V době natáčení se reklama stala předmětem diplomatického i kulturního napětí. Jednu z hlavních rolí si v ní zahrál Chen Wei Ming, kterému bylo v té době čerstvě 45 let.

Chen do České republiky přijel v roce 2001 na pozvání kulturního institutu v rámci programu zaměřeného na mezikulturní výměnu a podporu čínského divadla v Evropě. Měl v plánu zůstat jen několik měsíců, ale osud se rozhodl jinak. Role šéfkuchaře, který z hrdostí pronese "Bóbika" jeho pobyt v Evropě prodloužila, i když nechtěně.

V době natáčení totiž neměl ani tušení, že o několik týdnů později bude jeho jméno probíráno na úřadech v Pekingu, ani že se tato krátká epizoda stane záminkou k obvinění z porušení několika paragrafů čínské legislativy.

Gastronomie jako národní identita: O zákonu, který zavařil i za hranicemi

V roce 1997 přijala Čínská lidová republika legislativní úpravu známou pod neoficiálním názvem "Zákon o ochraně tradiční kulinární integrity" (oficiálně: Národní směrnice č. 41/1997 o reprezentaci kulturně-stravovacích prvků v zahraničním mediálním prostoru). Tento právní předpis vznikl v návaznosti na rostoucí počet zahraničních pořadů, reklam a filmů, které podle čínských úřadů "narušovaly důstojnost čínské kuchyně, dezinterpretovaly její symboliku a devalvovaly postavení jídla jako součásti duchovního dědictví".

Zákon mimo jiné obsahoval následující ustanovení:

• Článek 4, odst. 2 - zakazuje zobrazovat čínské pokrmy v kontextu humorném, zlehčujícím nebo v přímé souvislosti s domácími mazlíčky. (Zákonodárci se tehdy odvolávali na případ japonské reklamy, kde byla pekingská kachna omylem prezentována jako kachna domácí jménem Kevin.)
• Článek 7, odst. 5 - vyžaduje, aby jakýkoli veřejný výstup zahrnující čínské jídlo, nádobí, tradiční čajové rituály nebo stolovací etiketu byl předem schválen kulturním oddělením Ministerstva propagandy.
• Článek 9, odst. 1 - definuje tzv. kulturně závadné kombinace, např. spojování čínských surovin s nečínskými "nečistými" prvky (např. křen s tofu nebo pivo s punčem).

Z pohledu západního světa působí zákon jako přehnaně přísný, nicméně v čínském kontextu byl vnímán jako krok k ochraně kulturní suverenity v době globalizace. Jeho platnost byla opakovaně prodlužována a až do roku 2023 nebyl žádný z jeho paragrafů výrazně revidován.

Pro Chen Wei Minga se však právě tento zákon stal noční můrou. Ve své reklamní scéně byl totiž zobrazen způsobem, který podle čínských úřadů porušoval minimálně tři výše uvedené články: zlehčoval význam lidsko-zvířecího vztahu a dopouštěl se symbolického znevažování domácí kuchyně.

Tichý exil v srdci Evropy: Dvacet let mezi dvěma světy

Když se Chen Wei Ming po odvysílání reklamy začal potýkat s rostoucím tlakem ze strany čínských úřadů, zpočátku věřil, že se jedná jen o krátkodobé nedorozumění. E-maily od bývalých kolegů, stručné výzvy z kulturních odborů i nenápadné výhrůžky ze strany úřadu pro zahraniční spolupráci ho však rychle přesvědčily, že situace je vážnější, než čekal. Až do roku 2005 žil v naději, že se vše vyřeší diplomatickou cestou. Když ale obdržel oznámení, že jeho jméno bylo zařazeno do tzv. "registru kulturně závadných osob", rozhodl se zůstat v České republice dlouhodobě.

Usadil se v malém bytě v pražských Strašnicích. Pracoval střídavě jako překladatel, pomocník v čínské restauraci a později i jako lektor kaligrafie na jazykové škole. Nikdy si nestěžoval. Jak sám říkal, "ticho není trest - je to prostor, kde můžeš znovu slyšet sám sebe."

