V jednom z posledních rozhovorů jste mluvila o tom, že váš minulý rok byl celkem náročný. Jaký je ten letošní?

Sezona nám končila v červnu a byla opět velmi perná, jen jsem byla nucená tři měsíce stagnovat, protože jsem prodělala operaci kolene. V červnu se ve Státní opeře v Praze uskutečnila premiéra opery Lear od loni zesnulého Ariberta Reimanna. Je to expresionistická a velmi obtížná hudba, Shakespeare v hororovém provedení. Ztvárnila jsem v ní německy hovořící postavu Blázna. Takže to vlastně byla už druhá příležitost tady v Praze vystoupit v činoherní německy mluvené roli. Ještě loni jsme totiž měli premiéru hry Milena, kterou pro mě a mladoboleslavské divadlo napsal Marek Epstein. Už z názvu je patrné téma vztahující se k osobě Mileny Jesenské a já jsem si říkala, že když už tedy hraju tu spisovatelku a novinářku, tak bych mohla napsat knížku, abych věděla, jak se spisovatelky cítí.

Zmiňujete svou nejnovější roli Blázna. Máte vy sama nějaký recept na to, jak se v dnešním rychlém životním tempu ze všeho nezbláznit?

To je jednoduché. Nevšímám si toho, co o mně říkají ostatní, protože mezilidské vztahy jsou poslední dobou hodně náročné. Každý má nějaký názor a v dnešní době si všichni myslí, že právě ten jejich je ten správný. To je jedna věc. Ale já se domnívám, že práce, která baví a nabíjí, nevyčerpává. Měla jsem období, kdy jsem byla vyhořelá, úplně vyčerpaná, ale to už je za mnou. Můj manžel (německý hudebník Klaus Schiesser, pozn. red.) se mě sice ptá, kdy už půjdu do důchodu, ale já si to vůbec neumím představit. Nevím, zda by se mu líbilo, kdyby celou nálož mé energie dostal jen on sám. To by pak asi byl přeci jen raději, abych zase pracovala.

Říkáte, že se snažíte neřešit, co si o vás myslí ostatní. Čtete recenze svých prací? Například ohlasy na knihu Ty vole se neříká, která vyšla loni a kde formou krátkých příběhů rekapitulujete útržky ze svého osobního i profesního života?

Ty recenze byly vesměs pozitivní. A když se někde objevilo něco trochu posměšného, tak jsem velmi záhy zjistila - pomocí pár jednoduchých otázek na toho dotyčného - že to vůbec nečetl. Zkrátka měl pocit, že to musí zhodnotit. Bohužel dneska se lidé vyjadřují úplně ke všemu. I k věcem, kterým vůbec nerozumí. Hudební recenze jsou zase o něčem jiném, je sranda je číst. Je to takový přehled myšlenek zamindrákovaných a neúspěšných. Občas si říkám, jestli jsme s panem kritikem byli oba na stejné akci.

Nyní pracujete na druhé knize. Můžete ji představit?

Když jsem loni o prázdninách napsala první knížku, měla mít původně jen 75 příběhů, ale já jich vytvořila 101. Tak jsem se ptala pana nakladatele, jestli mám pokračovat, protože munici bych ještě měla. A on mi na to konto řekl: "Ne, ženská, přestaňte! Když to bude úspěšný, tak napíšeme druhý díl." No a někdy v dubnu mě kontaktoval s tím, abych se pustila do další části. Čtenáři na jedničce ocenili, že byla psaná s nadhledem a úsměvným odstupem. Ale život samozřejmě není jen veselý, takže tam najdete i situace, které úsměvné nebyly. A stejné to bude i v pokračování. Psala jsem také o událostech z poslední doby, možná i hodně kritických.

O čem se vám psalo nejhůř? Stalo se vám třeba, že jste se nakonec rozepsala o něčem, co jste si původně chtěla nechat pro sebe? 

Ano, některé věci jsem napsala a pak si opravdu rozmýšlela, jestli je tam dát, nebo ne. Týká se to třeba mého vztahu k otci, který nebyl úplně jednoduchý. Ale pak jsem si řekla, dobrá, píšeš o sobě, tak to tam prostě bude. Jen teď přemýšlím, jak to celé podat, aby z toho můj otec úplně nevyšel jako ten špatný. Protože to samozřejmě taky nechci.

