Výročí největšího úspěchu v kariéře? Nebo kam ten triumf z Le Havru řadíte?

Samozřejmě vysoko. Jednak to bylo takové další otevření kariéry, jednak to mám spojené s narozením syna, než jsem odjel na Tour. Pak jsem tam hned při prvním startu vyhrál etapu. Bylo to trochu nečekané.

Za těch deset už žádný jiný Čech další vítěznou etapu na Tour de France nepřidal. Svědčí to o tom, jak je to zrovna tady složité?

To asi ano, ale v minulosti jsme neměli ve World Tour moc závodníků, takže často ta šance velká nebyla. Ale když jsem viděl v pondělí Pavla Bittnera sprintovat… Nebo když jsem viděl výkony Mathiase Vacka na Giru… Myslím, že to nebude dlouho trvat a jednomu z nich se vyhrát etapu na Tour povede.

Před deseti lety startovala Tour v Nizozemsku a Belgii. Vy jste se tak mohl před přejezdem do Francie zastavit doma za rodinou, manželka Ine měla čerstvě po porodu syna Lewise. Jak vám to pomohlo?

Nesmírně. Hodilo mě to do takového klidu. Věděl jsem, že je doma všechno v pořádku a já se můžu soustředit čistě na Tour. Na druhou stranu byla škoda, že v té mojí vítězné etapě spadl náš lídr Tony Martin ve žlutém dresu a vítězství jsem si nemohl užít plnými doušky. Ale i tak, když se za tím ohlídnu a vidím ty záběry, je to krásné. Všechno se mi to vybavuje.

Vidíte ty záběry často?

Nepouštím si to před spaním, to ne. (smích) Ale často mi to někdo někde ukáže nebo připomene. Já už to tak silně emočně nevnímám. Nedávno jsem byl s lidmi ze škodovky a taky mi to pouštěli v televizi. Člověk si to rád připomene, ale přeci jen je to už deset let. Za tu dobu se toho spoustu událo.

Vy jste pak líčil, jak jste v té etapě byl ještě tři kilometry před cílem snad na sté pozici. A prokličkoval jste až k vítězství.

Úplně na poslední chvíli jsem přijel dopředu, protože jsem měl od týmu volnou ruku. Zkusil jsem to, věděl jsem, že by mi dojezd měl sedět. Přijel jsem zezadu, v rychlosti, kilometr před cílem jsem do toho neváhal jít a vyšlo mi to.

Váš týmový sprinter Mark Cavendish tempu nestačil, vy jste přejel těsně před pádem Martina a spol. Pomohlo vám i tohle? 

To ani ne, protože kluci, kteří spurtovali o vítězství, v tom pádu tolik nebyli. To spíš zbytek pelotonu, ale už to bylo v neutrální zóně. Dojezd etapy to tolik neovlivnilo.

A vy jste si vyjel takový náskok na skupinku s druhým Peterem Saganem, že jste mohl slavit ještě před cílem.

Ty záběry trochu zkreslují, takže já jsem se moc nechtěl otáčet dozadu a kontrolovat to. Nebyl jsem si jistý, ale v závěru už jsem doufal, že mě na posledních metrech nikdo nepředjede.

Zmiňoval jste ne úplně stoprocentní náladu v týmu po pádu vedoucího Němce Martina. Jak vypadal večer po vaší vyhrané etapě?

Tony za mnou přišel, ještě než odlítal na operaci. Když vám spadne lídr ve žlutém dresu, je to pro tým těžké, ale k Tour a cyklistice to patří. Teď v pondělí jsme to viděli v případě Jaspera Philipsena v zeleném. Jen nevíte, kdy se to stane. Ztratili jsme žlutý dres, což bylo zklamání, ale že jsem vyhrál etapu, to situaci zlehčilo. Tony říkal, ať si to hlavně užiju.

Změnila vám výhra v etapě na Tour cyklistickou kariéru?

Až zase tak moc ne. Tím, že jsem se soustředil hlavně na klasiky a v tom roce jsem vyhrál Strade Bianche a byl jsem druhý na Roubaix, tak jsem měl celkově dobrou sezonu. Nebylo to jen o jednom výsledku z Tour, který by mi změnil kariéru. Ale už navždy to mám zapsané v palmarésu (výčet úspěchů, pozn. red.), vyjímá se to krásně.