Po víkendu nechyběl rodák z jihočeských Cehnic v sestavě kola a od prvního místa ho dělí jen dva body. "Zatím si na nic nemůžu stěžovat," hlásí dvoumetrový chasník, sotva se vrátil z tréninku.

Kolik to máte z domova do Elbasanu?

Když to není ucpané, jsem tam po dálnici za dvacet, pětadvacet minut.

Není to za volantem tak trošku divočina?

Jestli je nějaký rozdíl mezi Českem a Albánií, je to způsob řízení. Kdyby tady byla pravidla na silnicích jako u nás a pokuty, tři čtvrtě albánských řidičů už nemá řidičák. Na druhou stranu jsou ohleduplní. Mám rok staré auto a bál jsem se o něj, ale úplně v pohodě. I když doprava v Tiraně stojí za to.

Chaos?

V Tiraně není metro, takže všichni jezdí autem. Často je to ucpané. A kruháče? V Česku k němu přijedete a zastavíte. Tady se nezastavuje. Je tříproudový kruháč a každý tam najíždí, jak chce. Všem je naprosto jedno, jestli někdo jede vpravo, nebo vlevo. Ale už jsem si na to zvykl. Až přijedu do Česka, budu mít problém si to zase přehodit zpátky. (směje se)

Používá se na silnicích právo silnějšího?

Spíš právo rychlejšího. Kdo je rychlejší, ten jede a ostatní s tím počítají. Proto furt koukám do zrcátek, nikdy nevíte, koho tam potkáte.

Policisté tomu nechávají volný průběh?

Moc to neřeší. Na tréninky jezdím z Tirany společně s naším kapitánem. Minulý týden nás policajti zastavili na dálnici. Nejdřív přišel první a povídá: Kontrola dokladů. Najednou se objevil druhý, který poznal našeho kapitána, a říká: Ty jo, Bruno! Hodně štěstí o víkendu. Jeďte, jeďte, hlavně vyhrajte.

Vás ještě nepoznávají?

V Tiraně ne a v Elbasanu taky ne, protože tam jezdím jen na otočku. Ale společně s Tiranou máme nejlepší fanoušky.

Kde bydlíte?

Na okraji metropole. Říkají, že se jedná o nejlepší část Tirany. Není to úplně jako v Česku, ale v pohodě, jsme spokojení. Pět minut pěšky máme hezké obrovské jezero. Máme ještě malého psa, tak je to ideální na procházky. Hlavně ale bydlím na výpadovce do Elbasanu, sjedu ulicí a jsem na dálnici.

Jeden bod od Evropy

Klub, do kterého jste v létě přestoupil, českým fanouškům nic neříká. Mohl byste ho představit?

Má bohatou historii. Naposledy vyhrál albánskou ligu v sezoně 2004/2005 a teď je opět na vzestupu. Dva noví majitelé dávají do klubu dost peněz a chtějí postoupit do Evropy. V minulém ročníku o to tým přišel v posledním zápase. Kdyby vyhrál nebo remizoval, byl v Evropě. Jenže prohrál. Ale celá organizace směřuje k tomu, aby se to podařilo v téhle sezoně.

Co to znamená konkrétně?

V létě jsme byli tři týdny na soustředění v Řecku. Po návratu mělo být hotové nové tréninkové centrum, kde budou tři travnatá hřiště jen pro áčko. Sice to ještě není dodnes hotové, ale zrovna dneska jsme tam trénovali na umělce, která už se dá používat, a viděli jsme, že kabiny a další zázemí už jsou nachystané. Zbývá jen zatravnit hřiště. Až se to komplet otevře, bude to pecka. Centrum bude srovnatelné s lepšími tréninkovými areály v Česku.

Stadion, na kterém hrajete, lze přirovnat k nějakému v Česku?

Ani ne. Je starší, ale zrekonstruovaný. Nedávno se na něm hrálo i mistrovství Evropy do 17 let. Má kapacitu přes dvanáct tisíc. Jediné minus je, že kolem hřiště je atletická dráha. Ale vlastně je to dobře, protože fanoušci jsou tu blázniví. Házejí dělbuchy na trávník a bez dráhy, by mohlo dojít i ke zranění. Takhle lidi na hřiště nedohodí.

Jaké bylo se v této kulise prvně postavit do brány?

Byl to diametrální rozdíl oproti Česku. Když se u nás hodí dělbuch na hřiště, rozhodčí okamžitě přeruší zápas. Tady? Hráli jsme první zápas, běžela pátá minuta a najednou strašná rána. Lekl jsem. Najednou další rána, zrovna když měl soupeř útok. Míč byl po centru nahoře, já jsem se na něj kouknul a v tom se ozval výbuch. Trošku jsem se v důsledku toho leknutí přikrčil. Naštěstí byl centr přetažený a přeletělo mě to.

Teď už jste s tím v pohodě?

Od té doby si už na to dávám pozor, protože každý zápas létají dělbuchy, dýmovnice a hraje se dál. Naštěstí až ke mně nedohodí. Lítá to na dráhu. Je to ale síla. Když se byli podívat rodiče od přítelkyně na zápase, nevěřili tomu. Protože fakt se každých deset minut snad šestkrát ozvala šílená rána.

