Kategorie zpráv

Čína se úspěšně snaží umlčet univerzity. Je to obrovský problém, říká expertka

Čína se úspěšně snaží umlčet univerzity. Je to obrovský problém, říká expertka; Zdroj foto: Reuters

V srpnu má vyjít vaše kniha, ve které píšete, že vysoké školy na Západě podléhají tlaku cizích režimů, zvláště pak Číny. O co přesně jde?

Většina lidí slyšela různé zvěsti o tom, jak Čína uplatňuje svůj vliv. Například o tom, jak společnost Huawei dává univerzitám miliony dolarů, nebo o Konfuciových institutech na vysokých školách. Obávám se však, že si dostatečně neuvědomujeme, jak velký je rozsah tohoto problému. Jsme svědky systému, v němž finanční závislost vytváří silnou motivaci pro univerzity k potlačování určitých projevů a k cenzuře. A nejde jen o přímý tlak skrze granty od čínské vlády. Na některých institucích je až polovina studentů ze zahraničí a značnou část z nich tvoří čínští studenti. To je zásadní zdroj příjmů.

Chcete říct, že univerzity upřednostňují finanční zájmy nad těmi akademickými?

Je to tak. Západní univerzity - především ty soukromé - jsou čím dál více řízené jako firmy, co dělají byznys. A byznys si musejí hlídat a chránit své peněžní toky. Školné zahraničních studentů je často několikanásobně vyšší než školné domácích studentů a někteří rektoři otevřeně přiznávají, že by se instituce dostaly do vážných problémů, pokud by o tento příjem přišly.

Ty obavy jsou reálné, protože Čína je ochotná konat, což jsme už viděli v jiných oblastech. Například americká Národní basketbalová asociace (NBA) přišla v roce 2019 o stovky milionů dolarů, protože manažer týmu Houston Rockets vyjádřil na Twitteru podporu čínským protestům za demokracii. Tehdy napsal osm slov: "Bojujte za svobodu, postavte se na stranu Hongkongu" (čínští obchodní partneři tehdy v reakci na to přerušili své vztahy se soutěží - pozn. red.). Univerzity to vidí a vědí, že si nemohou dovolit být další na řadě.

Jak tento tlak ovlivňuje fungování univerzit?

Vytváří to určitý druh institucionální zbabělosti. Univerzity začínají předvídat, co by mohlo rozladit zahraniční sponzory a vlády, a přizpůsobují tomu svou činnost. To znamená, že se vyhýbají určitým výzkumným tématům, odrazují od pořádání akcí nebo tiše ustupují od všeho politicky citlivého. Některé školy mají dokonce satelitní kampusy v Číně, kde slibují akademickou svobodu, a přitom vědomě fungují v prostředí, kde vás snadno mohou zadržet za to, že něco řeknete. Nebezpečně se stírá hranice mezi skutečnými akademickými hodnotami a řízením obchodních rizik.

Koho se to podle vás týká nejvíce?

Nejvíce ohroženi jsou studenti z autoritářských zemí. To většinou přehlížíme. Mluvila jsem s mnoha z nich, kteří mi popisovali, jak jim volali rodiče z Číny a prosili je, aby už nic neříkali, protože je u nich doma za to policie předvolává k výslechu, kde to musejí vysvětlovat. Představte si, že jste na "svobodné" akademické půdě a moc dobře víte, že vaši rodinu mohou potrestat za to, co říkáte na semináři. To není akademická svoboda, to je represe z dovozu. A univerzity nad tím zavírají oči.

Vybavujete si nějaký konkrétní příklad, kdy se něco podobného stalo? 

Jeden z nejhorších případů  se stal v roce 2022 před zimními olympijskými hrami v Pekingu. Tehdy několik studentů z Univerzity George Washingtona veřejně vystavilo díla čínsko-australského umělce Badiucaa, která kritizovala tamní komunistický režim. Na jednom plakátě byl hokejista, který bije tibetského mnicha, na jiném biatlonista mířil na spoutaného Ujgura. Vedení školy dostalo  stížnost, že je to "rasistické" a "urážlivé". A rektor univerzity nejen že nechal ona díla odstranit, ale také nařídil vyšetřování, aby zjistil, kdo je vystavil. Kam až může zajít příklon k appeasementu! Nakonec, po reakci veřejnosti, univerzita ustoupila. To už ale byly škody napáchány - zejména pro čínské studenty, kteří byli vystaveni skutečnému riziku.