První díl jste rovněž načetla jako audioknihu. Jaká to byla zkušenost?

Říkala jsem si, že jsem si na sebe upletla bič. Psaní je výborné, mám svůj styl, ale když to pak po sobě mám nahlas číst, tak bych ledacos přeformulovala a srovnala na papír způsobem, který by byl pro čtení jednodušší, což samozřejmě nejde. Už by to nebyl ten můj styl. Nejsem herečka, takže jsem se učila za pochodu, kam přesně dávat důrazy nebo jak vypointovat myšlenky. Před natáčením jsem si text doma pročítala, aby dával smysl a vyzněl stejně vtipně, jako když jsem ho psala. Ale nakonec jsem těch 320 stran načetla za osm hodin i s pauzami, tedy poměrně rychle. Byla to zajímavá zkušenost, ale rozhodně vyčerpávající.

Organizujete také hudební festival Zlatá Pecka. Motivem letošního ročníku je připomínka výročí, protože uplynulo 340 let od narození Johanna Sebastiana Bacha a 275 let od jeho úmrtí. Co pro vás osobně Bach a jeho hudba znamenají?

Řekla jsem si, že je to skvělá příležitost jen tak "drapnout" Bacha a dát ho na festival, ať si ho lidé poslechnou. Byl to nesporný génius, jeden z největších, jaké lidstvo vůbec mělo. Neuvěřitelný člověk a zároveň i neuvěřitelně výkonný skladatel. Trochu jsem se ponořila do jeho repertoáru a vybrala pár věcí, které nejsou určené jen pro fajnšmekry, ale mohly by oslovit i širší veřejnost, protože Bach je prostě neskutečná studnice melodií a invencí.

Jak vlastně probíhá výběr skladeb, tedy jak poznáte, co posluchače osloví?

Nebudu lhát, dá to práci. Kromě divadla a koncertů, kterými si vydělávám na živobytí, dělám i věci, ze kterých mám velkou radost a vnitřní potěchu, ale žádnou finanční odměnu, což je právě případ i tohoto festivalu. Všichni z vedení pracujeme zadarmo. Je to vlastně hobby. Takže po nocích poslouchám, srovnávám interprety, hledám, co by mohlo být zajímavé, co není moc populistické, ale zároveň není úplně mimo. Nakonec sestavím program a pošlu ho kolegům ve spolku Zlatá Pecka. No a oni mi řeknou: "Na tohle ti lidi nepřijdou, protože toho interpreta nikdo nezná." Na to já odpovím: "Ale on něco umí - na rozdíl od těch, které zná každý." Takže to je takové přetahování, snaha si vzájemně vyhovět.

Zlatá Pecka tradičně podporuje mladé talenty. Můžete z letošního programu nějaké vypíchnout?

Určitě. Je tam například vynikající barytonista Robert Červinek, kterého jsem poznala na kurzech René Papeho. Z Brna tam bude šikovná sopranistka Nela Drozdová. Dále třeba vynikající mezzosopranistka Anna Moriová. Máme i sekci mladých talentů do 16 let, v rámci které budou na festivalu dva koncerty - jeden s klavírem a jeden s orchestrem. To bude pecka! Dvě sestry budou hrát Bachův dvojkoncert pro flétny, dva bratři zase dvojkoncert pro housle. To jsou samí mladí lidé plní energie, hlavně té emocionální, kterou někdy u starších interpretů už trochu postrádáte. Pokaždé je nicméně risk dělat takové věci, protože lidi dneska chodí na velká jména. Jsou na to zvyklí. A když tam vidí jméno, které neznají, tak často prostě nepřijdou.

Myslíte, že je to specifikum českého publika, nebo to takhle funguje i jinde ve světě?

To je, bohužel, nešvar všude. Lidi se chytnou jména, ale málokdo se zamyslí nad tím, jak to jméno onen dotyčný vlastně získal. Jestli za tím opravdu stojí umění, nebo jen marketing.

Kam se festival Zlatá Pecka od doby svého vzniku v roce 2017 posunul? A kam směřuje?

