Bělohradský spolu s týmem ze společnosti Frmol natáčeli film dva roky a dle jeho slov se z původně krátkého projektu o deseti natáčecích dnech vyvinulo silné osobní přátelství. Jak zaznělo na premiéře v pražském Kině Lucerna, v případě některých témat prý musel stálici české pop-rockové scény přesvědčovat, aby je nakonec mohl ve výsledném dílu ponechat. "Zůstalo tam ale všechno," uvedl režisér.

"Bylo to pro mě velké rozhodnutí, otevřít se před kamerou a ukázat nejen profesní cestu, ale i soukromí. Vždycky jsem si zakládala na tom, že si svou intimitu chráním. Proto bylo náročné nechat svět nahlédnout do těch nejosobnějších částí mého života. Ale zároveň jsem cítila, že je to přirozený krok, pokud chci ukázat nejen příběh zpěvačky, ale i to, co se může skrývat za tím, co lidé vidí na koncertech," nechala se slyšet Anna K., která v lednu oslavila životní jubileum se šestkou na začátku.

"Můj život není jen o hudbě a vystupování, je o hledání rovnováhy. Vždy jsem chtěla zůstat autentická, protože je to pro mě nejpřirozenější a vždycky mě to udrželo při životě. A hlavně mi to dává svobodu být tím, kým jsem," dodala.

Od dětství v horách k průšvihům na gymplu

Vyprávění příběhu Luciany Krecarové postupuje chronologicky, začíná tedy dětstvím v milovaných Krkonoších, kde její rodiče provozovali Vrbatovu boudu. Odtud si odnesla celoživotní lásku k horám a sněhu. Díky archivním záběrům divák vidí mluvit i zpěvaččina otce či babičku, která na ni měla velký vliv - poté, co ve třetí třídě přešla do školy v Praze, s ní totiž jeden čas žila. Když se s ní babička učila, měla samé jedničky, ale jakmile odjela, dařit se přestalo.

Ani v této rané životní fázi nebylo vše zalité sluncem - rodiče se rozvedli, táta totiž pil. "Sama jsem pak ve vztahu něco takového zažila. Proto chlast fakt nemám ráda," předeslala Anna K. těžkosti svých příštích dekád.

I přes tyto náznaky vyznívá první třetina filmu spíše poklidně, jako milé vzpomínání na v zásadě spokojené časy. Zpěvačka zdůrazňuje vliv, jaký na ni mělo dětské angažmá v Semaforu - Jiřímu Suchému, který se ve snímku také objevuje, vděčí za to, že se rozhodla "nikdy nezpívat blbosti". Nechce si totiž udělat ostudu.

Nejzábavnější částí je vzpomínání na studium na konzervatoři. Prostor dostávají hlasy jejích spolužáků - Sagvana Tofiho, Václava Kopty a Michala Suchánka. Ukazuje se, že Luciana byla pěkné číslo, víc se bavila, než chodila do školy. Parta spolužáků předkládá historky o tom, kdo koho učil líbat, kdo kolikrát propadl a Kopta nakonec s humorem přiznává: "Dala přednost Tofimu."

V této fázi se však film láme, protože od smíchu zničehonic, bez předchozího varování, přechází k slzám. Anna K. vzpomíná na brzký odchod nejbližší osoby: "Chybí mi máma a chybí mi to, že si ji už moc nepamatuju."

Úspěch s první deskou, pak patnáct lidí v klubech

Dokument poté s hudebnicí prochází stěžejními etapami její pěvecké dráhy - od první, velice úspěšné desky pod velkým vydavatelstvím Já nezapomínám se stejnojmenným hitem se rychle dostává k té druhé, Amulet, na které si vydupala uměleckou svobodu, ale která se moc neprodávala. "Na koncerty chodilo klidně patnáct platících lidí. To, co nám klub zaplatil, jsem dala klukům z kapely. Ti se tam zmatlali a já je pak ještě odvezla domů," vzpomíná protagonistka na časy, kdy se moc nedařilo.

Zlom znamenala třetí řadovka Nebe - za ni získala dva Anděly, včetně toho za skladbu roku pro stejnojmennou píseň. V té době se už psal i osobní příběh zpěvaččina vztahu s kytaristou Tomášem Varteckým, který jí začal skládat písničky. Tou první byla u posluchačů dodnes oblíbená Chvíle nad vodou, ke které sama vymyslela refrén.

Za čtvrt mega jsem si koupila rakovinu

Pomyslná třetí část snímku předkládá témata méně veselá. Anna K. se v ní vyrovnává s nenaplněnou touhou po mateřství, kterou dává do souvislosti se svým pozdějším onkologickým onemocněním. Na radu lékařky si totiž zaplatila drahé přípravky, které ji měly k otěhotnění pomoci, místo toho však nejspíš odstartovaly nemoc.

"Za čtvrt mega jsem si koupila rakovinu," říká umělkyně se svým typickým sebeironickým nadhledem. Tato etapa však zůstává při vzpomínání spíše naťuknuta, vstřebání závažných informací ztěžuje i skutečnost, že je muzikantce při mluvení v autě špatně rozumět.

Scénář se poté věnuje dvěma bojům s rakovinou i kampani Chceš žít jako já? na podporu prevence, kterou Anna K. v době své první léčby vedla. Bolestivou vzpomínku představuje telefonát pracovnice z úřadu pro adopci, která jí po pětiletém čekání v pomyslné frontě sdělila, že pro ni měli pětiměsíční holčičku, ale vzhledem k její současné zdravotní situaci z toho bohužel nic nebude.

Věrohodně také popisuje mrazivý moment zjištění, že se nemoc vrátila, když ji lékařka na vyšetření oslovila "holčičko". Zpěvačka však líčí všechny svoje strasti a pády bez velké sebelítosti, často až sarkasticky. Například když při rekapitulování všech svých ran pronese větu: A to mám bejt normální?

Poslední bolestivý zvrat tvůrci nečekali

Zvrat, se kterým tvůrci při zahájení natáčení napočítali, čeká na konci filmu v podobě rozchodu s dlouholetým partnerem Tomášem Varteckým. Ten o Anně K. ještě v době pořizování svých příspěvků do dokumentu mluví jako o svojí budoucí ženě. "Měli jsme termín svatby, dokonce i seznam hostů," vzpomíná hudebnice, aniž by rozmazávala detaily rozpadu vztahu. Z jejího hlasu je patrné, že zatímco předešlé životní nástrahy už hodila za hlavu, tahle zůstává ještě čerstvá a stále bolí. Ani tentokrát však neztrácí naději a vzkazuje: "Zatím jsem všechny překážky v životě přeskočila." K překonání té další se prý už pomalu rozbíhá.

Dokument o Anně K. svým obsahem překračuje běžný medailonek zpěvačky, pouští diváka i do temných třináctých komnat. Trochu mu však škodí střídmá časová dotace - víc než jako hodinový portrét pro veřejnoprávní televizi by její příběh nejspíš vynikl v klasickém filmovém zpracování. Takto se těžko ubránit dojmu, že některé stěžejní etapy prolétl snímek velmi zrychleně a diváka napadají některé otázky, na které z obrazovky nedostal odpovědi.