"Nejedete zbytečně! Sarkofágy tam jsou," informuje mě cestou po telefonu Jiří Šindelář, technický vedoucí výzkumu podzemí olomoucké Katedrály svatého Václava.

Je leden 2025. Ačkoliv vědci předpokládali, že biskup Stanislav II. Pavlovský z Pawlowic (vesnice na území dnešního Polska) je skutečně pohřbený pod kaplí svatého Stanislava ve zmíněné katedrále, historické prameny naznačovaly, že hrobka byla v minulosti zničena a možná dokonce i zasypána. Nyní tedy došlo k tomu, že bohatě zdobený cínový sarkofág ze 16. století, ve kterém tento významný prelát (zemřel v roce 1598) a řešitel záhadných vražd odpočívá, po mnoha staletích opět spatřilo lidské oko.

Odlesk v temnotě

Nechť si každý představí, jak se prostřednictvím miniaturní průzkumné kamery dívá do nepřístupné podzemní chodby, kam několik století nevkročila lidská noha. Na samém konci se ve slábnoucím paprsku světla cosi leskne. Jen optický klam? Nebo to skutečně jsou hledané sarkofágy biskupa Pavlovského a dalších, dosud neztotožněných církevních hodnostářů? Je podzim roku 2024 a nikdo z přítomných badatelů si nemůže být jist.

Každopádně to vypadá, že Pavlovského hrobka skutečně zůstala zachována. Na definitivní potvrzení však musejí všichni počkat. Teprve až vědci získají povolení i k nedestruktivnímu průzkumu místa, kde se pravděpodobně nachází, bude jasno.

V dílně badatele Josefa Vandělíka vyrobená průzkumná minisonda zatím mapuje rozsáhlou podzemní kryptu v hlavní lodi katedrály. "Primárním cílem průzkumu bylo zjištění stavu nepřístupného podzemí. Vždy totiž existuje teoretické riziko poškození a případné propadnutí podlahy. To lze takovýmto výzkumem eliminovat. Jde o ochranu majetku a zdraví lidí, kteří se v chrámu pohybují," vysvětluje geoinformatik Jiří Šindelář.

V obří, více než 40 metrů čtverečních rozlehlé kryptě pod hlavní lodí je uloženo větší množství novověkých pohřbů v polorozpadlých dřevěných rakvích. V některých případech se archeologům podařilo zdokumentovat i části osobní výbavy zemřelých. Potvrdila se také přítomnost románského kvádříkového zdiva z původního kostela a krypty, která sem patrně zasahovala. Dokonce existuje hypotéza, že dochovaná část je zbytkem původní pohřební komory knížecí rodiny z Olomouce neboli olomouckých Přemyslovců. Z historických pramenů je totiž známa lokalizace přemyslovské hrobky ("pochováni byli uprostřed chrámu"), která by pozici románského zdiva v dnešní velké kryptě odpovídala. 

Právě z této hrobky vede jihovýchodním směrem více než osm metrů dlouhá podzemní chodba, na jejímž konci spatřili badatelé v roce 2024 nezřetelné odlesky. Podle historických dokumentů a starých kartografických podkladů by se v těchto místech měla chodba spojit s hrobkou Pavlovských pod boční kaplí sv. Stanislava.

Ostatní byli otráveni

Koncem 16. století byla Olomouc jedním z nejvýznamnějších měst českých zemí, přičemž v mnoha ohledech předčila dokonce Prahu. A to jak z hlediska politického významu, tak kulturního a náboženského vlivu. Byla hlavním městem Moravy, sídlilo zde biskupství, univerzita i Habsburkové (často zde pobýval například císař Rudolf II.). Oproti tomu Praha samozřejmě měla status sídelního města Království českého, nicméně ji trápily časté morové epidemie i náboženské nepokoje pramenící z právě probíhající reformace.

A v této době (kolem roku 1579), kdy byla Olomouc na vrcholu, se na biskupský stolec za velmi zvláštních okolností usazuje Stanislav II. Pavlovský. Všichni jeho potenciální soupeři a kandidáti na olomouckého biskupa jsou buď zavražděni, či se i v obavě o svůj život kandidatury vzdávají.

Zatím se neví přesně, kolik olomouckých biskupů a kandidátů na tuto pozici sešlo ze světa cizí rukou, každopádně v sedmdesátých letech šestnáctého století zemřeli rychle za sebou hned čtyři biskupové. Jedním z pravděpodobně otrávených byl i Tomáš Albín z Helfenburka, úředník mocného jihočeského rodu Rožmberků. Záhadně pak zesnul i jeho předpokládaný následník. O místo se chtěl ucházet dokonce i rakouský arcivévoda a kardinál Ondřej Rakouský z vládnoucího rodu Habsburků. Kvůli podezřelým úmrtím však do Olomouce nejprve poslal své zvědy, aby zjistili, co se děje. Následně se kandidatury raději vzdal.

