A podle debat v publikovém davu pod "stejdží" i ohlasů na sociálních sítích a v recenzích jsem zdaleka nebyla jediná, koho to napadlo. Hudební kvality nesporné, zážitek velkolepý, byť v případě Stinga by vám někteří řekli, že sice odvedl dobrou show, ale "jen show" - britsky odměřenou, úsečnou… A tak zejména mladší ročníky opouštěly kotel pod pódiem v houfech spíše větších než menších.

Kdo si naopak i s jednou jedinou akustickou kytarou celý dav pod pódiem doslova namazal na chleba, byl černý kůň středečního večera Mark Ambor. Sedmadvacetiletý Newyorčan si přitom koncert na Colours střihnul tak trochu náhodou a na poslední chvíli, jako náhrada za původně očekávaného Artemase.

"Dost možná jste sem původně přišli na někoho úplně jiného, ale já vám slibuju, že se pokusím vám to tady vynahradit a společně si to užijeme," uvedl svoje vystoupení. A záhy se ukázalo, že nelhal. Stačilo k tomu málo - mistrovský zpěv, skvělá hra na kytaru a troška osobního kouzla, díky němuž by se začaly vlnit snad i kovové konstrukce pódia, kdyby mohly. Opět se tak potvrdila stará známá pravda, že na Colours se jezdí mimo jiné i hudebně objevovat.

Troufám si tvrdit, že ostravská show sice možná byla jeho poslední evropskou zastávkou letošního léta, ale nejpozději na jaře 2026 se vrátí. A to rovnou do Prahy.

Nehudební zážitky

A když už jsme u těch objevů - matadora, který jezdí do Ostravy už od roku 2014, dokáže občas něčím překvapit i samotný festivalový areál. Zdaleka nejde jen o to, že na místě, kam jste roky chodili na prověřené toalety takřka bez front, letos není buď nic, nebo na něm najdete tak maximálně zamčené dveře. Nebo že index ceny jednoho hotdogu vystoupal ze 40 korun na 99. A že dražší je i to pivo…

Po 14 letech taky můžete na vlastní kůži zjistit, že pověstná ostravská struska umí i klouzat. A v tomhle případě všechna čest neznámému kolemjdoucímu, co se rozhodl dámě v nesnázích zachránit sluneční brýle a málem se "natáhl" taky.  Letos má festival vůbec sklony k tomu být trochu drama queen. Požár stánku s bramboráky, při kterém se lehce zranili dva lidi z obsluhy, mě zastihl jen pár metrů vedle v přilehlé zóně jednoho z partnerů festivalu. A musím ocenit hlavně to, jak rychle se povedlo všechny lidi dostat v klidu a řízeně do bezpečí.

Takže jsem pak mohla v klidu a v pohodě sbírat i další nehudební zážitky, tentokrát už klasičtějšího charakteru. Potkat se s kamarády "na jedno" - ať už pivo, nebo aspoň festivalové selfie - to totiž taky patří k místním zvyklostem. A pak už stačilo jenom o půl jedné ráno nasměrovat kamarádku na noční autobus do Prahy, držet jí palce, že autobusové nádraží najde, a odjet vstříc domovskému ostravskému příměstí.