Na "stodevítkách" létala nejúspěšnější stíhací esa války, a to nejen v německé, ale také třeba ve slovenské nebo maďarské uniformě. Letadlo, jehož prototyp poprvé vzlétl už 28. května 1935, se kromě původní stíhací role uplatnilo i při průzkumu nebo jako stíhací bombardér.

Cesta typu, který vznikl ve firmě Bayerische Flugzeugwerke (neboli Bavorská továrna na letadla, odtud zkratka Bf v názvu), ke službě v rodící se luftwaffe přitom nebyla úplně přímá. Do výběrového řízení na novou stíhačku, která by nahradila rychle zastarávající dvouplošníky Arado Ar 65 a Heinkel He 51, zprvu nebyl bavorský výrobce vůbec přizvaný, rozhodovat se mělo mezi modely od Arada, Heinkelu a Focke-Wulfu. Později sice dostala šanci i továrna vedená profesorem Willym Messerschmittem, za favorita se ale považovat nedala.

Čtyři uchazeči

Mezi jarem a podzimem 1935 představily všechny čtyři letecké továrny prototypy nové stíhačky. Rychle se ukázalo, že šanci mají jedině heinkelův a messerschmittův stroj, arado a zejména hornoplošný focke-wulf se příliš nepovedly. Hlavním konkurentem Bf 109 se tak stal Heinkel He 112, který vznikl v konstrukčním týmu vedeném bratry Walterem a Siegfriedem Günterovými, kteří ve stejné době navrhli také pozdější úspěšný bombardér - zprvu tedy oficiálně rychlé dopravní letadlo - He 111.

Ze srovnávacích testů v dubnu 1936 vyšly Bf 109 a He 112 víceméně vyrovnaně, Heinkelova stíhačka ztrácela body kvůli otevřenému kokpitu (který nicméně v té době piloti preferovali) nebo kvůli tomu, že měla zatahovací podvozek ukotvený do křídel místo trupu. Vedení německého letectva požadovalo druhou variantu, aby se dalo letadlem s odmontovanými nosnými plochami snadněji manipulovat, třeba během nakládání do vagónů nebo při opravách na polních letištích. Daní za to byl ale podvozek s úzkým rozchodem, který u Bf 109 přispěl k mnoha nehodám na přistávací dráze.

Obě továrny ještě dostaly zakázku na výrobu zkušební desetikusové série, aby se mohlo definitivně rozhodnout. Heinkel se ale trochu utápěl ve snaze letoun vylepšit, mimo jiné zakryl pilotní prostor, zatímco tým kolem Willyho Messerschmitta víceméně jen ladil detaily své stíhačky, která navíc byla jednodušší a levnější. Messerschmitt při jejím návrhu vycházel ze svých starších letadel. Zejména povedeného jednomotorového turistického stroje Bf 108 Taifun, představeného rok před "stodevítkou", která měla podobně tvarované křídlo nebo ocasní plochy.

Zrod nebezpečného soupeře

Úplně první Bf 109 poháněl britský Rolls-Royce Kestrel ("vzdálený příbuzný" slavného motoru Merlin, se používal u spitfirů nebo hurricanů), protože německý průmysl nestačil dodat včas domácí pohonnou jednotku. Už druhý prototyp, který vzlétl v prosinci 1935, ale měl motor Junkers Jumo 210. Postupně se také ladila výzbroj, jejímž základem se stala dvojice kulometů umístěných nad motorem, ke kterým už u třetího vyrobeného exempláře na zkoušku přibyl dvacetimilimetrový kanón střílející skrz dutou vrtulovou hřídel.

První sériové modely, které se ve výzbroji německého letectva postupně objevovaly na konci 30. let minulého století, se ale musely spokojit s dvojicí kulometů puškové ráže, což bylo třeba v porovnání s chystanými britskými stíhačkami málo. Přesto se ale už ranné varianty "stodevítky" ukázaly jako nebezpečný soupeř pro jakýkoli jiný letoun, když je Německo vyslalo jako součást Legie Condor do Španělska, zmítaného občanskou válkou. Na tamním nebi Messerschmitt Bf 109 prakticky neměl konkurenci.

