V následujícím rozhovoru novinář prozrazuje, jaká minulost se skrývá za typicky britským čajem s mlékem, proč si Británii malujeme příliš na růžovo, i to, jak Britové vnímají nás Čechy.

Vzhledem k tomu, že byl posledním zahraničním zpravodajem Českého rozhlasu s kanceláří přímo v Londýně, zabývá se nyní Spojeným královstvím pracovně dál i z Prahy. Snaží se lidem přiblížit reálie této země nejen skrze suchá data, ale také prostřednictvím odpozorované každodennosti. "Do Británie se snažím jezdit, co to jde. Třeba pětkrát, šestkrát ročně, v závislosti na tom, co se tam děje zajímavého," vysvětluje Jaromír Marek. "Nedávno jsem například byl ve Skotsku u jezera Loch Doon, kde byl odhalen pomník československému pilotovi, který do jezera spadl s letadlem v roce 1942. Patřil k 312. peruti. Celou akci zorganizovali tamní dobrovolníci z leteckého muzea. Takových lidí je Británie plná, mají tam silný občanský prvek. Nadšenci letadlo našli a opravili."

Pamatují Britové na pomoc tisíců Čechů a Poláků, kteří v Británii za druhé světové války bojovali za společné vítězství? "Když bychom byli velcí optimisté, řekli bychom, že ano. Když ale zůstaneme realisty, musíme připustit, že celkově o existenci České republiky nemají tušení. Čechů nikdy v Anglii nebylo tolik, aby je Angličané považovali za významnou menšinu, či dokonce hrozbu. Oni nás vnímají jako Východoevropany, podobně jako Albánce, Rumuny nebo Poláky. Naši hrdinskou stopu překreslil únor 48 a železná opona. A bude trvat věky tohle změnit," zamýšlí se Jaromír Marek, který se tématu východoevropanství věnuje nejen jako zpravodaj, ale i ve zmíněných Liškách pod Big Benem.

Mezi řečí v žertu občas prohodí: "Máte zálibu v Anglii? Já vás z ní vyléčím." Se vší vážností pak ale dodá: "I z mojí knihy jasně probleskuje: Británie je skvělá a zajímavá země, ale my si ji malujeme příliš na růžovo. Když totiž přijedete na týden do Londýna, pak se podíváte do Edinburgu a projdete se u moře v Brightonu, tak máte pocit, že to je super. Ale nevidíte ty věci pod povrchem, třeba obrovské sociální rozdíly. Já jsem přijel do Británie jako přirozený konzervativec, vracím se jako labourista. A kdybych tam ještě pět let zůstal, tak snad znovu zakládám komunistickou stranu Velké Británie. Což samozřejmě říkám jako vtip. Až tam jsem si ale uvědomil senzitivitu sociálních věcí. Třeba fakt, že milion dětí dostává jediné teplé jídlo ve škole zadarmo od státu a za covidu ty děti nejedly… To si nepřečtete v Sherlocku Holmesovi, ani Beatles o tom nezpívají." 

V britské nemocnici se při čekání uzdravíte, nebo umřete 

A jak Jaromír Marek vidí fakt, že se počet zahraničních zpravodajů, které má Česko ve světě, v posledních letech značně snižuje? "Čím dál míň lidí možná zajímá, co je za humny, a to je určitě škoda. Když ztrácíme schopnost srovnání, tak si naříkáme, jak se máme špatně. Byl jsem třeba teď na odběru krve, a protože zvýšili počet odběrných míst, zmizely fronty. Já byl rád, ale jedna paní si tam na to naše zdravotnictví stejně musela postěžovat. A já si říkal, proč? Vždyť nemáte to srovnání… V rukou britského zdravotnictví jsem byl jednou nebo dvakrát a vždycky jsem se uzdravil v čekárně. Než jsem se dostal na řadu, uběhlo osm hodin, a mezitím buďto umřete, nebo se uzdravíte. Když takovou zkušenost nemáte, máte pocit, že to vaše trápení je největší na světě."

Jenže přesvědčit lidi, že se nemají dobře, je nebezpečně snadné. Výsledkem takového přesvědčování byl v Británii brexit. Jaromír Marek o tomto tématu napsal v roce 2019 knihu Drama zvané brexit a věnuje se mu i v Liškách. Přestože podle něj Británie dodnes počítá miliardové škody způsobené odchodem z Evropské unie a objektivně je na tom ekonomicky vlivem brexitu hůř, nedá se mluvit o tom, že by se tamní společnost poučila. "Britové mají pocit, že jsou lepší. To byl motiv brexitu. Kolonizátor se cítil kolonizován. Což mi připomíná tu historku, jak vyšlo najevo, že uprostřed covidu nemá kdo sklidit zemědělské plodiny. Tak Britové během karantén vypravili několik letadel, aby si přivezli česače, a samozřejmě jim zaplatili stejnou minimální mzdu, jako kdyby žádná taková podivná situace nebyla. To je jedna stránka britství, kterou tu nevidíme. Jistá část anglického šovinismu, nacionalismu. Manuální práce není pro ně." 