Zvolen byl tedy nenápadný a původně nekandidující Pavlovský. Znal místní poměry, a jak se ukázalo, zřejmě i tušil, kdo je vrah. Postupoval velmi chytře. Ihned nechal všechny podezřelé členy kapituly poslat mimo Olomouc. Mezi nimi i jistého Jana Philopona Dambrovského. Ten putoval dokonce až do Říma. Vraždy jedem náhle ustaly. A Pavlovský přežil.

Vzhledem k rozsáhlosti aféry, jejímiž oběťmi byli i členové význačných rodů, však tlak na její konečné vyřešení neustal. Časem se Pavlovskému podařilo nashromáždit proti Dambrovskému dostatek důkazů, a tak byl podezřelý uvržen do domácího vězení. Tam však místo pokání začal psát na všechny strany dopisy, kde olomouckého biskupa očerňoval a sebe naopak vyviňoval. Pavlovský jej tedy nechal uvěznit už definitivně na hradě Hukvaldy, kde s omezeným přísunem vody i jídla čekal Dambrovský na svůj proces. K travičství se nakonec přiznal (1586) a později byl popraven stětím.

Záhadný "erb"

Je nezvykle teplý den, pondělí 27. ledna 2025. Uvnitř olomoucké katedrály je však pořádná zima. Na monitoru postaveném u vchodu do kaple svatého Stanislava je nejprve vidět pouze prach. Teleskopická kamera pomalu sestupuje miniaturním otvorem do podzemí. Jakmile se vyklopí a rozsvítí přídavné světlo, zavládne mezi shromážděnými experty nadšení. Krypta Pavlovských existuje a sarkofágy jsou v ní dokonce dva. Onen zmiňovaný odlesk na konci tunelu tedy skutečně vytvořilo víko jednoho z nich.

Kamera se pomalu přibližuje k silně znečištěnému povrchu prvního sarkofágu. Pod nánosem věků i cákanců vápna z rekonstrukce katedrály z devatenáctého století se objevují nádherné zdobné detaily. Písmena, slova, znaky, provaz, reliéf Ježíše Krista… Je to doslova jako ve filmu s Indiana Jonesem. Jenže tohle je skutečnost.

"Čí ten erb může být?" diskutují přítomní archeologové, historici a další badatelé. "Vidím hvězdu," ozývá se napjatý hlas. Pod nánosem nečistot skutečně všichni po chvíli rozeznáváme vyrytý obrazec. "Jenže je pěticípá a Pavlovský má v erbu šesticípou." Biskupovi Pavlovskému tedy nepatří. Že by zde nakonec pochovaný nebyl? Záhada.

Jak se o chvilku později ukazuje, objevená hvězda, vzhledem k velikosti spíše hvězdička, je součástí takzvané merky neboli znaku řemeslníka, který sarkofág vytvořil. V tomto případě rozluštěné symboly ukazují na jednoho z význačných olomouckých cínařů.

Čí je to vlastně rakev?

Na boku sarkofágu je patrný vyrytý znak tvořený propleteným provazem, uzly a obklopený třemi slovy. Vlevo "Arma" vpravo "Exmatre". To je skutečný erb. Nicméně ani ten nepatří biskupovi Pavlovskému. Rakev tedy určitě není jeho.

Teprve o několik týdnů později nachází vedoucí celého výzkumu, historička umění a kurátorka Muzea umění v Olomouci Simona Jemelková řešení: "Erb je umístěn na rakvi biskupova otce a patří jeho matce, tedy babičce biskupa Pavlovského. Je to znak polského rodu Rajských, který ve znaku používal tři spletené uzly. Samotné jméno matky se ze záznamu kamer zatím přečíst bohužel nepodařilo, nicméně i tak je toto zjištění velmi důležité pro další genealogické zpřesnění původu rodu biskupa Stanislava."

Fakt, že sarkofág patří otci preláta, potvrzují i další nápisy, které se již podařilo přečíst a odpovídají dobovým záznamům o pohřbu. Stanislav Pavlovský starší zemřel v roce 1582 ve věku úctyhodných a v dané době ne zcela obvyklých 98 let.

