V neděli ráno vyjíždím z kvetoucího jarního Užhorodu. Západoukrajinské město se zrovna chystalo na slavnosti jara "Sakura fest", jenže na vrcholcích Karpat mě překvapila sněhová kalamita. Auta uvízlá v příkopech podél cesty prozrazovala, že zaskočený jsem nebyl jen já. S Land Roverem se to dalo zvládnout, ale chudáků v obyčejných autech, kteří už - povětšinou z šetrnosti - přezuli na letní gumy, mi bylo líto.

Kvůli počasí mi z původního programu vypadl Lvov. Jedu tedy dál a po cestě si vyřizuji jiné ubytování, což asi není úplně nejzajímavější informace, ale nejvíc práce a nervů po cestě zabírá komunikace s lidmi, s nimiž jsem na něčem domluven, případně s nimi domluven být chci. Přehazování termínů, změny v plánech… Být to v Česku, nedoplatím se pokut za řízení s mobilem v ruce. Tady ho držím zároveň s volantem, naviguju, komunikuju. Ještě štěstí, že ukrajinské cesty bývají dlouhatánsky dlouhé, rovné a velmi často se slabým provozem, takže si v telefonu stihnu i přečíst zprávy.

Popřesouval jsem itinerář a zároveň našel ubytování kousek před Kyjevem. Přenocuji u podplukovníka, jehož dům byl zpočátku války součástí okupované zóny. Zdá se, že plán se mění k lepšímu.

Na místo jsem dojel za hluboké tmy, ale na místě mě vřele přivítal bodrý (stále aktivně sloužící) důstojník věkem někde mezi 60 a 70 lety. Spolu s ním mě čekal i stůl prohýbající se pod jídlem a alkoholem. Nesměle jsem žblebtl něco o tom, že je předvelikonoční půst.

Můj hostitel je stejný typ jako ostatní vysocí důstojníci v jeho letech. Taková trochu sovětská nátura. Velký dobrák, skvělý hostitel, ale nikdy neposlouchající názor hosta. Zjednodušeně: co je dobré pro něj, je dobré pro všechny. Brzo mi začalo být jasné, že u jednoho přenocování nezůstane.

Alkohol tekl proudem a já poslouchal s otevřenou pusou všechny jeho vojenské historky. A že měl co vyprávět. Služba v severních mořích, Afghánistán, "Jugoška", Irák, a ano, i Československo. Nejpozorněji jsem poslouchal historky z počátku ruské invaze na Ukrajinu. Třeba o tom, jak z ruské okupační zóny vyjížděl oblečený do ukrajinské uniformy v žigulíku po "kyjevské silnici" na ukrajinské pozice a cestou se vyhýbal Rusům v obrněných transportérech.

Druhý den jsme strávili v Makarivu, Buči a Irpini. Sám jsem se zde s tehdejším reportérem CNN Prima News a dnes šéfredaktorem Aktuálně.cz Matyášem Zrnem proháněl na začátku války, a tak můžu srovnávat, co se změnilo. 

Stopy válečných událostí jsou tady dosud patrné, nemálo budov zůstalo zničených, opevnění většinou ještě stojí na místě. Přesto obdivuji Ukrajince, kolik už toho stihli opravit. Pyrotechnici pracují v lesích a zahradách dodnes. 

Nejzvláštnější pocit jsem měl z toho, kolik je tady lidí a aut. V místech, kde jsme na prázdné dálnici jezdili v protisměru šílenou rychlostí okolo rozstřílených vraků aut, jsem teď stál v nekonečné zácpě. Tam, kde se před třemi lety válela ohořelá těla vojáků, teď běhají děti a tlustí psi.

Tehdy tu nefungovalo nic, jen v místech vzdálených přibližně sto kilometrů směrem na západ pro nás milá paní otevřela svůj hotýlek a sama nám udělala večeři z toho, co bylo v lednici. Zato teď je v provozu vše: benzinky, servisy a u nepočitatelného množství obchodů máte často dokonce problém zaparkovat.

Hodný podplukovník mě vzal podívat se na závěr natáčení filmu režiséra Serhije Sotnyčenka založeného na reálných událostech, které se odehrály v Irpini na jaře roku 2022, kdy první dny války proměnily město v bitevní pole. Režisér je sám prožil a zapsal. Ve filmu se ocitají v epicentru hrůz, kde se boj o přežití stává jediným východiskem, Sergej, jenž zachraňuje svou matku, Zoja, píšící si deník mezi ruinami, a američtí novináři, kteří hledají senzaci.

Mimochodem, scenáristka filmu se mnou hovořila lámanou češtinou, protože po začátku války našla azyl v Česku, za což je zejména hostitelské rodině velmi vděčná.

Večer byl kopií předchozího. Hodně jídla, vodky a vojenských historek. Můj hostitel mi ukázal svou starou stranickou průkazku i ukrajinské vyznamenání za statečnost. Lidské osudy prostě bývají spletité…

Být to na mně, zůstanu u svého nového přítele do skonání věků, ale přede mnou jsou nedokončené úkoly. Už mi ani nevadí, že na mě podplukovník občas křikne, že něco dělám pomalu a že jsem snad nesloužil v armádě… Takže se snažím pít rychle a v hlavě se mi rodí plán, jak ráno vstanu dřív než můj nový velitel a ujedu vstříc dalším dobrodružstvím.

Plán opět nevyšel. Vzbudil jsem se později. Můj hostitel byl ale rozumný a taky měl své úkoly, takže mě propustil a na rozloučenou mi daroval nádhernou policejní ušanku z pravé kůže s teplým kožíškem z neidentifikovatelného zvířete. Na kontrolních stanovištích ze mě budou mít radost.

Další zastávkou je Kyjev. Tentokrát jsem ubytovaný u daňového poradce českého agrobarona podnikajícího na Ukrajině. Můj nový hostitel spravuje pro Čecha záležitosti konglomerátu zhruba dvaceti firem, takže stejně jako podplukovník mě i on zásobuje spoustou historek, zejména o tom, jak je těžké obchodovat s obilím, když vám nad hlavou létají ruské rakety. Pan poradce naštěstí nepije.

Měl jsem další plány, ale co nadělám, nevyšly… Opouštím Kyjev a vyrážím cestou lemovanou náborovými billboardy armády směrem na Donbas.