"Ten den jsem měl službu," vrací se Václav Bilický v paměti do 23. srpna 1985. Tehdy, to byl pátek a vojenský prostor Ralsko, kde letouny sovětských okupantů začaly přistávat hned v prvních hodinách 21. srpna 1968, se na čas otevřel. Hlavními silnicemi tak mohli projíždět běžní občané bez povolenek.

Téhle možnosti využilo i 45 zaměstnanců okresního stavebního podniku z Rychnova nad Kněžnou. Průjezdem přes vojenský prostor si chtěli zkrátit svou cestu do Kamenického Šenova a dál i do Německé demokratické republiky, jak po letech někteří vzpomínali.

Brzo ráno Bilickému, tehdejšímu krajskému policejnímu vyšetřovateli, zazvonil telefon. Ihned měl vyrazit do Kuřívod. Prý tam došlo k obrovské dopravní nehodě. Jak se ukázalo později, karosa s rychnovskými výletníky se střetla se sovětským tankem T-72. Čekalo se to nejhorší.

Obrněnec se totiž zničehonic vynořil zpoza borovicového lesa, a aniž by zastavil, vjel na asfaltku, po níž právě projížděl plně naložený autobus. "S jeho řidičem jsem mluvil několikrát, párkrát mě navštívil i po roce 1989. Popisoval mi, že když před sebou najednou uviděl tu hlaveň, instinktivně se skrčil," vypráví dnes Bilický.

Štěstí bylo, že tank neměl "zakolíkovanou" věž, ta se tak mohla otáčet. A když hlaveň narazila do rámu karosy, otočila se. Pokud by byla zaaretovaná, sedící cestující mohla lehce rozseknout.

K hrozivě vypadající nehodě se sjely sanitky ze všech blízkých nemocnic. I když se tomu podle černobílých fotek, které Bilický pořídil přímo na místě, nechce věřit, nikdo tehdy nezahynul. Řada cestujících však utrpěla velmi těžké úrazy, podle pamětníků jedna žena ochrnula.

A kdo za 40 let starou tragédii může? Podle Bilického to byl sovětský vojenský policista, který měl v místě řídit dopravu. "Regulovčík nepočítal s tím, že ten tank pojede, tak si lehl pod stromeček a usnul," tvrdí dnes muž, který se později jako policejní pyrotechnik podílel na očistě Ralska od sovětské munice.

Jestli a jak byl viník potrestán, není jisté. Jak už dříve upozornili badatelé Vojenského historického ústavu, vyšetřování dopravních nehod a trestných činů okupantů v Československu měly na starosti úřady podléhající Moskvě. A ty často vojáky kryly a v řadě případů, kde třeba i umírali civilisté, nechaly bez potrestání.

"Celá levá strana patřila okupantům"

V místech, kde se v srpnu 1985 střetl tank T-72 s autobusem, dnes není žádný pomníček. Ostatně chybí i na dalších stovkách jiných míst, kde Moskvou vyslaní vojáci po 21. srpnu 1968 zabíjeli Čechoslováky.

Používali k tomu tanky, náklaďáky nebo třeba kladivo jako v roce 1981 v Břuchotíně na Olomoucku, kde vojín vyvraždil Dostálovu rodinu. Jak už dříve spočítal Prokop Tomek a Ivo Pejčoch z Vojenského historického ústavu, jen do konce roku 1968 přišlo o život 137 lidí, do června 1991 pak celkově 410.

Řada míst v Československu se během okupace změnila v uzavřené sovětské zóny, kde platila pravidla Moskvy. Jedním z těch největších byla oblast vojenského prostoru Ralsko. Okupanti tu měli mnoho tanků a letiště Hradčany masivně obsadili desítkami stíhaček MiG-21, MiG-23 a více než 30 bojovými vrtulníky Mi-24.

Rozsáhlá posádka potřebovala velké zázemí, a tak celá jedna strana dnešního Ralska-Ploužnice byla pod sovětskou správou, kam se bez povolenky nikdo z českých obyvatel nedostal. "Když přijíždíte silnicí od Kuřívod, celá levá část Ploužnice byla okupantů. Měli tam i své obchody, včetně potravin a papírnictví, které se zásobovaly přímo z Ruska. Rodiče tam občas chodili na nákup," popisuje mladší muž na opuštěné ploše hradčanského letiště.

V kopcovitých úkrytech letounů - takzvaných úlech - dnes liberečtí cestáři skladují sůl, jinde jsou odstavena lehká motorová letadla. Právě ty teď Hradčany využívají prioritně. "Koupili jsme si to v roce 2008 od jedné pražské firmy," popisují starší manželé sedící u kempingového stolu v jednom z otevřených úlů, jak se k unikátnímu hangáru dostali.

"Předtím se to používalo jako sklad, až po střechu to bylo plné zrní," pokračuje žena. Teď za ní stojí dvě menší letadla a se svým mužem sleduje provoz nad Hradčany. Věž tu nikde není, přistání i vzlety probíhají neřízeně. "Mám tu na to ruský motor, ze žigulíka," směje se manžel, když popisuje, jakým způsobem zavírá těžká betonová vrata úlu.