I v přátelácích je takový bugr?

Jo. V přípravném zápase zajel soupeř do našeho hráče a v mžiku lítalo na hřiště všechno, co měli fanoušci po ruce. Sledoval jsem to přímo z tribuny, protože jsem chytal jen první půli. Ale zase je skvělé, že fandí celý zápas. A když hrajeme venku, pokaždé vyprodají jeden a půl sektoru. Někdy jich je tam víc než domácích příznivců.

Hezčí fotbal než v Česku

Jakou máte návštěvnost?

Doma chodí pravidelně okolo sedmi tisíc. Ale když se hraje větší zápas, je vyprodáno. Za měsíc nás čeká na Národním stadionu souboj s Tiranou, což je pro Elbasan největší derby, tak jsem moc zvědavý na atmosféru. Kluci říkají, že je to pokaždé bomba, moc se na to těším.

Vyzkoušíte si arénu, v níž absolvuje domácí utkání albánská reprezentace.

Byli jsme se tam podívat s přítelkyní, když albánský nároďák hrál s Lotyšskem. Čtyři sektory měli zavřené, ale stejně to byl hukot! Lidi nároďákem žijí.

Jak je to s popularitou ligy?

Ptal jsem se kapitána a ten mi říkal, že se popularity ligy v posledních čtyřech letech hodně zvedla. Pět, šest týmů má velké fanouškovské základny, které tím žijí hodně. Mám za sebou pět zápasů a nikdy se nestalo, že by na stadionu bylo málo lidí.

Co kvalita soutěže?

Je to tu víc individuální směrem dopředu. Jsou tu totiž mladí šikovní hráči, kteří se chtějí ukázat a posunout se dál. Anebo zkušení hráči, kteří už hráli lepší ligy. Podle mě se tu hraje trošku hezčí fotbal než v naší první lize. Žádné mužstvo nechce balon nakopávat dopředu. Naopak se snaží odzadu kombinovat po zemi na jeden dva doteky.

Takže to není tak soubojové jako česká liga?

Samozřejmě to není Slavia nebo Sparta, ale úroveň mě příjemně překvapila. Když jsem se o tom bavil s Janem Levým (hráčův agent) a jeho taťkou (internacionál Stanislav Levý), který v Albánii trénoval a má tu obrovské jméno, měli stejný názor. Po utkání s Dinamem Tirana mi pan Levý starší říkal, že kdyby byl sportovní ředitel nějakého klubu, z našeho týmu si vezme šest hráčů.

Pro vás coby brankáře se něco mění?

Musím hrát ještě víc nohama. A ještě jeden velký rozdíl je v obraně, a sice v tom, že mi kluci moc pomáhají a nezašívají mě těžkými přihrávkami. Když stoper vidí, že na mě běží hráč, udělá přešlapovačku a vyjede si z toho sám.

Rána z Itálie

Než jste odešel do Albánie, byl jste blízko senzačního přesunu do italské Serie A. To musely být dva šoky. První z toho, že jste se vy, brankář Budějovic, které tehdy byly v první lize za otloukánka, ocitl v hledáčku týmu z italské nejvyšší soutěže. Druhý z toho, že přestup padl doslova pět minut před dvanáctou.

Bylo to doslova takhle. Jít do Itálie by byla obrovská šance a splněný sen. Říkal jsem, že bych šel do Benátek klidně i zadarmo. Teď to zlehčuju, ale chtěl jsem to za každou cenu. Všechno bylo domluvené, jenže v devět večer mi volal pan Levý, že se to trošku komplikuje, protože gólman, který měl z Benátek odejít, chce zůstat. A že jestli on neodejde, nemůžou mě podepsat.

Co se dělo dál?

Pak mi večer volal pan Levý ještě jednou, ať jedu na stadion, kdyby náhodou si to ten brankář rozmyslel, aby se to stihlo udělat do půlnoci. Takže jsem s přítelkyní vyrazil. Jenže po půlnoci přišla zpráva z Benátek, že se gólman nebo jeho agent seknul a neodchází.

V tu chvíli asi jako rána kladivem.

Když jsem se to dozvěděl, byl jsem trochu zlomenej. Jeli jsme s přítelkyní domů a ani jeden jsme v autě nemluvili. Potom jako první promluvila přítelkyně, která mi řekla, že všechno má nějaký svůj důvod a že ještě se něco v budoucnu povede.

Zatím není daleko od pravdy. Zařadil jste se mezi hvězdy albánské ligy, odkud často hráči putují právě do Serie A.

V Ignácii byl gólman, který tu chytal dvě sezony a koupila ho Boloňa. Teď už má asi sedm zápasů v Serii A. Takže odtud se dá dostat ještě někam. Proto doufám, že se nám bude dařit a splníme cíle, které jsou před námi. Minimálním cílem je místo v první čtyřce, které zaručuje účast v kvalifikaci evropských pohárů. A vyšším cílem je titul.