Kryt byl vybudován díky stavbě Letenského tunelu, který spojuje Štefánikův most s Letenskou plání. Stavba tunelu byla zahájena v roce 1949 a k otevření došlo v roce 1953. Čtyři roky trvající stavební práce nebyly snadné. Vše komplikovalo složité geologické podloží složené z křemene a břidlic. Dělníci se navíc museli vypořádat také s více než pětiprocentním stoupáním tunelu. Realizaci neprospělo ani zjištění, že budova, v níž dnes sídlí Národní zemědělské muzeum, je příliš mohutná a s váhou cirka kolem pěti tisíc tun hrozilo její zřícení do tunelu.

Tři pilíře záchrany

Jednou z variant byla demolice budovy, která je dnes významnou památkou funkcionalismu 30. let minulého století. Tehdy však byla vnímána, jakou pouhé sídlo kanceláří společnosti Stavoprojekt.

Nakonec se ale pod budovou, respektive její částí, kde prochází Letenský tunel, vybudovaly tři betonové nosníky, jejichž úkolem bylo budovu podepřít a zabránit propadu. Kryt civilní obrany vzniknul v prostoru, který byl právě mezi těmito nosníky. Sloužil jako velitelství civilní obrany pro Prahu 7 a byl součástí širšího systému ochrany obyvatelstva v období studené války.

Zajímavostí je, že jeden z jeho nouzových východů, kterými každý kryt disponuje, protože se předpokládá, že hlavní vstup bude při potenciálním útoku zavalený, vede na strop Letenského tunelu. Bohužel dnes už je nepřístupný, ale v minulosti byste po několik desítek metrů dlouhé procházce úzkými chodbami došli do místa, kde byste narazili na připravený lanový žebřík, s jehož pomocí byste do tunelu sestoupili. Kvůli rekonstrukci osvětlení, které bylo v Letenském tunelu instalováno původně na stěnách a dnes je vedeno na stropě, už byste však žebřík a záchranu hledali marně.

Pod nohama návštěvníků

I kryt samotný je dávno vnímán pouze jako technická památka, která už původnímu účelu neslouží. Přesto jsou jeho prostory velmi věrohodně zachovány.

Hned za vstupními dveřmi váš čeká protiplynová předsíň a hygienická propusť - laicky řečeno takzvaná odmořovací smyčka. Tvoří ji tři místnosti. V první byste odložili kontaminované ošacení, neboť se předpokládal útok pomocí vodíkové bomby či bojovými plyny. Následovala by speciální sprcha za účelem odplavení nebezpečných látek a ve třetí místnosti byste se dočkali čistého oblečení a následného vpuštění do - nadneseně řečeno - obytné části krytu.

Připraveny tu byly toalety, umývárny a poněkud nečekané také kuchyň, byť bylo v krytovém řádu vaření obvykle zakázáno. Kromě potravinových zásob by ukrytým byla k dispozici také nádrž vody o objemu 1 600 litrů. Kryt byl sice napojen na vodovodní řad, počítalo se ale s jeho možným odpojením a izolací. Voda byla také jednou z položek na předepsaném seznamu věcí v tak zvaném úkrytovém zavazadlu.

Režim izolace počítal i s odpojením přívodu vzduchu. Kryt by v takové situaci mohl fungovat asi dva až čtyři dny. Přívod čistého vzduchu by mimo režim izolace zajišťovalo filtroventilační zařízení poháněné elektromotorem. V případě výpadku bylo možné jeho provoz zajistit také manuálně.

Život na metru čtverečním

Kryt měl sloužit jako místo k přežití pouze bezprostředně po útoku. V praxi na tuto situaci nikdy nedošlo, představa však byla, že 180 ukrytých osob by v krytu vydrželo 72 hodin. Každý z nich by měl životní prostor cirka metr čtvereční a museli by se střídat v obsluze zařízení, která udržovala kryt funkční. Očekávalo se, že by víc psychicky nevydrželi, a navíc se muselo počítat také s omezeným množství zásob.

V současnosti je kryt zpřístupňován veřejnosti pouze v rámci speciálních akcí. Jeho prohlídky mají omezený počet účastníků a nejsou vhodné pro děti či osoby, kterým není příjemný pobyt ve stísněných prostorách.