Jako byste přišel na návštěvu

V lese oddělujícím letiště od Ploužnice zůstává rozeseto několik posledních ruin připomínajících sovětské vojáky. Řadu staveb jako kulturní dům, velitelský štáb, kotelnu či protichemický sklad už stavební stroje v předchozích letech srovnaly se zemí.

Tím hlavním, co dodnes připomíná necitlivý otisk okupantů do ralské krajiny, je několik kyjeváků.

Místní tak říkají pětipodlažním panelákům se třemi dvojpokojovými byty v každém patře, v nichž bydleli sovětští důstojníci se svými rodinami. Několik z nich, které patří Ralsku a Mimoni, prošlo v minulosti rekonstrukcí. Jiné však po odchodu okupantů dál chátrají.

"Na ty první dny, když odešli, si přesně pamatuju. Ty byty normálně nechali otevřené, jinde zase byly klíče zvenku v zámcích," popisuje muž, který se tu narodil v roce 1983. "Vešli jste dovnitř a měli jste pocit, že tam někde ti lidé musí být. Někde dokonce ještě zůstalo jídlo na stole," vybavuje si po letech.

A ten pocit, byť daleko špinavější a zaprášenější, je v některých bytech cítit dodnes. Byť jsou vybrakované a zdevastované, někde leží původní linolea, záchodové mísy, na stěnách visí poslední dlaždičky. Číst se dá i ve starých novinách, které okupanti lepili pod tapety či ukládali pod koberce.

Deník Izvestija z 21. července 1989 píše o perestrojce, jiné noviny z 23. prosince stejného roku zase informují o tom, že francouzské výzkumné středisko udělalo průzkum mezi lidmi, jestli si přejí potrestání Bena Johnsona. Pro připomenutí - šlo o sprinterskou hvězdu 80. let původem z Jamajky, u níž se ale v roce 1989 provalil dopingový skandál.

V některých bytech ještě zůstávají skla, většina jich je ale vymlácených a dovnitř bytů vstupují původními okny břízy a další stromy. "Z bývalé školy, která měla sloužit pro děti důstojníků a kterou jsme získali za korunu od města Mimoně, chceme mít dům s 63 byty. Už máme stavební povolení," přibližuje Miloslav Tůma (ANO), starosta Ralska.

S opuštěnými kyjeváky to ale bude horší. Těch se totiž město dříve zbavilo a dnes patří soukromým majitelům. A spekuluje se o tom, že do Ploužnice by mohli přijít sociálně nepřizpůsobiví. "S majiteli jsem v kontaktu, stavební povolení zatím mají na jeden dům," pokračuje Tůma.

Díky tomu, že Ralsku zůstaly alespoň pozemky kolem paneláků, chce mít úřad kontrolu nad budoucím využitím staveb. "Bez nás nic nebude. Chceme mluvit do toho, jakým způsobem budou domy obsazeny, budeme si to hlídat," doplňuje starosta Tůma.

Že jsou podobné obavy opodstatněné, potvrzuje katastr nemovitostí. Vlastníkem je tu třeba firma Heroes Group patřící Janu Matyášovi Debärenovi. V roce 2009 vzbudil mezi lidmi ve Varnsdorfu a Rumburku velké obavy plán jeho tehdejší firmy Lumines Temple.

Chtěla přestavit staré textilní továrny na bydlení, rozšířila se ale informace, že se do něj budou stěhovat především Romové. Debären to tehdy odmítl, nicméně faktem je, že Lumines Temple po několika letech skončila v úpadku a zchátralé budovy si v insolvenci koupilo město.

Kličkovi u nehody dostali rychtu

I když od 21. srpna 1968 uteklo již 57 roků, Ralsko-Ploužnice je důkazem, že ani tak dlouhá doba k vyřešení některých věcí prostě nestačí. A že i po dlouhých desítkách let mezi místními stále přežívají vzpomínky na tragédie, které tu okupanti způsobili.

Stejně jako na tu z 23. srpna 1985, kdy tank svou hlavní rozpáral autobus se 46 lidmi. "Když se zprávy o nehodě rozkřikly, k silnici přiběhlo několik dětí sovětských vojáků. Včetně bratrů Kličkových," vzpomíná tehdejší vyšetřovatel Václav Bilický na setkání s pozdějším známým boxerem a nynějším kyjevským starostou.

"No ale jejich táta je potom za to docela zrychtoval," vypráví Bilický. "Když pak za několik měsíců vybuchl Černobyl, musel své kluky v Ralsku nechat, jako pilot vrtulníků odletěl rychle na Ukrajinu - přepravoval záchranné čety na střechu vybuchlého reaktoru," tvrdí Bilický. 

I to byly příběhy sovětské okupace Československa a událostí, které začaly 21. srpnem 1968.

Dědictví po okupantech. Ralské sídliště Ploužnice už přes 35 roků chátrá (21. srpna 2025)