Snad nikdo nemá v Hollywoodu pověst takového perfekcionisty jako David Fincher. Americký tvůrce, který si v 80. letech prošel trikovým oddělením ve společnosti George Lucase a posléze pro vlastní společnost natáčel reklamy a videoklipy, se první režijní práce na celovečerním poli chopil u pokračování kultovní filmové sci-fi série Vetřelec. Nelehký úkol navázat na úspěchy etablované značky realizoval s hektickým produkčním zázemím, a především na začátku natáčení nedokončeným scénářem.

Obtížný debut zvládl režijně výborně, i když dobová kritika a diváci film nepřijali. Dle jeho slov se po této zkušenosti zařekl, že už si od studia nikdy nenechá v takové intenzitě mluvit do práce. Neustálé zásahy studia popsal jako příšerné. Jeho následující snímek Sedm z roku 1995 je tak jeho prvním kreativně suverénním titulem, při kterém neslevil vůbec z ničeho a měl jej plně kontrolou. Tentokrát s již vycizelovaným scénářem Andrew Kevina Walkera, kde apel producentů na odlehčenější uchopení tématu Fincher důrazně odmítl.

Freeman v klobouku versus klukovský Pitt

Premisa snímku se opírá o pulpovou podstatu. V zásadě sledujeme klasické procedurální vyšetřování v noirových konturách s důrazem na kulisu městského prostoru a hororové prvky. Ani ústřední dvojice detektivů nebyla průlomová. Detektiv Somerset v podání Morgana Freemana je těsně před důchodem a na jedno z posledních vyšetřování je k němu přidělen neotesaný, přímočarý a vznětlivý Mills (Brad Pitt). Jejich dynamika staví do kontrastu sečtělost a zkušenosti s mladistvým idealismem a horkokrevností i určitou lehkovážností.

Právě proměny jejich vztahu a vliv jednoho na druhého jsou opěrnou páteří osobních linií. Freeman je oděn do typicky noirového kostýmu s kloboukem a dlouhým kabátem, Pitt má na sobě oblečení větší velikosti, což podporuje jeho takřka klukovskou náturu. Procedurální linie, v níž pátrají po vrahovi, který své oběti zabíjí a skrze brutální exekuci upozorňuje na biblických sedm hříchů, směřuje od klasických detektivních atributů k širšímu, mnohem bezútěšnějšímu rámci. Ten je o to silnější, oč pečlivěji se scénář věnuje jak vnějším okolnostem, tak křehkým momentům ze života protagonistů.

V závěru nejde o odhalení vraha a vzrušení z odhalování nových vodítek. Město je prolezlé temnotou, korupcí a sobectvím. Fincher rozkresluje apatický svět, na nějž Somerset rezignoval, přičemž Mills jej vnímá naivně. Paralely pak vyvstávají především mezi Somersetem a vrahem Johnem Doe, který se v rámci svého zvráceného konceptu do rukou policie vzdává sám. Jde o šokující a ve své podstatě antikatarzní moment.

Oba žijí bez rodin, jsou pohlceni tím, co dělají. Zatímco Somerset se domnívá, že jeho práce a snaha o konání dobra nepřináší žádné změny, Doe upřímně věří, že skrze vraždění dosáhne transformace společnosti. Oba jsou ale pečliví, klidní a trpělivý, snaží se přemýšlet v širším kontextu. Zatímco Mills je impulzivním mužem, který sám sebe vnímá jako hrdinu bojujícího se zlem, aniž by si podstatu onoho zla uvědomoval, jelikož se pohybuje v jednoduchých a zkreslujících kategoriích.

Rafinovaně skryté podání brutality

Celková bezvýchodnost a širší okolnosti ovlivňující osobní světy hrdinů detektivní linii postupně zastírají. Fincher s násilím a brutalitou nakládá rafinovaně. Ani jeden z vražedných činů explicitně nevidíme, setkáváme se jen s hrozivými následky. Tvůrci ostře atakují nejhlubší patra naší imaginace, což umocňuje stylizovaný a temnotou zahalený production design s takřka ornamentálními rysy. První vraždu na plátně vidíme až v ikonickém závěru. 

Nejen závěrečná sekvence s "krabicí" pak demonstruje Fincherovu režijní bravuru. Doe má vše pevně v rukou, je snímaný statickou kamerou, zatímco detektivy, jež se stali figurkami v jeho plánu, vidíme v rozklepaných a nestabilních záběrech. Fincher je mistr subtilního a maximálně efektivního stylu. Dokonale ovládá vedení divácké pozornosti, kamera je upoutaná na pohyb postav. Pokud se od nich odchýlí, případně zvolí detailní záběr, kterých není mnoho, vždy víme, že se jedná o něco důležitého, případně zneklidňujícího. Každý záběr má Fincher dokonale promyšlený.

Kromě ukázkové stylistiky Sedm vyniká i vyprávěním, které vychází z archetypů a schémat, jež z detektivního žánru důvěrně známe, ale posléze je obrací a nechává diváka v permanentní nejistotě. Jde o podmanivé spojení maximální obrazové i narativní srozumitelnosti a paranoidně plíživé atmosféry, kdy v tranzu čekáme, jaké bude výsledné rozuzlení. Z konformních vod temné žánrové zábavy nás Fincher postupně potápí do bolestivé deziluze, vrcholící neúprosně ambivalentním závěrem.

Svět není nádherné místo, ale…

Snímek propletený množstvím motivů, včetně paralel s Danteho Peklem, nastartoval Fincherovu kariéru. Navzdory očekávání a chabé propagaci studia se z něj stal kasovní trhák. Šlo o sedmý nejvýdělečnější film roku 1995. Fincher se po něm ke krimi žánru vrátil ještě několikrát. Jeho Zodiac sleduje sebedestruktivní snažení novinářů a detektivů o dopadení nepolapitelného sériového vraha, vynikající seriál Mindhunter: Lovci myšlenek zkoumá různorodé vrahy a snímek Zmizelá pak splétá dva pohledy na záhadné zmizení manželky.

Všechny Fincherovy filmy jsou vrstevnaté, plynule na sebe nabalují thriller, cynismus, společenskou reflexi a často i nihilistický nádech, přičemž nám upírají lacinou satisfakci. Sedm i po třiceti letech předkládá hříchem prolezlý obraz moderního světa a společnosti, kde jsou krutost a sobeckost mnohdy těmi nejsilnějšími hybateli. Ale jak Somerset na konci filmu prohlašuje: "Ernest Hemingway kdysi řekl, svět je nádherné místo a stojí za to o něj bojovat. Souhlasím s tou druhou částí."