Kouzelná zima na přelomu let 1989 a 1990 zastihla dvacetiletou jabloneckou biatlonistku v životní formě. Světový pohár žen se jel teprve třetím rokem, sport kombinující běh na lyžích a střelbu z malorážky byl na okraji zájmu. 

"Se současností se to opravdu nedá srovnávat. Já když se vrátila z posledního závodu s pohárem, gratulovala mi rodina a klub. Jinak to bylo každému ukradené. I potom na návštěvě u ministra vnitra jsem musela vysvětlovat, co je to vlastně za sport," vzpomínala Pelcová v rozhovoru pro Aktuálně.cz před pěti lety.

Cestičku za životním úspěchem rozhodně neměla umetenou. 

Svaz neměl tolik peněz, a tak neposílal reprezentanty na všechny závody. Pelcová, tehdy závodící ještě pod dívčím jménem Adamičková, se ale hned z kraje seriálu usadila na čele pořadí. Trenér ženské reprezentace Milan Janoušek ucítil velkou šanci.

"Do Anterselvy jsme vůbec neměli jet, Milan si ale postavil hlavu a rozhodl se, že to jen tak nevzdáme," vyprávěla sportovkyně, která se k biatlonu přesunula z běžeckého lyžování teprve dva roky předtím.

Ve dvou nasedli do Janouškovy škodovky stopětadvacítky a vyrazili do malebného jihotyrolského údolí. Cestovali přes noc, ráno dorazili na místo, otestovali lyže a šlo se na věc. Adamičková doběhla ve vytrvalostním závodě pátá a získala dost možná klíčové body v boji o celkový triumf.

A přežila i náročnou a nebezpečnou cestu zpět. Škodovce totiž během vánic a dešťů vypověděly službu stěrače.

"Milan s tím vším musel mít velké starosti, musel do toho nejspíš dát i vlastní peníze. Tehdy jsem se o nic nestarala a soustředila se jen na závodění," řekla Pelcová.

Svaz jejímu úspěchu nevěřil. "Když jsem vyhrála první závod, tvrdili, že to byla náhoda. A tak jsme museli jet na vlastní pěst," podotkla.

Situace se opakovala před posledními závody ve finském Kontiolahti. Ostatní reprezentanti zamířili z norského Osla rovnou domů, zatímco Adamičková a Janoušek nasedli do vlaku mířícího vstříc snu o velkém glóbusu. Ve Finsku se jich ujal hokejista a dnes trenér Vladimír Kýhos, který hrál tehdy v Joensuu.

Ve hře byl tenkrát čistě jen sportovní úspěch. O žádné peníze nešlo. Zatímco nyní vydělají špičkoví biatlonisté částky přes milion korun za zimu, tehdy bylo něco takového na pomezí science-fiction.

"Moje prize money? Vůbec žádné," smála se Pelcová. "Řeknu vám, co jsem vyhrála za jednotlivé závody: za ten první fén, za druhý mikrovlnku, za třetí televizi. Byly to vesměs tyhle věcné ceny," vybavila si.

Po životní sezoně ji ministerstvo vnitra odměnilo povýšením. "Už ani nevím přesně, ale myslím, že ze mě udělali nadpraporčíka," řekla biatlonistka, která v sezoně kromě velkého glóbusu získala ještě malý za sprint.

V důsledku neustálého cestování a nedostatku informací ani pořádně nevěděla, co se v republice děje. "Nevnímala jsem to, byl to zmatek a to, že proběhla revoluce, mi pořádně došlo až na konci sezony."

Adamičková ve svých začátcích předběhla dobu. Zatímco dnes je běžné, že se z běžců na lyžích stávají biatlonisté, tehdy to bylo spíše výjimkou. "Já jsem byla vždycky spíš silový typ, uměla jsem dobře bruslit, ale klasika mi dělala problémy. Takže když se tehdy v Jablonci zakládal biatlonový klub a řekli mi, že se tam jen bruslí, chtěla jsem to zkusit," vyprávěla.

Překvapující je, že neměla žádný problém se střelbou. "Nepřemýšlela jsem o tom a šla mi v pohodě. Bavilo mě to, nebyl žádný tlak a byla jsem hodně silná běžecky. Takže mi nevadilo, když jsem udělala nějakou tu chybu na střelnici," popsala rychlý a úspěšný přechod k jinému sportu.

Hned po roce své biatlonové kariéry pomohla ženské štafetě vybojovat bronz na mistrovství světa ve Feistritzu. Další úspěchy následovaly.

Při premiéře ženského biatlonu na olympiádě v Albertville v roce 1992 skončila pátá ve sprintu. Byla členkou bronzové hlídky na MS 1992 a vybojovala štafetový titul na šampionátu o rok později. Šlo o první zlatou medaili na světové scéně pro samostatnou Českou republiku. Kariéru pak Jiřina Pelcová-Adamičková přerušila kvůli mateřství, vrátila se a závodila ještě na olympiádě v Naganu.