Czexit? Nikdo by se s námi nemazal 

Přestože se současná britská vláda snaží různými kroky s Evropou zase sblížit, podle Jaromíra Marka by v případě voleb teď vyhrála strana populisty Nigela Farage s jasnou protiuprchlickou rétorikou. Fakta? Ta jdou stranou. Lži rybářům o výhodnějších podmínkách pro rybolov a zavádějící polepy na Johnsonových autobusech, které pomohly vyprovodit Británii z partnerství s EU, jsou dávno zapomenuty, nebo dokonce odpuštěny. "Bylo by to u nás jinak?" ptá se zpravodaj. "Já vidím jediný rozdíl: Kdybychom si odhlasovali czexit my, tak to bude trvat 20 minut. Přijde nám z Bruselu doporučeným dopisem, nebo možná obyčejnou poštou, návrh odchodové smlouvy ve znění: Berete to takhle, nebo ne? Budeme mít tři minuty na vyjádření. Pakliže řekneme, že ne, tak vznikne tvrdá celní hranice a odplujeme ekonomicky někam do sklepení. Brexit měl výjimečně dlouhé odklady. A brexitová smlouva se nakonec podepisovala 24. prosince 2019 v Bruselu. Tam kvůli tomu musela trčet půlka Evropské komise. S námi by se nikdo vůbec nebavil. Británie měla takhle těžký brexit, protože sami nevěděli, jak to udělat, a EU jim vychází dodnes vstříc. Třeba jako dnes se Severním Irskem," vysvětluje Jaromír Marek.

Přestože samotný brexit už v současnosti není v Británii horké téma, pocit opuštěnosti mladé generace, která přišla o příležitosti, tam přetrvává. Zvyšující se náklady na život za poslední roky raketově stouply a za penězi už se do Británie dávno nejezdí. "Občas mi někdo napíše: 'Co mám udělat pro to, abych mohl pracovat v Británii?' Já říkám: 'Člověče nešťastná, co vás k tomu vede, kromě toho poznat tu zemi?' Znám řadu lidí, kteří se vrátili po patnácti, dvaceti letech z Británie a nepřivezli si opravdu vůbec nic. Ano, byla doba, kdy libra byla 60 korun a rozdíl v úrovni přijmu tady a tam dával smysl. Dneska už se to nevyplatí. Pokud tam nebudete bankéř v City nebo špičkový neurochirurg, ale budete mýt záchody v hospodě nebo si stoupnete někam za pult, tak si sáhnete na minimální mzdu, která je zhruba £11, takže se dostanete na měsíční plat £2200. Jenže v Londýně dáte nejmíň £800 za sdílenou místnost v bytě s dalšími třemi lidmi… Jeden člověk s minimální mzdou nemůže bydlet sám, a i tak si nepřiveze vůbec nic. Ona i jedna jízda metrem stojí ke třem librám… Takže za cestu do práce tam a zpátky můžete utratit i 200 korun v přepočtu. Strašně se tam za poslední roky zvedly i ceny potravin, o 30 až 40 procent. I energie, každého půl roku. Jet tam na zkušenou? Jasně, ale nevyplatí se to," uzavírá zpravodaj. 

Britové hudbu umí. Je jednoduchá a šlape 

Díky pohledu přes růžové brýle, kterými se na Británii často díváme, zapomínáme, že je to především země plná extrémů. Malebné cihlové domy doplňují ohyzdná sídliště, ze kterých ale mnohdy vzešla ta nejlepší hudba (Joy Division, Depeche Mode, Sex Pistols). Elegantní staříci v červených kalhotách a kanárkově žlutém saku se na ulicích Kensingtonu míjí s mladíky v teplácích, kteří pak do Prahy jezdí na rozlučky se svobodou, demolují tu hotely a v deliriu padají do křoví. Prestižní univerzity jako Oxford nebo Cambridge jsou synonymem kvalitního vzdělání, ale obecné povědomí Britů o historii a světě za hranicemi jejich ostrovů je pramalé.

Přesto je podle Jaromíra Marka výčet důvodů, proč podlehnout kouzlu Británie, nekonečný. "Britové mají mnohem větší míru tolerance jinakosti než my. Souvisí to s historií. Naše obezřetnost a nevelká odvaha souvisí prostě s tím, že přes nás dějiny chodily zleva doprava, a to Britové vůbec neznají."

S humorem jsou to ve Spojeném království schopni dotáhnout tak daleko, že si v předvolební debatě vedle kandidáta na premiéra stoupne satirická postava s popelnicí na hlavě. Je to země Union Jacka, medvídka Paddingtona, čokoládových sušenek, královské rodiny, Harryho Pottera i Stylese a Beckhamovy pravé nohy.

Británie sice žije bohatou historií a tradicí, ale taky se jí daří sypat z rukávu i nové kulturní fenomény. "Nevím proč, ale když se dá dohromady partička českých teenagerů, tak začnou hrát utahaný český big beat. Když se dá do kupy skupina britských teenagerů, ať jsou ze Skotska, Irska nebo odkudkoliv, tak se z nich vyklubou Sex Pistols nebo The Smiths. Šlape jim to, je to jednoduché a je to dobré," uvažuje Jaromír Marek.

A co si vlastně myslí o něčem tak britském, jako je čaj s mlékem? "Kdybych si měl vybrat z deseti nápojů, kterých se napít, a jeden z nich by byl čaj s mlékem, tak to je ten poslední, po kterém sáhnu. Protože nás tím mučili ve školce… Ale jinak čaj s mlékem přijel do Británie jednoznačně z Indie, není to původem britská záležitost. V Británii se mléko přilévá studené, zatímco v Indii se v mléce čaj vaří."

Roky v pozici zahraničního reportéra v Británii Jaromíru Markovi leccos vzaly i daly. Do Prahy se z Londýna vrátil sice bez partnerky, ale s věrným oříškem Mikešem, který mu ve Spojeném království během pracovních schůzek otvíral mnohé dveře. Zpravodaj původem z Brna se v Británii naučil recept na skotskou rybí polévku a taky zjistil, že tam v ulicích Londýna dávají dobrou noc skutečné lišky, kterým věnoval i název své nejnovější knihy.