Před necelými dvěma týdny jste v Novém Městě nad Metují posunul světová maxima ve šplhu na 14metrovém a 20metrovém laně. A za každý rekord jste dostal tisíc korun?

(úsměv) Ano, to je spíš taková tradiční věc. V Novém Městě je to tak historicky od počátků toho závodu, ale ani jinak samozřejmě šplh na laně není sport na takové úrovni, abyste si tím nějak vydělal.

Ani v zahraničí?

Tam je to lepší. Šplhá se hodně ve Francii, Španělsku nebo Kanadě. Ve Francii a Španělsku máte prize money v eurech, určitě vám to pokryje náklady na cestu a něco zbude. Ale nemůžeme to brát tak, že bychom se orientovali na materiální zisk.

V Novém Městě jste posunul vlastní světové rekordy - 14 metrů za 10,06 sekundy, 20 metrů za 17,60. Na delší vzdálenosti jste se zlepšil o více než dvě vteřiny. Co za tím stojí?

Těch 20 metrů je opravdu dlouhá vzdálenost a dva roky jsem na ni více trénoval. Lano se tam prohýbá a pruží, je tam strašně prostoru pro chyby. Ty časy znamenají potvrzení, že tréninky dávaly smysl. 14 metrů byla primární vzdálenost, tam jsem se chtěl dostat pod deset sekund, což o kousek nevyšlo. Viděl jsem tam malý prohmat a mezírky ke zlepšení.

Jakousi královskou disciplínou je ale osmimetrová vzdálenost, že?

Ano, ale teď jsme v části sezony, kdy se šplhá na delších vzdálenostech. Jinak bývá naším vrcholem mistrovství republiky v listopadu. Mně se daří dobře i na těch osmi metrech, také tam jsem před dvěma lety posunul hranici světového rekordu, což je aktuálně čas 4,60. I pro mě má tohle největší váhu.

Mistrovství světa nemíváte?

Zmiňoval jsem sice další země, ale tam se aktuálně šplhá trochu s jinými pravidly. V Česku máme pravidla nejpřísnější, přesto jsme nejúspěšnější. Světové rekordy padají u nás.

Máte se zahraniční konkurencí alespoň nějaké spojení?

Různé mezinárodní závody máme, ale v zahraničí se opravdu šplhá jinak. Například při startu se začíná s oběma rukama na laně. V Česku startujeme s jednou rukou na zemi, kde je elektronické čidlo, které hlídá předčasný start. Dotek máme pak i nahoře, tam je třeba trefit elektronickou cívku. Ve Francii a Španělsku se to často měří ručně, není to tak přesné.

Takže nejen vy, ale i další Češi jste vlastně světovou špičkou?

Určitě se to takhle dá říct. Právě v Česku se šplh na vyšší úrovni obnovil před delší dobou v Příbrami při oslavách s připomínkou Bedřicha Šupčíka. Postupem času se to zpřísňovalo, vylepšovalo.

Jste hrdí, že navazujete na odkaz prvního československého olympijského šampiona?

Rozhodně, jednou ročně se v Příbrami koná závod věnovaný jemu. A pro plno lidí je pokoření jeho času z olympiády v Paříži kariérním cílem, i když dneska těch 7,20 na osmi metrech sotva stačí na nominaci na mistrovství republiky.

V čem jste jako světový rekordman lepší než ostatní? Jaké aspekty hrají ve šplhu hlavní roli?

Je to hlavně o tom, že kdokoliv v našem sportu soupeří hlavně sám se sebou. Každý si najde svůj cíl, svou vzdálenost a k tomu tréninky směřuje. Na těch osmi metrech je důležité dobře odstartovat. Desetiny sekundy na startu dělají strašný rozdíl. Máme tam u lehčích závodníků 11 až 13 hmatů, při každém si musíte lano dobře chytnout, neprohmátnout. A potom dohmátnout přesně na cílovou cívku. Pokud děláte dlouhé hmaty, zbytečně ztrácíte rychlost. Ale zase když se je rozhodnete zkrátit, tak nemusíte dosáhnout. Je potřeba skloubit správnou délku a rychlost, aby to na těch osm metrů vyšlo.

