný a milý v každé situaci. A také velmi pracovitý.
Chce se učit? Protože role hráče a technického ředitele je přece jen odlišná. Dal se na studia ve Španělsku. Aby měl zkušenosti podpořené i vzděláním.
Jenom klubových členů, kteří platí příspěvky, je přes 100 tisíc. Když bychom to chtěli přiblížit na příkladu Sparty a Slavie, dvou největších klubů v Česku, mohli bychom si to představit tak, že když budeme jezdit křížem krážem Českou republikou, na každé zídce, na každém kameni, na každém mostu, najdeme erb Sparty nebo Slavie. Když totiž pojedete na dovolenou do Dalmácie a projedete ji podél moře odshora dolů, v každé vesničce najdete znak Hajduku nebo básničku o něm, anebo motto, které se váže k lásce k Hajduku. Jaký to je fenomén, vidím i na množství lidí, které denně projde klubovým fan shopem. Přitom stadion je opravdu hodně starý. Není to žádný Camp Nou, není to ani Eden, ani Letná. Ale lidi to chtějí vidět. Pro nás je hezké, že Hajduk vznikl na základě iniciativy studentů, kteří tehdy jeli do Prahy a byli se podívat na fotbal na Slavii, kde je napadla myšlenka na založení Hajduku.
Já jsem už tehdy budoval most mezi Slavií a Hajdukem. Tenkrát se mi podařilo přesvědčit pana Šimáněho a jeli jsme přímo do Hajduku na jednání na nejvyšší klubové úrovni. Ten vztah, bohužel, skončil mým odchodem. Teď se přirozeně budu snažit o obnovu, ale zájem samozřejmě musí být i na druhé straně. Jsem přesvědčen, že oběma klubům to může přinést v mnoha ohledech a na mnoha úrovních jen to dobré.
Problém je, že my se vždycky na něco upneme, jdeme z extrému do extrému a zapomínáme na naši identitu a na naše DNA. Největší momenty českého fotbalu byly přece postavené na technice a chytrosti - v podobě české uličky nebo penalty à la Panenka. To jsou odkazy, že jsme v něčem byli originální. Dneska je český fotbal postavený na kondici a soubojovosti. Slavia funguje dnes v českém fotbale jako vzor, ale její hra je postavená z velké míry na kondici a síle. Ale kreativita, invence, to, co dělá u hráčů obrovské transferové hodnoty, nám chybí. I když máme i svazové akademie, stejně nakonec sklouzneme ke kondici a soubojům. Já se jenom ptám - je to ta naše identita? Je to něco, čím budeme výjimeční a inspirativní pro vývoj a progres světového fotbalu? Většina hráčů, které prodáváme do vyspělých lig, jsou defenzivně založení. Kolik tam máme Rosických?
Džeko je skvělý příběh, a ne každému se podaří, aby našel v životě aspoň jednoho Džeka. Takže jsem pokorný, že jsem měl štěstí a podařilo se mi, že z toho vzešel nejen světový hráč, ale neskutečná osobnost i mimo trávníky. Máme s Edinem spolu silný přátelský vztah. Ovšem Džeko je jen jeden. Žádný nový Džeko není! Stejně jako není nový Nedvěd nebo Messi. Jsou to originály. Každý z nich je výjimečný jiným způsobem. Takže můj sen je najít a pomoci dovychovat dalšího hráče, který se dostane na úplný vrchol světového fotbalu.