Před druhou světovou válkou Německo mohutně zbrojilo a dodávky pro letectvo nestály stranou, přesto ale ještě během mnichovské krize měla luftwaffwe k dispozici jen necelých šest stovek letadel. O rok později při vpádu do Polska už jich ale bylo přes tisíc, z toho tři čtvrtiny tehdy nejnovějšího provedení Bf 109E. Rovnocennějšího soupeře ale messerschmitty našly až na jaře 1940, kdy se jim nad Francií postavili piloti (mezi kterými nechali Čechoslováci) ve stíhačkách Bloch MB.152, Dewoitine D.520 nebo Curtiss P-36 Hawk.

Během slavné letecké bitvy o Británii se pak piloti v Bf 109 utkávali zejména s letouny Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire a zejména druhý z nich byl více než důstojným soupeřem. V leteckých soubojích se spitfiry a "stodevítky" - samozřejmě postupně modernizované - utkávaly až do konce války, přestože se ve výzbroji na obou stranách objevily i výkonnější stíhačky. Na německé straně Focke-Wulf Fw 190, mezi spojeneckými stíhacími letadly hrály ke konci konfliktu v Evropě prim americké stroje North American P-51 Mustang.

Němečtí konstruktéři se celou válku snažili přijít s náhradou Bf 109, ovšem s výjimkou Fw 190 se jim to příliš nepovedlo. Typ vyvinutý v továrně nesoucí od roku 1938 jméno Willyho Messerschmitta se ukázal být vhodným i pro výrazné modernizace. Navíc v Německu čelícím náletům spojeneckých bombardérů nebylo příliš prostoru na to, aby se průmysl přeorientoval na novou stíhačku. Nakonec se tak Messerschmitt Bf 109 vyráběl prakticky až do konce války, poslední kusy byly podle dostupných údajů vyrobeny v dubnu 1945. Celkem vzniklo za deset let výroby v Německu skoro 34.000 "stodevítek", více než jakéhokoli jiného bojového letadla v historii.

Jak mezek bránil Izrael

S porážkou nacistů ale služba ani výroba Bf 109 neskončily. V pražské Avii mezi roky 1947 a 1949 vzniklo na základně německé válečné produkce 450 jednomístných strojů S-199 a 82 dvoumístných CS-199, které ale místo původních nedostatkových motorů ale dostaly pohonné jednotky původně určené pro bombardéry. Letové vlastnosti stroje byly kvůli tomu nevyzpytatelné, letadlo kvůli tomu dostalo přezdívku "mezek". V čs. letectvu sloužily do roku 1955, koncem 40. let byly dva tucty dodány do Izraele, kterému jejich nasazení pomohlo ve vítězství v první válce s arabskými sousedy.

Je trochu ironií osudu, že stát Izrael byl zachráněn původní německou konstrukcí, dá se říci že nebýt S-199 stát Izrael by dnes vypadal jinak. Na Avii létal i pozdější prezident Izraele Ezer Weizman.

Až do poloviny 50. let používala "stodevítky" i letectva dalších států na obou stranách "železné opony", mimo jiné Finska, Rumunska nebo Švýcarska. Vůbec nejdéle se tento typ udržel ve službě ve Španělsku, a to až do roku 1965. Za války neutrální země na začátku 40. let zahájila licenční výrobu, kvůli nedostatku německých motorů ale musela použít domácí pohonnou jednotku a ve větším začala letadlo značené Hispano Aviación HA-1109 a HA-1112 vyrábět až v roce 1947. Celkem ve španělské továrně vzniklo 239 letadel, polovina ovšem s motory Rolls-Royce Merlin, které za války poháněly spitfiry a hurricany.