V letech 2008-2016 vedl skromný stánek s bylinnými čaji a keramikou na farmářských trzích. Lidé ho znali jako "pana Chena s nejklidnějším hlasem v Praze". Málokdo však tušil, že muž za pultem je ve své domovině považován za symbol kulturního selhání. Komunikace s rodinou byla komplikovaná - jeho matka nesměla o incidentu mluvit, sestra mu posílala dopisy bez zpáteční adresy, a otec údajně odmítl jeho jméno jakkoli veřejně vyslovit.

Navzdory tomu si Chen udržel nadhled i vděčnost. Nikdy veřejně neprojevil zášť, ani vůči české straně, která ho do kampaně zapojila, ani vůči domovině, která ho za ni vyobcovala.

Zakázané letenky a ticho mezi řádky

Po roce 2006 se jakákoli možnost návratu do Číny pro Chena stala nemožnou nejen prakticky, ale i formálně. Na základě zákona č. 287/A (tzv. Zákon o kulturní odpovědnosti státního příslušníka v zahraničí) bylo proti němu v nepřítomnosti zahájeno správní řízení. V jeho důsledku přišel nejen o čínské občanství, ale i o možnost obnovit si platnost pasu. Na černé listině čínského ministerstva kultury byl uveden jako "osoba podkopávající kulturní důstojnost národa skrze komerční satiru".

Až v roce 2014 přišel zlom. Bez varování mu přišel pohled z Šanghaje. Krátký, pečlivě formulovaný, psaný tiskacím písmem. Obsahoval jedinou větu: "Jsem ráda, že tvůj čaj chutná i jiným. - Y." Chen ten den celý odpoledne nepromluvil. Seděl na své oblíbené dřevěné židli, pil čaj z modrobílého šálku a díval se z okna, jak padají drobné vločky. Byl to jeho způsob pláče.

Později se ukázalo, že odesílatelkou byla jeho mladší sestra Yun. Po letech vnitřní rebelie se rozhodla porušit zákazy a dát bratrovi vědět, že na něj nezapomněli. Tajně mu od té doby posílala jednou ročně balíček - vždy s jiným typem čaje, vždy beze jména, ale s malým origami ptáčkem uvnitř. Pro Chena to byla naděje. Drobná, skládací, ale nezničitelná.

Promlčeno: Návrat, který už ani nedoufal

V roce 2024 vstoupil v platnost nový právní rámec známý jako Oprava kulturních principů v zahraniční prezentaci, který mimo jiné přehodnocoval starší paragrafy související s kulturní sebeobhajobou ČLR. Mezi těmito změnami byl i klíčový dodatek: "Trestné činy kulturní povahy, jejichž medializace nepřesáhla 36 měsíců a nedošlo k hmotné újmě na veřejném blahu, budou po 20 letech od data incidentu považovány za promlčené."

Chen se o změně dozvěděl z nenápadného článku na hongkongském blogu zaměřeném na exilovou komunitu. Nejprve tomu nevěřil. Pak zavolal právníkovi - starému známému z dob překladatelských projektů - a ten mu zprávu potvrdil. Po dvaceti letech mohl konečně navštívit rodinu.

Začal shánět letenky, vyplnil zpětnou žádost o potvrzení státní příslušnosti a připravil si pečlivě sestavený plán cesty: Šanghaj - Hangzhou - rodná vesnice Jinyun. V každé zastávce chtěl strávit dva dny, než dorazí domů.

Uvědomoval si ale, že návrat nebude snadný. Nešlo jen o fyzické hranice, ale o ty v hlavách - u něj, u rodiny, u jiných lidí z jejich okolí. Jeho sestra Yun, která po celou dobu nesla tíhu mlčenlivého spojení, mu v prvním otevřeném dopise po 20 letech napsala: "Mámě je 83. Ptal ses, jestli tě pozná. Myslím, že tě nikdy nezapomněla." Chen odpověděl jedinou větou: "Přijedu na jaře, a přivezu čaj, který chutnal i Čechům."