Ráno za ně vyrazíme koupit dalších pět generátorů a nabíjecí stanici. Vše je nutné pro komunikaci, funkčnost rušiček a další techniky. Když máme nakoupeno, rozjíždí se okamžitě příprava elektrocentrál. Je nutné do nich dolít olej, benzin a zaběhnout je několik hodin v provozu. Poté udělat znovu výměnu oleje. Teprve potom mohou putovat na cílové pozice. Veliké díky české komunitě slyším snad od každého, koho ten den potkám. Informace o pomoci se šíří mezi vojáky rychlostí blesku.

I dnes nás čeká palba na ruské pozice. Tentokrát využijeme čas, kdy se budou střídat. Dostávám nabídku jet s Runou na obrněném vozidle BTR a zastřílet si s třicetimilimetrovým kanonem. Není důvod s odpovědí váhat.

Zhruba za hodinu přijíždí obrněnec a já usedám do prostoru v jeho zadní části. Nasazuji si komunikační kuklu a dělám zkoušku spojení. Ve sluchátkách se ozývá: "Zdravíme tě, český bratře, děkujeme za tvou práci." Na druhém konci je totiž Ukrajinec, který před válkou pracoval v Pardubicích. BTR zběsile letí na místo, odkud povedeme palbu. V polovině cesty zapínáme rušičky.

O příjezdu na cílovou pozici není pochyb, signalizuje jej prudké brzdění a zatáčka o 90 stupňů. Monitor před námi ukazuje, kolik máme munice - přes 320 nábojů. Ve vysílačce se ozývá Medvěd a vydává souřadnice a pokyny k palbě. Je zaměřeno a já můžu převzít střelbu. Náboje mizí rychle a dělají se jen minimální úpravy. Nechtěl bych být na druhé straně. Jde to rychle. Na obrazovce jsou vidět dopady: obrovské záblesky od výbuchů. Poslední výstřely, vozidlo se otáčí a my jedeme pryč.

Zničehonic přichází obrovská rána, do kabiny auta se valí kouř. Runa to hlásí klukům a jejich odpověď je, že jsme přišli o jedno kolo. Jedeme, co to jde. Smrad je odporný a skoro není vidět. Když motor mění zvuky, Runa zjišťuje, zda pro nás má nechat poslat šestikolku. Řidič tvrdí, že to zvládneme. Bude to ještě trvat, ale skutečně dojedeme na místo, kde BTR může dočasně zůstat. Šofér nám dává info, kudy máme jít, abychom došli ke klukům, kteří nás odvezou na základnu. Jdeme asi půl hodinky polem, lesem, vesnicí. Romantická noční procházka…

Jsme na místě. V domě, kam vlezeme bez zaklepání, nás vítají dva chlapci. Timura už znám. Runa usedá ke stolu a jí dort, který na něm leží, aniž by se zeptala. Nikomu to není divné, asi se tady tak žije. Loučíme se a Timur mě veze na základnu, pro Runu přijede jiné auto.

Po příjezdu na místo bych se potřeboval naklonovat. Vojáci mě zvou k sobě, velitel druhé roty chce, abych šel k němu. A to jsem o sobě ještě ani nedal vědět domů.

Velitel Vovo vyhrává, práce je potřeba hned. A tak plánujeme další pomoc a vše se nějak daří poskládat. Jdu spát před půlnocí. Ráno mám v plánu uvařit česnečku. Vstanu brzy a pustím se do toho. Všichni chodí okolo a nasávají její vůni. Mám co dělat, abych zachránil jednu sklenici polévky pro Runu s Michalem, kteří už jsou na pozici.

Dnes mám možnost jet s Runou napřed, abych viděl její činnost, než dorazí dělo. Sedáme s Michalem na šestikolku a jedeme, co to jde. Podél remízku se ozve rána - říkám si, že asi střílel někdo z minometu. Až od Runy se dozvídám, že to byl sebevražedný FPV dron, který spadnul díky naší rušičce.

Po cestě vidím místo, kde zemřel Denis. Měl to smutné prvenství, že se stal v týmu první obětí nově používaných dronů s optickým vláknem - na ně bohužel rušičky nefungují. Kluci mu zde vybudovali pomníček. Když Michal zaparkuje pod stromy, vidím, že i tady mají rušičky. Jdeme do sklepa, kde čeká Runa a Sergej. Pozdravím se s místním černým psem a vyrážíme ven. Skáčeme ve čtyřech na čtyřkolku a ujíždíme na pozici. Jedeme rychle, v těžkém terénu. V jedné zatáčce ze stroje doslova uletí Runa. Otřepe se, naskočí a jedeme dál. Zbytek cesty ji přidržuji za vestu.

Po divoké jízdě dojíždíme k cíli, kde už máme Časiv Jar na dohled. Seskakujeme ze stroje a Michal odjíždí se šestikolkou pryč. Runa bere buzolu a zaměřuje pozice. Sergej vydává pokyn pro dělo, aby vyrazilo za námi. Máme zhruba půl hodiny. Odhazuji vystřílené nábojnice z palebné pozice od minulé střelby tak, aby dělo mohlo bezpečně zajet a nezničilo si o ně pneumatiky.

Najednou všichni upřeme oči na oblohu. Ano, prolétá nad námi Mavic. Na tenhle zvuk jsou tu cvičení všichni. Připravujeme brokovnici. Klasika, opět se zasekl náboj a Sergej bojuje s vlastní zbraní.

Dron se po přelétnutí nad námi otáčí a Runa hlásí, že jde na nás. Sergejovi se povedlo rozchodit brokovnici. Dron se chová divně, a tak začínáme pochybovat, že by mohlo jít o ruský stroj. Provádíme varovný výstřel. V tu chvíli z remízku vybíhá náš operátor, že je to jeho dron. Mít ho blíž, kopnu ho do kulí…

Přijíždí dělo. Najíždí na stanovené místo - já nastupuji a zapojuji se do činnosti, kterou už znám. Opět skoro 50 výstřelů a mizíme pryč. Následuje klasický úprk směrem k domovu.

Další dny běží ve stejném duchu. Jízda, střelba, úprk do pozice a čištění děla… Jelikož už dorazil veškerý objednaný materiál, budu se muset pomalu přesunout dál. Ještě se naposledy zúčastním boje a zítra už pojedu za hochy z týmu "Ragbistů" ze 129. brigády.