2 0 0 28.05.2025
Po filmech Trojúhelník smutku, Menu nebo Saltburn a seriálech Boj o moc, Bílý lotos či Úplně cizí lidé tento cyklus nejnověji rozšířily Sirény.
Minisérii distribuovanou Netflixem vytvořila oceňovaná americká dramatička a scenáristka Molly Smith Metzler. Vycházela přitom ze své divadelní hry Elemeno Pea, která měla premiéru už v roce 2011. Ústřední premisa možná dokázala vyplnit dvouhodinové představení, ale po roztažení na pět hodinových epizod se vyjevuje její banalita.
Devon (Meghann Fahy) je servírka z Buffala s ostrým jazykem a spoustou nezhojených emočních zranění. Její mladší sestra Simone (Milly Alcock) pracuje jako osobní asistentka charismatické filantropky Michaely (Julianne Moore), která má hromadu peněz a schopnost přesvědčit kohokoliv, aby jednal podle jejích přání. Okruh pravověrných obdivovatelek, jimiž se Michaela obklopuje ve svém honosném ostrovním sídle, připomíná sektu.
Devon je přesvědčena, že také Simone pod vlivem tajuplné zaměstnavatelky provádí satanistické rituály. Mohla by si dál hledět svého, jak má ve zvyku, ale probouzejí se v ní ochranitelské pudy. Ve snaze vysvobodit sestru z Michaeliných spárů se však během jednoho prodlouženého víkendu sama zaplétá do sítě manipulací. Ke složitosti mocenské dynamiky přispívá Michaelin miliardářský (a ne tak docela věrný) manžel Peter (Kevin Bacon).
Prosluněné letovisko mělo být místem odpočinku. Místo brunche a jógy se ale hlavní náplní programu stává testování loajality a vytahování starých křivd. Některé postavy jsou poznamenané mocí a bohatstvím, jiné citovou manipulací a zneužíváním. Všichni milují drby. Zatímco napětí roste, pravděpodobnost, že z ostrova všichni odplují živí, je s každým dnem nižší.
Název série neodkazuje jen k bytostem z řecké mytologie, které svým zpěvem lákaly námořníky do záhuby. Pojmenovává i pozici, v jaké se nacházejí hrdinky série. Očekává se od nich, že budou půvabné a sebevědomé, i když zrovna volají o pomoc. Jinak by je nikdo nevyslyšel. Na stejné logice jsou ale ironicky založené i Sirény. Utrpení žen prodávají jako úhledně zabalený příběh o upevnění moci. Podobné rozpory jsou sérii vlastní na více rovinách.
Sirény oscilují mezi nadsazenou satirou, založenou na kousavém vhledu do privilegovaného prostředí, a těžkopádným melodramatem. Postavy v jednu chvíli pronášejí ostrý komentář k emoční práci a realitě pozdního kapitalismu, v další vedou teatrální monolog o traumatu z dětství. To, co mohlo fungovat na jevišti, působí na obrazovce ploše a strojeně.
Trojice režisérek, které se vystřídaly za kamerou, se zdá být více zaujatá vizuální estetikou než vývojem vyprávění. Epizody sice končí cliffhangery slibujícími velké zlověstné tajemství, ale celá thrillerová linka zůstává jen u náznaků a zanechává pachuť polovičatosti.
Záběry skla, mramoru a žen v krásných šatech, které svými lesklými tvářemi připomínají porcelánové panenky, jsou záměrně přesvícené a pečlivě prokomponované. Zřejmě by měl vyniknout kontrast mezi jejich nepřirozenou uhlazeností a pokřiveností charakterů. Jenomže postavám se série nedokáže dostat pod kůži. Zůstávají pouhými vyšinutými karikaturami.
Herečkám se přesto daří netečný scénář občas probudit k životu. Největší emoční intenzitu sérii dodává Meghann Fahy v roli Devon. Spravedlivé rozhořčení se v ní mísí se sesterskou láskou a bezmocí. Mrazivou proměnou, nabízející jedno z mála nesamoúčelných dějových překvapení, prochází Milly Alcock jako Simone. Julianne Moore hraje Michaelu s odtažitou elegancí a v intimnějších scénách se jí daří překročit archetyp enigmatické manipulátorky.
Obsazení Julianne Moore dělá ze Sirén učebnicový příklad současných obsahových strategií Netflixu: minisérie k rychlé spotřebě, které áčkové herecké obsazení, nablýskaná estetika a společensky závažná témata dodávají punc prestiže. Jenomže imitace výrazových prostředků oceňovaných dramat je málo platná, když jde jinak o neucelený produkt plný balastu. Stejně jako v případě podobně svůdného volání sirén uděláte lépe, když jej budete ignorovat.