Vnímáte sexualitu jako součást duševní hygieny, podobně jako pohyb nebo spánek?

Určitě. Pro většinu lidí je sexualita přirozenou součástí života, podobně důležitou jako kvalitní spánek, pohyb nebo péče o psychiku. Neplatí to samozřejmě pro všechny - někdo je třeba asexuální a sexuální život nepotřebuje. Ale pokud pro člověka sex důležitý je a on ho potlačuje, tak to většinou dřív nebo později někde vybublá. Když něco v sobě dlouhodobě potlačuji, nemůže mi v tom být dobře. Vzniká vnitřní rozpor, napětí. Pro člověka, který není asexuál, je přirozené se nějak sexuálně projevovat. Jen to může mít různé podoby.

Jak moc je kvalitní sex důležitý právě pro psychickou pohodu?

Hodně. Nejde přitom jen o samotný orgasmus, ale o pocit, že jsem ve vztahu i v sexu viděná a respektovaná. Často se setkávám s tím, že ženy berou sex hlavně jako potěšení "pro něj". Na začátku sexuálního života jsem to tak měla taky. Vůbec mě nenapadlo, že bych z toho mohla mít něco víc. Měla jsem pocit, že moje role je zajistit, aby on byl spokojený a udělal se. Takže jsem dělala hodně "performativní sex". Snažila jsem se vypadat sexy, správně vzdychat… a méně jsem řešila, co chci já. Ve chvíli, kdy člověk přepne z "musím ho uspokojit" do "taky si chci užít", je to obrovská změna v psychice. Ale často k tomu vede třeba změna partnera nebo ochota toho stávajícího na sobě pracovat.

Když je sex tak důležitý, proč okolo něj pořád panuje tolik studu?

Podle mě je to věc historie a výchovy, která se s námi veze až do 21. století. Máme tady pořád něco jako purity culture (kulturu cudnosti). Tedy čím víc je žena "nevinná", tím vyšší hodnotu jako objekt má. Když se podíváme zpátky, tak otec v bílých šatech vždy předával "nepoužitou" dceru manželovi, manželství bylo jako obchod, žena jako věc, která se předává. Tento princip objektivizace žen se s námi táhne velmi dlouho a pořád přetrvává. Do toho náboženství, křesťanská výchova, škola, celková kultura, kde je sexualita prezentovaná jako něco špinavého, hříšného. Týká se to zvlášť žen. Jejich sexualita je ve veřejném prostoru mnohem víc kontrolovaná než ta mužská.

Vypadá to, že u žen se skoro vyžaduje zdrženlivost. Muži v hospodě vtipkují o svých sexuálních zářezech, ale představit si ženu, která nahlas řekne "hezky jsem se udělala", je skoro nemožné…

Ano. Když muž řekne, že se udělal, je to historka k pivu. Když to řekne žena, často slyší nálepky jako "štětka" nebo "nymfomanka". Je za tím patriarchální představa, že muž je ten "hodně sexuální", že on přece musí - čímž se mimochodem omlouvá spousta sexuálního násilí. A že ženy jsou jakoby méně sexuální, že jim to "zas tak nechybí". Realita je často jiná. Ženy mnohdy nemají chuť ne proto, že by byly méně sexuální, ale protože ten sex prostě není moc dobrý. Když máte za sebou den, kdy se staráte o děti, domácnost a práci, a partner po vás večer chce sex stylem "já si přijdu pro své a jdu spát", tak je docela pochopitelné, že na to nemáte náladu.

Ve vašich videích zaznělo, že spousta žen si při sexu jen přeje, aby partner vyvrcholil a ony si mohly jít po svých. Proč se to děje?

Protože jsou zvyklé, že sex není prostor primárně pro ně. Spousta žen od začátku sexuálního života vstupuje do sexu s nastavením: hlavně, aby on byl spokojený. Často ani nemají zkušenost s vlastním orgasmem. Třeba vůbec nebo jen výjimečně masturbují, takže nemají s čím srovnávat. Pak je mnohem snazší "nějak to přežít", případně orgasmus předstírat, než se zastavit a říct: "Hele, takhle to pro mě nefunguje. Potřebuji něco jiného." Jenže to vyžaduje jednak vědět, co chci, a jednak odvahu to říct. A když k tomu máte partnera, který na vaše potřeby kašle, nebo se dokonce naštve ve chvíli, kdy se ozvete, tak se není co divit, že ženy radši přestanou zkoušet cokoliv měnit.

