Květnové dny jsou pro mě jako novináře hodně hektické. Začaly návštěvou prezidenta Ukrajiny a jeho manželky, pokračovaly připomínkami Pražského povstání přes akce k výročí konce druhé světové války (které pořádali příznivci i odpůrci vlády) až po předvolební akce SPD a koalice Spolu v Jihlavě. Jak je u mě zvykem, hodně jsem se pohyboval mezi lidmi, snažil se vidět co nejvíce věcí na vlastní oči a dělat si podle toho obrázek, vyslechl jsem si řadu velmi rozdílných názorů. A tak jako vždycky jsem se snažil hodně naslouchat a respektovat právo každého vyjádřit svůj vlastní názor.

Co mě letos zasáhlo nejvíce, byly vzpomínky na výročí Pražského povstání. Ještě více než kdy jindy jsem si uvědomil, jakého obrovského hrdinství byli schopni mnozí Češi, kteří vyšli do ulic bojovat proti nacistickým okupantům, a kolik z nich obětovalo pro svobodu naší země své životy. Když si k tomu přidáme mnoho a mnoho dalších Čechů, kteří od vypuknutí druhé světové války bojovali proti nacismu a následně komunismu, totalitě a nespravedlnosti, musíme být hrdí na to, jaké dědictví nám mnozí naši předci odevzdali.

Zároveň jsem se byl podívat i na odhalení památníku Karlu Kutlvašrovi, ohromné osobnosti našich dějin, legionáři, veliteli Pražského povstání. Památník má v areálu bývalého Nuselského pivovaru v Praze, tedy v místě, kde pracoval jako noční hlídač před svou smrtí. Bylo to v roce 1961, rok poté, co komunistický režim pustil na amnestii tohoto hrdinu z těžkého vězení, kam ho odsoudil ve vykonstruovaném procesu původně k doživotnímu trestu a ze kterého vyšel s podlomeným zdravím. A když jsem stál u jeho pomníku, myslel jsem na tu část Čechů, kteří svým statečným spoluobčanům ničili v mnoha a mnoha případech životy, byli kolaboranty a stáli na straně bezpráví a zla.

Naše české dějiny jsou plné příkladů obou zmiňovaných charakterů, na jedné straně těch, na které můžeme být hrdí, a na straně druhé těch, za které se musíme stydět. A stále ještě nám trvá a bude nějaký čas trvat, než nám dojde, že to, na co můžeme být pyšní, převažuje. Že jsme o mnoha hrdinech dlouho ani nevěděli, protože minulý, totalitní režim je zatajoval a naopak nadhodnocoval velmi výrazně zásluhy komunistů a Sovětského svazu.    

Bohužel se ženeme stále větší rychlostí proti sobě 

Když se podíváme do naší historie, snad se shodneme alespoň na tom,  že nejhorší ze všeho je, kdybychom jako Češi stáli proti sobě a byli jeden druhému nepřítelem. Potřebujeme se alespoň na něčem základním, zásadním shodnout, potřebujeme si naslouchat a naše vzájemné spory pokud možno  mírnit.

Třeba v případě připomínek výročí konce druhé světové války přece prožíváme stejnou radost z toho, že lidstvo mohlo po jejím konci vstoupit do mírovějších časů. Stejně tak věřím, že se přece všichni shodneme na tom, že toužíme po míru na Ukrajině, že by bylo nejlepší, aby už nebyli žádní mrtví ani  zranění. Ano, jistě máme různé názory na to, za jakých okolností mír uzavřít, jakou část Ukrajiny by mělo či nemělo Rusko okupovat nebo že by ji mělo zcela opustit, ale už jen shoda na míru přece není málo.

Bohužel, doba sociálních sítí jde zcela proti vzájemnému porozumění, algoritmy se starají o to, aby různé sociální bubliny stály co nejvíce proti sobě a konfliktní, nenávistné příspěvky se šířily mezi lidmi mnohem více než ty pokojné a dobré. Ženeme se tak stále větší rychlostí proti sobě, a pokud neubereme plyn a nezačneme hledat, co nás spojuje, můžeme jako země dopadnout velmi špatně. 

Jsem přesvědčený, že potřebujeme něco jako celonárodní shodu, že jako země si nevedeme špatně, že dokážeme dosahovat kvalitních výsledků, máme být na co hrdí a jsme schopni získávat uznání jiných zemí. A v tomto ohledu hluboce věřím tomu, že pomoc Ukrajině je něco, na co bychom měli být jako Češi hrdí. Podívejme se s chladnou hlavou na to, co jsme jako Česko dokázali. A co se o nás dozvědí ti, kteří přijdou po nás za deset, dvacet, padesát i sto let.

Pomáháme zemi, která byla zcela prokazatelně napadena jiným státem, což si doposud vyžádalo obrovské množství civilních obětí, žen i dětí. Otevřeli jsme náruč stovkám tisíc uprchlíků, mnoho Čechů může vyprávět s hrdostí o tom, jak někomu z Ukrajinců pomohli. A to mnoha a mnoha způsoby: uvolnili část svého obydlí, darovali nějaké věci, otevřeli své peněženky, pozvedli hlas na podporu napadeného, jeli pomáhat přímo na Ukrajinu.

