Co je to láska, optala se mě Marie u farského rybníka v Lutové, když jsme tam seděli na bobku a pozorovali listy rákosí, které se ve větru natočily jako korouhvičky, a proto se nikdy rákosí nezlomí, jen se ohne. Nad žabincem poletovaly vážky a šídla s lesklými blankytnými křídly. Koukaly na nás velkýma polokulovitýma očima a kořist chytaly do ostrých kusadel. Otázka se k vlahému vánku a idyle zeleně rozkvetlého rybníka hodila, jen ta kusadla poletujícího šídla mi v hlavě signalizovala edemonia: ďábla, který je ukryt za každým štěstím.

Po chvíli mlčení jsem rozvážně pravil: "Láska je ochota obětovat kus sebe někomu jinému a prožívat při tom štěstí." Dál jsme to nerozebírali, ale díky této replice jsem si uvědomil, že jsem žádné ženě posledních padesát let a možná ještě více nenapsal milostný dopis. A ta představa mě začala dráždit. Dokážu to ještě? Jsem něčeho takového vůbec schopný? Není to signál toho, že jsem se od té doby nikdy skutečně nezamiloval? Nebo je to dáno mou neschopností nalézt neotřelá a gnómická slova, která by nezněla pokrytecky, ošuntěle, nekulhala a adresátka jim mohla uvěřit. Kde vzít panenská slova s korunkou, která vidí jen můj duševní zrak či oči mého srdce? Nebo je to už stejně těžké jako naučit kapra hrát na trubku?

Říká se, a Milan Kundera o tom napsal celou knihu, že člověk se liší od zvířete předváděním. Dvacetiletý chlapec vstoupí do komunistické strany nebo jde s puškou do hor bojovat s gerilou, je fascinován svým vlastním obrazem revolucionáře, jímž se odlišuje od jiných, jímž se stává sám sebou. Na počátku jeho boje je rozjitřená a neuspokojená láska k jeho já, kterému chce dát výrazné obrysy a pak ho poslat na velkou scénu dějin, kam jsou upřeny tisíce očí. Tak to je i u každého spisovatele A čím je ten spisovatel zajímavější, tím je jeho scéna větší, protože vzbuzuje zvědavost a ponouká k myšlení, jeho jeviště je globální a on je na něm vidět i po smrti. I když zaživa je stejně nervózní jako já: bojí se otřepaných slov v překladech, jimž nerozumí.

Jenže milostný dopis je pravý opak literární touhy po dobývání jeviště.

Milostný dopis je uskupení těch nejintimnějších slov, která mají pouze jednoho adresáta, jehož srdce chtějí dobýt, a proto by měla být jedinečná, svěží a zářit jako úplněk. Kde taková slova s ostrými drápky vzít? Kde je hledat, když skoro všechna slova již byla zneužita? Když i zjevná pravda zní v mnoha uších falešně.

Kdybych uměl do dopisu zabalit ticho, které v mém srdci láska vyvolává, poslal bych ho Marii. Láska je nejúčinnější zbraň proti deziluzi, po které následuje už jen čekání na smrt. Ticho je asi to nejcennější, co láska plodí. Ticho je fortuna. Ticho je tmel. Ticho jsem já, když místo vyznání lásky zarputile mlčím. Ticho je okénko do nebe toho druhého. A ticho je i smrt, která lásku pečetí. Kdyby láska nekončila, nemohla by mít vysokou cenu.

Milostný dopis je pro mě dar velebného ticha ženě, jejíž srdce ho umí přečíst, z čehož mám radost. Je to dar pozornosti, které se vzdávám ve prospěch ženy, a tím si otevírám hledí: Jsem bohatší o její oči. Vím, že i ticho má svou dynamiku. Láska je touha po vnitřním bohatství, po větší vyhraněnosti a tvaru, které člověku nevezme ani stáří. A láska je i živá voda na stárnoucí mozek. Arnošt Lustig, který se pár let před smrtí naposled zamiloval, mi na konci života řekl: "Láska je strach ze samoty, touha po blízkosti a teplo."

Napsáno pro ČRo Vltava.