Lipa vydala svou první desku v roce 2017 a od té doby nasázela na streamy víc než tucet hitů, postavených na kvalitním pěveckém výkonu a tanečním akcentu. Říkáme-li taneční hudba, nemyslíme techno, ale roztancovaný pop, postavený na charismatu zpěvačky. Proti klubovým elektronickým beatům je její produkce víceméně konzervativní. A na druhou stranu ti, kdo viděli v Praze Celine Dion nebo Lady Gaga, mohou říci, že jim Dua Lipa jako zpěvačka nesahá ani po kolena. Jistě by ale ocenili celou show. 

Koncert byl rozčleněn na čtyři díly plus přídavek, mezi nimiž byly několikaminutové zatmívací pauzy určené k přestavbám a přemísťování umělců, které bohužel rozbíjely tempo vystoupení. Nicméně show byla pro účinkující fyzicky tak náročná, že minutka odpočinku celému týmu určitě neuškodila. V první takové pauze zpěvačka vešla mezi diváky a během fotografování a přebírání dárků si s málem omdlévajícími dívkami povídala. Mělo to být bezprostřední, ale vzdor pozitivní reakci publika na fakt, že bohyně sestoupila k prostým lidem, to bylo jen dlouhé a přihlouplé. 

Na ostří nože, česky a docela srozumitelně

Každý blok, složený ze tří až pěti písní, měl svou malou předehru, po níž následoval některý z Lipiných největších hitů a s ním odlišné scénické nebo výtvarné řešení. A samozřejmě také další, vždy o něco odvázanější zpěvaččin úbor. České publikum zajímal především ten díl, ve kterém Dua Lipa obvykle zazpívá nějakou lokální písničku, pocházející ze země, kde zrovna vystupuje. Na předcházejících vystoupeních ve Francii to byl například dávný hit Vanessy Paradis Be My Baby.

Tradici neporušila ani v O2 areně, kde se blýskla provedením písničky Ewy Farné Na ostří nože. Ani zdaleka to nebylo špatné, občas její češtině bylo dokonce dobře rozumět. Inu, Londýňanka z Prištiny! Určitě její české extempore dopadlo mnohem lépe, než když Metallica zpívala Jožina z bažin. Po Ostří nože pak následovala Maria, obecně považovaná za jednu z jejích nejlepších a nejtypičtějších písní, čímž vznikl jeden z vrcholných hudebních momentů více než dvouhodinové podívané.

Donutila by tancovat i mrtvého

Dua Lipa je klasickou představitelkou univerzálního popu. To znamená, že její repertoár zní sice jednolitě, ale je stylově značně eklektický. Pod jednotným deštníkem se nalézají momenty, které se inspirují klasickou disco music, osmdesátkovým europopem i tehdejší americkou dance music, ale v jednotlivých skladbách bychom našli drobné podněty z balkánské hudby i elektropopu. Dvakrát nebo třikrát se ve skladbách mihlo i rockové kytarové nebo bicí sólo. To vše bylo překryto značně hlasitými a nadupanými rytmickými tracky, které by svým dunivým zvukem donutily tancovat i mrtvého.

Celek probíhal většinou v rychlém tempu. Dua Lipa opravdu není zpěvčka balad a ploužáků, dokonce by se dalo říci, že to je jedna z jejích slabin. Kvůli neustálým, až usilovným rychlým tempům proto někdy její výkon působil až povrchně. Samozřejmě, takové konstatování platí jen ve srovnání s jinými osobnostmi světové extratřídy.

Zpěvačka měla při svém pódiovém maratonu silnou podporu asi tuctu tanečníků a tanečnic. Tanec je totiž její druhou slabinou. Místy bylo znát, že není pohybově přirozená a všechno má do detailu nadrilované. Tanečníci, až neuvěřitelně přesní a sehraní, na sebe ale strhávali tolik pozornosti, že si diváci klátící se bidlo, které prý kdysi bylo manekýnkou, moc neuvědomovali.

Fascinující prostorová světelná show

Ono to ale bylo jedno. Největší pozornost na sebe totiž strhl design celé show. Pravda, svítící konstrukce na pódiu vzdáleně připomínala dětskou autodráhu, ale jen málokdy se při podobných představeních objeví něco tak efektivního a plně využitého. Viděli jsme superkvalitní zadní projekci, která dodala některým písním až charakter oživlého videoklipu. Z výšek se sypaly konfety ve velkém. Bylo tu druhé pódium uprostřed publika, což je sice dnes už běžná věc, ale v okamžiku, kdy se zpěvačka začala vznášet, všechny vizuální kreace letošního Eurosongu byly zapomenuty.

Ovšem tím hlavním, co přesvědčilo oči, že jsme svědkem velké události, byla především prostorová světelná show, pravděpodobně nejlepší, jakou jsme v Praze kdy viděli. V posledním bloku a v přídavcích dosáhla krásy až kosmické.

Člověk nemusí být zrovna nadšeným příznivcem produkované hudby, ale kreativita týmu lidí, kteří koncert po výtvarné a choreografické stránce vytvořili, si zaslouží obdiv. Sama zpěvačka je v takovém případě vlastně jen třešničkou na dortu, ke které se upíná zájem nadšeného publika. Maně se nabízí otázka, zda taková pastva pro oči nesnižuje dojem z hudby.