Kategorie zpráv

Dva příběhy, dva šťastné konce. Náhradní mateřství je v Česku jen na vlastní riziko

Dva příběhy, dva šťastné konce. Náhradní mateřství je v Česku jen na vlastní riziko; Zdroj foto: Shutterstock

Dominiku a Mirku svedl dohromady jen tento článek. Dominika odnosila tři děti cizím rodičům, a až teď porodí své čtvrté, chce těhotenství a porod zažít po osmé pro někoho, kdo sám nemůže.

Mirka se stará o druhé miminko, které jí a manželovi odnosila náhradní matka, teď už kamarádka. Vybrali ji s partnerem po sedmi dlouhých letech, kdy Mirka přišla kvůli nemoci nejen o reprodukční orgány včetně vajíček, ale také o naděje spojené se surogátním mateřstvím. První náhradní rodička totiž nakonec odnosila vlastní dítě. Protože chybí zákony, není se o co opřít.

V Poslanecké sněmovně sice leží návrh zákona, který by zavedl jasná pravidla pro náhradní mateřství, ale není pravděpodobné, že se stihne projednat do podzimních voleb. 

Příběh Dominiky: Miluji porody

"Při porodu cítím příjemnou euforii a neumím si představit, že bych už nerodila," začíná povídání o náhradním mateřství Dominika. "Seriál Ordinace v růžové zahradě mě inspiroval k možnosti dítě odnosit a porodit jiným. Začala jsem hledat inzeráty, což mě nakonec přivedlo k založení vlastní facebookové stránky, kde se mohou biologičtí rodiče spojovat s náhradními matkami," pokračuje.

Jako první se jí kdysi ozval slovenský pár, sešli se a vyjasnili si podmínky. Ty Dominika stanovila sama a striktně se jich při spolupráci s rodiči drží: "Pár za mnou musí být ochotný přijet a nerušit setkání, chci, aby se mnou prožívali úplně vše, protože sami nemohou. Hledám starší, stabilní rodiče, kteří mi ukážou, jak žijí." Zároveň zve biologické rodiče k návštěvě každé kontroly na gynekologii i samotného porodu.

Náhradní matka a budoucí rodiče mohou sepsat pouze formální nevymahatelnou dohodu. Skutečný otec dítěte má vůči těhotné vyživovací povinnost, takže součástí dohody mezi rodičkou a rodiči jsou také životní náklady, které za matku v době těhotenství platí - vitaminy, kvalitní stravu, ošacení nebo cestování k lékaři.

Dominika celkovou částku nesděluje, po porodu jí prý zbývá asi 130 až 200 tisíc korun, které využívá hlavně pro svoje děti: "Peníze slouží jako bolestné a kompenzace za případné rizikové těhotenství, když bych nemohla chodit do práce." Částku pak s každým miminkem zvyšuje, jelikož je těhotenství pro tělo stále náročnější.

Zkušená náhradní matka, na sociálních sítích nezištně nabízející konzultace všem zájemcům o surogátní neboli náhradní mateřství, doporučuje částku vyplácet měsíčně, a to až po potvrzení těhotenství: "Pokud by těhotenství skončilo, nepřijdou nešťastní zadavatelé o veškeré peníze." Pokud při vyjednáváních dojde k  podezřelému jednání ze strany náhradní matky, doporučuje začít hledat jinou: "Některé ženy požadavky navyšují a rodiče, toužící po dítěti, podlehnou podvodu."

Příběh Mirky: Zklamání nás neodradilo

Mirka se stala obětí takové lsti. Ačkoli manželé uvažovali o adopci, nakonec se rozhodli zkusit surogaci s anonymně darovanými vajíčky. První náhradní matka však tajila pohlavní styk v době zavádění embrya, ačkoli se to nedoporučuje, a odnosila vlastní dítě.

"Ještě po porodu předstírala, že dítě předá, pak se přestala ozývat," vypráví teď už spokojená maminka dvou dětí. Pravdu nakonec náhradní matka odhalila až tři týdny po porodu: oznámila, že dítě je nejspíš její a nevydá ho.

"Zcela jsem se zhroutila," vypráví Mirka. "Okamžitě jsme za ní jeli, ale nechtěla nám otevřít. Právník nic nezmohl, ani zdravotníci v porodnici, ačkoli byl můj muž napsán v rodném listu."