Já bych si moc přála, aby na něj lidi začali více jezdit. Neříkám, že z nás někdy bude druhá Litomyšl. Máme samozřejmě úplně jiné šance a finanční možnosti, jak něco zorganizovat. Ale i s tím málem zacházíme co nejlépe. Snažím se sem dostat lidi, jako je třeba René Pape, můj kolega z Berlína. Je to oceňovaný německý komorní pěvec, zpívá v Metropolitní opeře, v La Scale, zkrátka po celém světě.

A tím, že jsme bývalí kolegové, tak jsme se jednou přes Facebook znovu spojili, po nocích si psali a já se ho drze zeptala, jestli by nepřijel na festival. Souhlasil. Pak jsem mu napsala, že na něj ale nemáme peníze - a on odpověděl, že to nevadí, že mě má rád. A opravdu přijel. Učil, měl koncert. Jenže protože o něm nepíše místní bulvár, tak ho tady nikdo nezná. Což je hrozná škoda. Přála bych si to změnit. Chtěla bych, aby si lidé zvykli, že velké jméno omílané v bulvárním tisku automaticky nezaručuje kvalitu. Jak ji potom mají poznat, když se k ní vůbec nedostanou?

Máte tedy nějaký návod na to, jak poznat kvalitu?

Na to návod neexistuje. Jsme ovlivněni výchovou a tím, co nám bylo vštěpováno. Moji generaci semleli komunisté, kteří nám prezentovali jen tu kulturu, kterou uznávali. Zbytek podle nich neexistoval. Dneska je to složité. Hodně populární jsou ti, o kterých je nejvíc slyšet, hlavně na sociálních sítích. Ale to se samozřejmě nerovná talentu. Navíc talent má spousta mladých lidí. Jde o to, co s ním udělají. Na začátku to může působit strašně dobře - znáte to, bombastický hlas, angažmá v Národním divadle a další libůstky, ale pak se to prostě začne vytrácet. Jméno zůstává, ale kvalita jde dolů. A pak je člověku padesát a najednou už není schopen dostát své pověsti.

Já jsem to u sebe utnula. Řekla jsem si, že už nemám tolik sil lézt na jeviště, že bych se za své výkony mohla eventuálně i stydět. Tak jsem s operou už před deseti lety sekla. Ne že bych přestala zpívat, zpívám dál, ale už ne všechno. Nelezu na operní jeviště jako zpěvačka, ale jako činoherec. Rozhodla jsem se, že půjdu jinou cestou. A udělala jsem to naprosto vědomě.

Jenže lidé a bulvární média to vzali tak, že už nemůžu, že už na to nemám. A že jsem tak hloupá, že to navíc říkám. Já jsem ale spíš sama k sobě přísná a vůči publiku upřímná. A pak jsem si najednou uvědomila, čemu někteří lidé tleskají. A řekla jsem si: ano, byla jsi hloupá. Mohla jsi je tady klidně podvádět neúplnými výkony a oni by ti tleskali jen proto, že jsi Pecková. A všechno by bylo v nejlepším pořádku. To jsem ale nechtěla, protože neumím lhát, ale žijeme ve společnosti, kde se lež stala předností.

Někde jste zmiňovala, že teď cíleně hledáte nové výzvy. Co to pro vás znamená konkrétně?

Hledám věci, které jsou ještě zvládnutelné. Třeba jsem znovu objevila Kurta Weilla. Dřív jsem ho zpívala klasicky, operním hlasem, bez zesilovačů, s orchestrem, v operních domech. Tak se to zpívá i v Německu, Rakousku nebo USA. Nyní ho zpívám šansonovým způsobem, o oktávu níž. Kurt Weill utekl před Hitlerem nejprve do Francie a tam za tři roky napsal spoustu nádherných šansonů ve francouzštině, které u nás skoro nikdo nezná. Pak emigroval do Ameriky a s Gershwinem de facto položili základy muzikálu. Později z něj čerpal i Bernstein.

Ten můj program se jmenuje Berlín - Paříž - New York, protože to odráží Weillova tři hudební období. Každé úplně jiné. Fascinující člověk. Tolik toho stihl, ačkoliv se dožil jen padesáti let. První test byl koncert ve Švandově divadle. Řekla jsem si, že buď to vyjde, nebo to bude naprostý průšvih. A ono to mělo obrovský úspěch. A mě napadlo, že je to možná cesta kupředu. Takže teď zkouším nový repertoár, například písně od Marlene Dietrich nebo Edith Piaf. Uvidíme. Ale tohle mě baví.