Kolik takových příběhů je? Šly by vůbec spočítat? Každý dobrý čin dělá toho kterého člověka lepším, stejně jako každý čin naší země pozvedává výš sebevědomí a pyšnost jejích občanů.

Jistě, atmosféra vůči Ukrajině se bohužel nepochybně mění. Sám jsem se o tom přesvědčil, když jsem šel před několika dny mapovat české podporovatele Ukrajiny, kteří na ulici nesli ukrajinskou vlajku. V několika případech na ně křičeli vulgárně řidiči, kteří zpomalili svou jízdu a otevřeli okénko, potkali jsme i Slováka s manželkou, který říkal, že je pro něj cennější levnější ruská ropa a plyn. A to jsme byli v Praze. Nálady mimo metropoli jsou vyostřené ještě víc.

Ovšem dovolím si tvrdit, že stále existuje většina Čechů, kteří Ukrajinu podporují. Nepochybně jsou mezi voliči vládních stran a Pirátů. Ale myslím, že částečně i mezi voliči ANO.

Skvělé renomé na Ukrajině

Uvědomil jsem si, jak je pro nás Čechy Ukrajina důležitá, když jsem pobýval v před 14 dny na mezinárodní konferenci Global Healthcare Initiative for Ukraine v Praze. Nejen, že jsem byl pyšný, když manželka ukrajinského prezidenta děkovala naší zemi a mluvila s uznáním o tom, jak Česko bude koordinovat zdravotnickou pomoc v rámci programu Evropské unie. Ale ještě více jsem vnímal důležitost naší země, když jsem si povídal s manažery, jejichž firmy vybavují špičkovou českou technikou nejen nemocnice v naší zemi a různě na světě, ale hodně také na Ukrajině.

"Za téměř 30 let, co tam jezdím, urazila Ukrajina ohromný kus cesty. Touha mezi lidmi směřovat na Západ je obrovská. A je tam vidět, že tam ta země opravdu míří," říkal mi například majitel společnosti Comedeq Jan Horák, který jezdí na Ukrajinu na několik dní téměř každý měsíc. Přitom potvrzoval, jak skvělé jméno tam máme. "My jsme tam měli vždycky dobrou pozici, ale tím, co nyní dělá Česká republika, jednotlivci i firmy, tak to posunujeme ještě na jinou dimenzi. Když bych to k něčemu přirovnal, teď tam má Česká republika takové renomé, jako jsme my kdysi vzhlíželi k Americe. Naše renomé je tam obrovské," ujišťoval.

Srovnejme to aspoň trochu s našimi východními bratry Slováky. Není divu, že mnoho z nich se za svou zemi stydí a zlobí se na svého premiéra Roberta Fica. A není náhodou, že mezi jeho příznivce často patří skutečně odpudivé postavy se zkaženými charaktery, mnohdy šířící lži. Jistě, takové jsou i u nás, ale věřím, že v mnohem menším měřítku - přestože jsme větší rozlohou i počtem obyvatel než Slovensko.  

Co je vlastně opakem pomoci Ukrajině? Jet za Vladimírem Putinem do Moskvy v den, kdy po Rudém náměstí pochoduje armáda, která zabíjí nevinné civilisty v sousední zemi? Přihlížení tomu, jak tito civilisté umírají, a odmítání poskytnout zbraně a techniku, která alespoň pomáhá Ukrajině mírnit počet ztrát? Zavírání očí a neustálé opakování, že důležité je jen a jen to, co se děje v naší zemi?

Česko na prvním místě a jinak už nic? Co kdyby se k nám otočily zády země, které nám pomáhaly mnohokrát v dějinách? Ať už to bylo v roce 1918, 1939, 1945, po roce 1948 v době komunistické totality a také po roce 1989? Skutečně bychom v takových zápecnických postojích mohli získávat národní sebevědomí, sebedůvěru a respekt jiných zemí? 

Jistě, nežijeme v lehké době a mnozí lidé v naší zemi nejsou v jednoduché situaci. Životní náklady nepochybně výrazně vzrostly, mnoho lidí na tom není nejlépe. Mám pro ně pochopení, stejně jako mám pochopení pro ty, kteří jsou kritičtí k dění v Česku, včetně třeba pomoci Ukrajině. Naslouchám i těmto lidem, neurážím je, nezesměšňuji je, mají právo na svůj názor i nesouhlas.

Ale moc prosím - věřte tomu, že pokud Ukrajina půjde svobodnou cestou a prosadí mír, který zajistí klid v Evropě na další desítky let, potom z toho budeme těžit i my, naše děti i vnuci. A mnozí z našich potomků budou hrdí na to, jak čestně jsme se v přetěžké době válečné agrese Ruska zachovali.