Celý sarkofág je mistrovskou řemeslnou prací. Má nápadně ostrou stříšku a připomíná tak tvarem relikviář nebo také biskupský čepec. Celý je ozdoben rytými a tepanými ornamenty, motivy a nápisy. Je celý doslova popsaný. Zcela nahoře na stříšce je poměrně malý reliéf Ježíše Krista na kříži.

Kamera sjíždí o něco níže a "přelétává" nad zbytky ostatních dřevěných rakví. Jen jedna z nich u východní stěny je zachovalá vcelku. "Tam dole leží autentika," poznamenává vzrušeně někdo z přítomných. Autentika je zjednodušeně řečeno destička se jménem, které by ostatky jednoznačně identifikovalo. Její nález je při podobných průzkumech klíčový. Na rozpadlé rakvi, mezi kousky cihel a dřev, opřená o jednu z dalších rozpadlých schrán skutečně leží destička (25 x 15 centimetrů) s nápisem. Čitelný je pouze částečně a "podle matriky zemřelých pravděpodobně patří Janu Ignácovi Ferdinandovi, svobodnému pánovi Longueval, který zemřel v červnu 1780. To je skoro 200 let po smrti biskupa Pavlovského. Takže opět nic.

Simona Jemelková k tomu říká: "Tato autentika je přímým dokladem toho, že v hlavní kryptě uprostřed kostela i v menší připojené hrobce Pavlovských byly ukládány ostatky dalších církevních prelátů až do doby josefínských reforem."

Otec a syn vedle sebe na věčnosti?

Zbývá druhý cínový sarkofág, který je nejvíce poškozen cákanci vápna pravděpodobně z období regotizace katedrály koncem 19. století. Zdánlivě mu chybí i jakékoliv zdobení, nicméně detailní pohled 4K kamery svědčí o opaku a všem přítomným doslova bere dech.

Přímo na víku truhly je velký, a dokonce zlacený reliéf Ježíše Krista s neobvykle propracovanými detaily ve tváři. Okolo jsou další ryté a tepané renesanční ornamenty prvnímu pohledu skryté pod nánosy věčnosti. Na bocích vystupují reliéfní lví hlavy, které drží masivní kovové kruhy k přenášení rakve (sarkofágu).

Protože z dobových zpráv víme, že pod kaplí svatého Stanislava má být pohřben nejen biskup Stanislav II. Pavlovský z Pawlowic, ale i jeho otec, jehož rakev už byla s velkou pravděpodobností identifikována, lze se domnívat, že druhý sarkofág náleží právě významnému klerikovi. Žádná další rakev či sarkofág z daného období, která by zdobením odpovídala důležitosti osoby, se v kryptě nenachází.

Otec a syn tak zde odpočívají bok po boku. Biskup Stanislav Pavlovský umírá druhého června 1598 v pověsti svatosti.

Záhada rakve s okénky

Je zde však ještě jedna rakev, která všechny na první pohled zaujme. Je rozpadlá a na první pohled zdánlivě celá dřevěná. Na rozdíl od prostých ostatních má však na bocích jasně patrná průhledná okénka.

"Když se však na záběry z kamer podíváte důkladněji, zjistíte, že i tato schrána byla zvenku pokryta (cínovým) plechem. To, co vidíme je rozpadlý vnitřek rakve, proto jsme si nejprve mysleli, že je pouze dřevěná. Nicméně na okrajích jsou patrné přitlučené záhyby plechu, a je tedy jasné, že byla také zvnějšku cínová. Stejně jako sarkofágy otce a syna Pavlovských, pak i tato má na víku reliéf Krista," vysvětluje Jemelková.

Z výše uvedeného a podle dochovaných dobových záznamů se tedy lze domnívat, že právě tato rakev náležela bratrovi slavného biskupa Václavu Pavlovskému, který zesnul v roce 1600.

Objevená hrobka Pavlovských v Katedrále svatého Václava má půdorys 26 metrů čtverečních a je zaklenuta valenou klenbou. Světlá výška prostory je 2,2 metru a vrchol klenby se nachází šedesát centimetrů pod podlahou kaple. Nedestruktivní průzkum mimo jiné ukázal, že v podzemní místnosti není statické porušení, ani stopy po zaplavení spodní vodou. Ve východní stěně experti zdokumentovali původní větrací okno, odkud sem pravděpodobně při restauračních pracích v 19. století natekl zmíněný vápenný roztok, a právě tudy dovnitř dělníci naházeli nejrůznější stavební nepořádek.

Na komplexním výzkumu olomouckého podzemí se podílel spolek Naše historie, Muzeum umění Olomouc, Arcibiskupství olomoucké, Metropolitní kapitula Olomouc a Správa jeskyní České republiky.

(Autor je spolupracovník redakce)