Produkční společnost Bionaut se chopila v kontextu české kinematografie stále nepříliš prozkoumaného žánru politického thrilleru, jakkoli ani toto označení není v tomto případě příliš přesné. Hraných filmů a seriálů, jež by se vyjadřovaly k aktuální české politické situaci, není mnoho. Nedávnou minulost reflektoval například seriál Sedm schodů k moci, oblíbené jsou portréty 90. let, přelomu milénia a organizovaného zločinu (Devadesátky, Gangster Ka, Příběh kmotra).

Z pokusů o reflexi současné situace můžeme zmínit špionážně pojatého Modeláře Petra Zelenky, jinak jde ale stále o pole neorané. Absence lokální tradice, na kterou by bylo možné navázat, je také jedním z důvodů, proč Moloch formálně i celkovým laděním suverénně připomíná severskou krimi a americká dramata. Dalším aspektem je pak česko-slovensko-ukrajinská koprodukce a otevřenost mezinárodnímu trhu skrze platformu Canal+.

Třídílná minisérie zaostřuje na atentát na prezidenta Viktora Tomana (Miroslav Donutil), který právě finišuje volební kampaň s ambicí ke znovuzvolení. Konzervativní prezident nakloněný Rusku je během televizní superdebaty se svým oponentem otráven, čemuž předchází odhalení nahrávky, z níž plyne napojení prezidentových blízkých spolupracovníků na tajné ruské síly. 

Komplikovaná zápletka bez jasně určené hlavní postavy pak proplétá osudy prezidenta, ostříleného investigativního novináře Brauna (Jan Révai), amatérské polské vyšetřovatelky orientující se v technologickém prostředí a řady dalších více či méně rozvinutých mikropříběhů. Větví všudypřítomnou nejistotu a informační boje.

Závratná rychlost a paranoidní atmosféra

Vražedné tempo nedává čas k oddychu. Spíše než postavy tvůrce zajímá samotná zápletka. Relativně schematicky pojaté obraty i povahu a motivace jednotlivých figur přehlušilo rychlé vedení, kdy tvůrci neustále přepínají perspektivy i příběhové linie a postupují vpřed. Opěrné sloupy špičkově odsýpajícího thrilleru tvoří výborné dávkování informací a práce s kontrastem vědomí diváků i postav.

Série má schopnost naprosto pohltit, ačkoli se tak občas děje na úkor psychologické propracovanosti, případně rozšíření mnohoznačnosti příběhu.

Jakkoli prezident hodně mluví o ambivalenci a nutnosti nahlížet svět nečernobíle, série v tomto ohledu zůstává u pouhých slov a do své podstaty tyto prvky propisuje jen minimálně. Jasně načrtává, že Braun je názorově i morálně prezidentovým protipólem, oba však stejnou měrou ženou osobní démoni a potlačovaná minulost. Osobní a profesní život splývají, motivace se překrývají. To platí i u dalších vedlejších postav.

Všichni jsou pak polapeni v paranoidní atmosféře napjatého bezčasí, kdy se schyluje k pomyslnému výbuchu informační bomby. Tvůrci se do politických struktur nikdy plně neopřou, jen větví kriminální a investigativní zápletky, a v tomto ohledu tíhnou k větší žánrové univerzálnosti. Geopolitická i lokální frustrace se plně propisuje do stylistiky filmu.

Prochladlá barevná paleta podtrhuje mrazivou atmosféru, rámování nejsilněji zasáhne v širokoúhlých celcích, kde jsou postavy obklopené prázdnotou a sterilním prostorem. Nikdo není v bezpečí, všichni jsou zranitelní. Nepříjemně se zarývající zvukový design pak většinu času sráží až příliš burácející a samoúčelná hudba odkojená estetikou Hanse Zimmera. Ta narušuje jakoukoli potřebnou subtilnost a křičí postradatelnou důležitostí. Neustále graduje, i když si to situace nežádá, čímž vytváří nechtěný efekt jednolitosti.

Škoda strnulých dialogů

Stejně nadbytečně působí i strojené a civilnosti zbavené repliky nadoraz šponující závažnost okamžiku, kterou ale velmi snadno postřehneme z akce, okolí a děje. Dvakrát tak vidíme a slyšíme to samé, zcela zbytečně. Obraz je v tomto případě plnohodnotným komunikačním kanálem. Vlivem strnulých a patosem nasáklých dialogů i monologů bledne už tak citelně absentující komorní poloha. Vnitřní svět postav a jejich vyjadřování v mnoha případech působí stejně mrtvolně jako úroveň empatie osob, které ve stínech tahají za nitky.

Série nemá ambice tnout do živého a konkrétního stran současné české politiky, přesto působí více aktuálně než většina soudobé produkce. Informační válka se překrývá s tou skutečnou, pod hlasitým a kinetickým zevnějškem se skrývá motiv křehké zranitelnosti demokracie. Pár odvážných, kteří se rozhodnou s osobním nasazením pídit po pravdě, vyvažuje absenci celospolečenského činu.

Dopady na společnost zůstávají v druhém plánu. Sledujeme pochybné a touhou po moci řízené elity, jejichž rozhodnutí (a především strach) přímo dopadají na chod státu. Atmosféra tento diskomfortní a v jádru děsivý pocit nevědomosti zdařile odráží. Minisérie Moloch rozkresluje subsvět, který zpřítomňuje rozpolcený stav Evropy.

Ukazuje, že ani poplatnost čemukoli nám nikdy nezaručí bezpečnost a soběstačnost. Kromě osobních tragédií postav je tím největším traumatem sdílená zkušenost středoevropského národa, s jehož identitou si napříč historií pohrával Východ i Západ. Závěr se přesto nenese v pesimistickém duchu. Podtrhuje důležitost osobního i kolektivního nasazení, a především nutnost hledání dialogu a pochopení druhých, jakkoli těžké a nepříjemné to je.

Moloch by potřeboval větší subtilnost, nejednoznačnost, psychologickou členitost a především menší doslovnost. Eklekticky precizně pospojovaná žánrová rovina s konceptuálně uchopenou stylistikou i univerzálnost sdělení však ze série dělají mezinárodně relevantní, a především konkurenceschopné dílo, u něhož díky atraktivnímu tempu snáze přehlédneme četné nedostatky.