Zmiňujete, že dopady jdou často daleko za hranice akademického prostředí. Co tím myslíte?

Lidé se často ptají, proč bychom se měli zajímat o cenzuru v Číně, protože si neuvědomují globální důsledky takto významné autoritářské země. Pandemie covidu-19 je nejjasnější příklad. Ztratili jsme týdny, možná měsíce času, který byl klíčový pro životy milionů lidí, neboť čínská vládní cenzura potlačovala informace o tom, co se tehdy dělo. Autoritářství není izolované od zbytku světa. Ovlivňuje všechny. A když se i západní univerzity bojí dotknout určitých témat, jako to mohlo být v případě hypotézy o úniku z laboratoře, pak nejde jen o akademickou debatu - jde o to, zda se v globální krizi vůbec můžeme dobrat pravdy.

Americký prezident Donald Trump se prezentuje jako obhájce svobody. Jak vidíte jeho roli ve vztahu k univerzitám?

Veskrze negativně. A je to frustrující, protože i když jeho rétorika zdůrazňuje svobodu projevu, konkrétní kroky tomu neodpovídají. Jedním z nejznepokojivějších trendů je jeho zneužívání imigrační a vízové politiky jako nástroje útlaku. Mezinárodní studenti, kteří jsou ve Spojených státech legálně, teď čelí hrozbě deportace či jsou dokonce zadržováni v detenčních zařízeních. V tomto případě jde především o propalestinské hlasy. Vytváří se tím dvoutřídní systém: občané smějí mluvit, cizinci mají raději mlčet. 

Pokud se Spojené státy chtějí prezentovat jako vzor svobody projevu, měly by se podle toho i chovat. Sama tyto hodnoty považuji za naprosto zásadní, a když je američtí představitelé podrývají doma, komplikuje to jejich důvěryhodnost v zahraničí. Přesto ale věřím základnímu poselství - že je třeba rozšiřovat svobodu slova a omezovat moc státu umlčovat občany, a to platí významně i pro Evropu. To, že je nositel tohoto poselství nedůvěryhodný, ještě neznamená, že samotná myšlenka je chybná.

Narážíte na únorový projev amerického viceprezidenta J. D. Vance v Mnichově, kde kritizoval evropské státy za omezování občanských svobod?

Přesně tak. V Evropě je tendence odrážet kritiku poukazem na americké pokrytectví - a ano, část té kritiky je oprávněná. Ale tím to nemůže skončit. Evropa má skutečné problémy se svobodou projevu. Zákony proti rouhání nebo vůči nenávistným projevům jsou často používány příliš široce, protesty jsou zakazovány, výzkumníci pod tlakem a podobně. Pokrytectví jiných by nemělo sloužit jako výmluva. Pokud nám na svobodě slova záleží, musíme ji bránit důsledně - bez výjimek a napříč ideologiemi.

Jak ale odpovíte na námitku, že dnes máme mnohem důležitější věci k řešení, například ochranu zdraví a zranitelných skupin nebo obranu před ruským nepřítelem? Nepřehání se to se svobodou projevu?

Nemyslím si. Svoboda projevu je základ, na kterém ostatní hodnoty stojí. Nemůžete se zasazovat o spravedlnost, vědecký pokrok nebo nejlepší obrannou strategii, pokud nemáte svobodu mluvit, klást otázky a hádat se. Když se na svobodu slova díváme jako na jednu z hodnot mezi mnoha, kterou je třeba vyvažovat, zapomínáme, že právě ona je nástrojem, pomocí něhož se o všem ostatním rozhoduje. Není to vždy příjemné a pohodlné - ale bez ní nezůstane nic než mlčení, přizpůsobení a nakonec stagnace. Věřím zároveň, že bez ní nemůžeme skutečně myslet, jednat ani žít jako svobodní lidé.