V porevoluční kinematografii vzniklo několik desítek fikčních filmů, jež se zabývají normalizací. Jen málokdy se ale objeví titul, který by jakýmkoli způsobem vybočoval. Až na výjimky většinou sdílí jasně načrtnutý narativ, schémata, stejnou barevnou paletu i pojetí postav. Buď se setkáváme s hořkým retrem nebo výbušnou reflexí represe, kdy filmaři kombinují malé příběhy obyčejných lidí, na něž dopadá tíha doby a mocenského aparátu. 

Nový rakousko-slovenský film Perla režisérky a scenáristky Alexandry Makarové dle synopse vypadá obdobně. Ve skutečnosti jde ale o svébytný autorský tvar, jenž politickou bezmoc využívá ve prospěch niterné a ambivalentní drobnokresby, nikoli jako hlavní téma. Autorka vychází z osobních zkušeností a skládá nejednoznačný příběh Perly - malířky a disidentky, jež jako matka samoživitelka žije na začátku 80. let s dospívající dcerou Julií ve Vídni. Najde si tu stabilního partnera, ale rány minulosti a dlouho potlačenou touhu jednoho dne otevře telefonát ze Slovenska od jejího bývalého přítele a otce Julie.

Jako rodič se nikdo z nás nerodí

Film se tak drží především melodramatických tendencí, které však předkládá subtilně. Odvíjí se v pomalém tempu a expresi na povrch vypouští jen zřídka. O to větší je jeho zásah. Makarová ohledává koncept rodiny a mateřství. Ukazuje, že jako rodiče se nerodíme a nic jako mateřský instinkt neexistuje. Protagonistka je impulzivní, iracionální, přes veškerá vnější i vnitřní zranění má touhu žít. Film se nebojí pracovat s její zranitelností a negativními vlastnostmi.

Nad vším se klene ambivalentní pojetí mateřské úlohy. Perla se ke své dceři chová jako ke kamarádce. Miluje ji, zároveň však nechce rezignovat na vlastní štěstí a svobodu. V úvodu filmu nemá peníze, aby talentované dceři platila hodiny klavíru. Musela by si najít druhou práci, což by ale znamenalo rezignovat na své osobní umělecké ambice. Do jaké míry je správné upřednostnit sebe před vlastním dítětem? A kdo může soudit?

Zrcadlí se před námi zlomená i silná a pečující i sobecká žena, kterou nikdy plně nepoznáme. Nosí v sobě nebezpečné a zároveň lákavé tajemno, jež svým takřka enigmatickým výkonem ztělesňuje Rebeka Poláková, těžící z mimických nuancí a síly pohybu. Na jejím příkladu Makarová rozkresluje problematiku osobní i národní identity. Ptá se, zda z nás emigrace dělá někoho jiného a jaké prostředí nás vlastně nejvíce definuje.

Ne všechno musí být řečeno

Snímek jako by si držel určitý ornamentální nádech. Vyprávění tvoří jednotlivé sekvence vedoucí k příběhovému zvratu nebo emocionálnímu pnutí, ale samotné vyhrocené scény většinou chybí. Jsou z vyprávění záměrně vypuštěny, a vybízí tak diváka k vnitřnímu dialogu. Byť to pro někoho může být divácky méně atraktivní, právě sdělování změny stavů "až po bouři" skrze mlčenlivé pohledy nebo výbušnou bolest podtrhují nenápadnou a stále intenzivnější sílu.

Makarová si od akce drží odstup. Zůstává téměř výhradně u staticky komponovaných záběrů. Obrazově vytváří sešněrovaný a sterilní svět, kde režim, patriarchální nastavení společnosti i osobní myšlenkové vzorce brání štěstí. Živelná Perla je celou dobu uzamčena v perfektně sestavených obrazech. Absence blízkosti brání sentimentálnímu ponoru a podtrhuje všudypřítomnou bezmoc, aniž by protagonistka byla postavena do trpitelské role.

Barevná Vídeň a šedé normalizační Slovensko

Barevně film vychází z fotografií 60. a 70. let. Scéna obecně upřednostňuje emoce před dobovou věrností. Když je Perla ve Vídni, prostředí disponuje širší paletou barev, křehkostí a hrou s kontrasty. Jakmile se pak vrací na Slovensko a do své rodné vesnice, jsme společně s ní zahaleni mlhou a šedou tonalitou. Atmosféra a odraz vnitřního světa protagonistky vystupují do popředí. Akce je snímaná přes rámy dveří, kusy stěn nebo rekvizity v prvním plánu. Členitost prostoru vede k nemožnosti nahlížet svět jednoznačně a čistě.

Dostává se k nám koláž obrazů, chátrajících domů, prožraného dřeva a zlobou či osobními démony pronásledovaných tváří. Makarová od melodramatu přechází ke kolektivní fresce, přičemž tyto dvě složky zůstávají v neustálém dialogu. Dopady režimu na osobní osudy neukazuje skrze represivní a hlasité prvky, ale právě skrze to, jak se režimní nastavení a ideologie zažraly do každodenního jednání obyčejných lidí. Paranoia a pomstychtivost ovládají společnost. Film se ale nesnaží o hluboký sociologicky řez.

Jinak, než jsme zvyklí

K hlavní hrdince Perle si většina diváků bude asi cestu hledat těžce. A je to tak správně. Její nejednoznačnost a především kontroverzní mateřské jednání obrací pozornost k nám samotným. Jak bychom se v dané situaci zachovali my a lze vůbec rozlišit, co je správně a co špatně? K postavě ale postupně dostáváme vodítka, díky nimž jsme schopni soucítit a chápat její chování, z velké části plynoucí z osobního traumatu. Film ukazuje, že na Slovensku 80. let nebylo místo pro umělkyně pudového ražení. Perla je neustále rozpolcená mezi pracovními ambicemi a rodinnými či milostnými vztahy, přičemž tyto dva světy kvůli politickému klimatu a společenským intrikám nelze skloubit.

Režie je soustředěná, vycizelovaná a střízlivá, ale snímek občas lavíruje mezi několika motivy najednou a některé z nich spíše jen nakousne. Přesto celistvý tvar drží pohromadě a působí dostatečně plasticky, i když na dlouho budovanou mnohoznačnost nakonec tak trochu rezignuje.

Ve výsledku Perla představuje silný, osobní a filmařský cílevědomý titul, který naši zkušenost s normalizací nahlíží jinak, než jsme v kinematografii zvyklí. Upřednostňuje motivy probouzející univerzální a vnitřní dialog, díky čemuž není jen časovou relikvií, nýbrž dílem otevírajícím univerzální a nadčasovou problematiku.