Po pár dnech se přece jenom setkali, ale bylo hned patrné, že dítě biologicky patří rodičce, což potvrdily i testy DNA. "Cizí dítě jsem stejně nechtěla, takže jsme o něj nebojovali. Manžel popřel otcovství, aby mohl být z rodného listu vymazán. O výživné jsme ale přišli," prozrazuje Mirka.

Rodina nakonec našla náhradní maminku, která jim odnosila dvě děti a stala se kamarádkou. Sice se proces zdržel vůli komplikacím s dělohou, kdy lékaři nedoporučili provést transfer, nicméně touha po dítěti na jedné a pomáhat na druhé zvítězila a vyústila ve zdravého chlapečka, jehož porodu Mirka přihlížela. Skuteční rodiče si pak dítě odvezli, ale oficiálně ho získali až po šestinedělí, kdy se rodička s manželem mohli dítěte oficiálně zříci. V takové chvíli pak začíná i přes biologické vazby proces klasického osvojení dítěte, které se liší v návaznosti na to, zda je surogátní matka vdaná, či nikoli.

Na průběhu adopce závisela také Mirčina peněžitá pomoc v mateřství. Nárok na ni získala až po čtyřech měsících, kdy soud rozhodl o předběžném svěření do péče. Kvůli nabytí právní moci dorazily peníze až v prosinci.

"Sedm měsíců jsem tak byla zcela bez prostředků, navíc na úřadě si se mnou nevěděli rady. Naštěstí naše právnička byla velmi zkušená, všechny termíny i jednání za nás hlídala a na úřadech jsme díky ní věděli co a jak," vypráví Mirka s tím, že reakce na její surogaci byly jinak pozitivní, ať už u pediatričky, na úřadech, v rodině či okolí. "Bylo těžké vysvětlovat, že první pokus ztroskotal. Podruhé jsme sice nic netajili, ale ani neprozrazovali," vypráví Mirka.

Prvorozený chlapeček byl právně adoptován až po 13 měsících, kdy proběhlo druhé a poslední stání u soudu. "Věděla jsem, že náhradní matka děti už nechce, ostatně trávili jsme s její rodinou i volný čas. Takže z papírování jsem obavy neměla. Pro mě bylo celou dobu nejdůležitější držet svého syna v náručí," přiznává ještě Mirka a dodává, že hned věděla, že syn musí mít sourozence. Nakonec i toho porodila stejná maminka. "Druhé těhotenství proběhlo hladce, věděla jsem, že je těhotná zodpovědná, a neměla jsem díky péči o prvorozeného syna tolik času přemýšlet," vzpomíná Mirka.

Obavy musí stranou

"Mnozí si myslí, že si najdou matku, na klinice jí transferují embryo a je hotovo. Někdy to tak může být, ale často čekáte i jen na to, zda se z vajíček vytvoří vhodná embrya, kolik jich případně bude, kolik bude pokusů, jestli na to vůbec zbydou peníze," sdílí Mirka. S manželem od dárkyně získala devět vajíček, z kterých vznikla jen tři embrya ke zmražení. Zmiňuje i další chyby, kterých se na cestě k miminku dopustili: "Doporučuji vybírat matku, která už má děti, a hledat v dojezdové lokalitě."

Na čem se obě matky - náhradní Dominika i zadavatelka Mirka - shodují, je dobře zhodnotit, jestli jsou obě strany schopné si důvěřovat. Že se nevymlouvají, že jsou ochotné se navštěvovat a scházet, sdílet, co se děje. Důležitý je také pečlivý výběr kliniky.

Dominika se nebála ničeho, jen dodržování smluvených pravidel. Kdyby rodiče dítě odmítli, prý by si ho nechala a vzala za vlastní. Má také podmínku, že se po porodu chce s miminkem rozloučit, vidět, jestli je rodičům podobné. "Když vidím, že jsou šťastni, jsem spokojená." První porod Dominika obrečela, protože se jí po biologických rodičích po devítiměsíčním kontaktu jednoduše stýskalo, další zvládala s úsměvem. V porodnici ji všichni podporovali. Některá miminka dokonce jezdívala navštěvovat a koupat a je s rodinami ve spojení do teď. I Mirčina rodina se s náhradní matkou přátelí, pro děti to navždycky bude teta. "A já jsem jejich právoplatná maminka. Neřeším genetiku ani těhotenství - jsou naši a hotovo," uzavírá téma Mirka.