Ciglův světový rekord z Nového Města na 14 metrech (10,06):

Jak často závodník vaší úrovně trénuje?

Máme šest dní tréninku v týdnu. Čtyři jsou zaměřené na šplh na laně, dva dny jsou čistě silová příprava, jeden den je volný. Takhle je to takřka celý rok. Trénují se i štafety, ty jsou právě ve Francii a Španělsku dost populární.

Jak ve šplhu vypadají štafety?

Pětičlenné týmy šplhají na pětimetrovém laně, pořád dokola nahoru a dolů. Cílem je v tom týmu vyšplhat za deset minut co nejvíce lan. Tam na Francouze a Španěly možná trochu ztrácíme, ale v září se chystáme do Monaka a věřím, že v brněnském týmu máme takovou formu, že by to na ně mohlo vyjít.

Snaží se šplh přiblížit divákům? Podobně jako třeba sportovní lezení, které nedávno i v Praze sledovalo živě spoustu fanoušků?

K tomu bych to nepřirovnal, ale ano, hlavně ve Francii a Španělsku to bývá na náměstích nebo i v nákupních centrech. Diváci se sejdou, bývá to docela zaplněné. Také my jsme měli v Novém Městě před týdnem výbornou atmosféru.

Takže vidíte v tomto ohledu potenciál k růstu vašeho sportu?

Potenciál k růstu šplh určitě má. Prvním krokem je podle mě nějaká mezinárodní spolupráce, sjednocení pravidel a délek. V tomto ohledu bychom se mohli v nejbližší době posunout. Hodně se spolupracuje s Francií a Španělskem, jsme v kontaktu i s lidmi z Asie, třeba z Indie.

Na olympiádě byl šplh naposledy v Los Angeles v roce 1932. A právě do Kalifornie se olympiáda za tři roky vrátí, takže příležitost pro propagaci?

Jasně, věřím, že se v Los Angeles něco vymyslí. Vloni jsme se měli ukázat v Paříži, z čehož nakonec sešlo, ale alespoň tady v Česku jsme měli závody na olympijském festivalu.

Jak se člověk k závodnímu šplhu vůbec dostane? Většina lidí si to zkusí na tyči v tělocviku, ale co dál? Jde se přes gymnastiku?

Je to tak, na gymnastice jsme měli šplh jako silovou přípravu v rámci tréninku. Občas jsme zašli na nějaké závody. Mně to relativně šlo, šplhal jsem v rámci gymnastiky víc a víc. Kolem osmnáctého roku jsem už přešel čistě ke šplhu na laně. Musím říct, že teď máme nouzi o závodníky, kteří by se tomu věnovali na vyšší úrovni. Aby tomu dali těch pět šest tréninků týdně. Ono vůbec jakkoliv vyšplhat na laně osm metrů, to samo o sobě vyžaduje dost tréninku.

Nehrozí ve větších výškách nebezpečí, když vám dojdou síly?

Síly dojít můžou, u delších vzdáleností jste ale jištěný. Takže maximálně jsou to sedřené ruce, nic horšího jsem u šplhu nezažil. Samozřejmě na krvavé oděrky si musíte zvyknout. Hodně to závisí na váze, ruce dostávají zabrat a každé kilo je znát.

Do kolika let se dá na nejvyšší úrovni pohybovat?

Mně je 25, což je pomalu na pokraji, na nejvyšší úrovni už skoro takový důchodový věk. Síla a vytrvalost by měly dojít nejpozději, ale v rámci rychlosti jsem asi na nějakém limitu. Věřím tomu, že se náš sport bude dál zvedat a za pět nebo deset let už to bude lepší i s těmi finančními odměnami. Mně už se to nejspíš týkat nebude, ale přeju to klukům, kteří teď do dospělé kategorie přicházejí.