Dá se z toho věčného předstírání nějak vystoupit?

Typický scénář je: žena předstírala jednou, dvakrát, aby měla "klid", a pak v tom uvízne. Partner má pocit, že všechno funguje, protože "minule ses udělala", a ona je čím dál víc frustrovaná. Začít to měnit je těžké, ale podle mě je nejčistší cesta být upřímná. I kdyby to znamenalo říct: "Hele, já jsem ty orgasmy předstírala. Měla jsem k tomu důvody - bála jsem se, že jsem divná, nebo jsem tě nechtěla ranit. Ale chtěla bych, aby to bylo jinak." Je dobré to zabalit do něčeho pozitivního - třeba pochválit, co funguje, a přidat, co by potřebovala jinak. Ne každý partner to zvládne, někteří se naštvou a útočí stylem: "Já se tady snažím a ty tam jen ležíš." To je smutná reakce, ale zároveň důležité zrcadlo. Když máte vedle sebe někoho, komu na vás záleží, tak se zajímá. Chce to řešit. Když ne, je na místě si položit otázku, jestli v takovém vztahu chci zůstávat.

Co byste poradila ženě, která si právě uvědomí "Já se nikdy neudělala" a třeba ani neví, co se jí líbí?

Začít u sebe. A úplně klidně u masturbace. Hodně lidí neví, co se jim líbí, a je to úplně normální. Nebo znají jen jeden spolehlivý způsob - a ten je časem může omezovat. Proto je fajn zkoušet různé doteky, polohy, rytmus, hračky… Za mě je základ dobrý lubrikant, protože většina lidí se raději dotýká vulvy nebo vaginy s nějakým mazivem. K tomu si člověk může pomoct erotickou literaturou, fantaziemi, klidně i pornem, pokud zvolí něco, co je mu blízké a nepůsobí násilně. A pak se dá hodně dělat i ve dvou. Třeba vzájemná masturbace je skvělý způsob, jak partnerovi ukázat, co přesně funguje. Sednout si mu mezi nohy, vzít si jeho ruku do své a vést ji. Je to intimní, citlivé a nesmírně praktické: "Takhle, tady, tímhle tempem."

Co když ale partner poslouchat nechce? Nebo je líný se učit?

To je podle mě úplně stejný problém, jako když na vás kašle v jakékoli jiné oblasti. Můžete zkusit jednou, dvakrát, třikrát jasně a klidně říct, jak moc je to pro vás důležité. Můžete přinést knížku, pustit mu video, ukázat, co vám dělá dobře. Ale pokud je jeho odpověď v podstatě: "Mě to nezajímá, s tím jdi do háje," tak si potřebujete sama pro sebe odpovědět, jestli v takovém vztahu chcete být. Já nikomu neříkám: "Rozejděte se." Ale jsem za to, aby lidé dokázali upřednostnit i sebe. Ženy jsou často vychovávané v tom, že mají být pečující, obětavé a nesobecké. Já si myslím, že je v pořádku být občas "sobecká" - třeba v tom, že si řeknu: Zasloužím si dobrý sex.

Hraje v tom roli i to, že o ženském těle se skoro nic neučíme? Já sama jsem se až kolem pětatřiceti dozvěděla, jak vlastně vypadá celý klitoris…

Tohle slyším velmi často. Klitoris je v mnoha anatomických atlasech buď minimálně, nebo vůbec. Přitom jde o orgán, který je čistě pro potěšení. Když ukazuju realistický model vulvy, spousta lidí poprvé v životě pochopí, kde je rozdíl mezi vaginou a vulvou, kde je močová trubice, kde končí a začíná klitoris. A to nemluvíme jen o běžných ženách, ale často ani lékaři tomu nepřikládají dostatečnou váhu. Je to součást širšího problému: medicína je historicky dělaná na mužském těle. Ženské tělo, ženské potěšení, ženská bolest - to všechno se bere méně vážně.

Mohlo by vás zajímat

Lišková: Sexuální život za socialismu? Mohl být lepší než na Západě. Byl na něj čas (22. 10. 2022)