Krátce po volbách v roce 1948 ve Finsku se nejviditelnější otevřeně prosovětská představitelka Herta Kuusinenová dopustila zásadní chyby. V novinovém rozhovoru prohlásila, že "Finsko je na československé cestě". Prezident a vláda reagovali okamžitě. Armáda obsadila a odzbrojila policejní jednotky kontrolované komunisty. Odhalila řadu ilegálních skladů zbraní. Úřady při prohlídkách zabavily a okamžitě zveřejnily tajné stranické dokumenty, včetně vyjádření soudružky Kuusinenové o potřebě připojit Finsko k Sovětskému svazu.

Ještě větší dopad na veřejnost mělo zveřejnění dokumentů se seznamy politických odpůrců komunistů, kteří měli být po převratu odstraněni. Prezident Paasikivi, který byl po celou dobu vojenské operace mezi veliteli, prohlásil: "I Sověti pochopí, že vůle k obraně nezávislosti se nijak nevylučuje s naší politikou zachování míru. Já nejsem Beneš."

To je závěrečný odstavec z první kapitoly knihy, kterou napsal Jan Urban a vydal Hlídací pes. Jde o pregnantní popis rozdílu jednání v kritickém období mezi finským prezidentem Juhou Kusti Paasikivim a českým prezidentem Edvardem Benešem, který se diktátu komunistů bez protestu podvolil, a tím nás na čtyřicet let začlenil mezi satelity Sovětského svazu.

Nejdůležitější shrnutí této publikace by šlo asi vyjádřit jednou větou: V období tzv. třetí republiky mezi lety 1945 až 1948 neselhala jen jedna osoba, ale prakticky všechny demokratické strany, vojáci i policisté. V tehdejším Československu se nenašla jediná osobnost, která by byla ochotná vzít na sebe odpovědnost a postavit se komunistům, kteří byli z Moskvy přesně instruovaní, jak mají postupovat, aby se ujali moci.

Docela logicky se hlavní pozornost všech autorů, mezi kterými nechybí ani Petr Pithart, Ondřej Neumann, Jan Kalvoda, Tereza Engelová a další, upíná k Benešovi, protože to byl on, kdo byl v čele státu do 5. října 1938 a kdo v roce 1943 obnovil smlouvu se SSSR o přátelství a vzájemné pomoci. V úřadě prezidenta byl i po skončení války od roku 1945 do roku 1948. V obou případech abdikoval: poprvé před Hitlerem, podruhé před Gottwaldem a Stalinem. A jak z knihy vyplývá, vždy mu šlo hlavně o to, aby zůstal ve funkci prezidenta.

Jeho, ale i naším neštěstím bylo, že celý život ne věřil, ale věděl, že má pravdu, protože dělal politiku vědeckou, což podle Pitharta byla představa diletantská.

Bohužel po válce i se někteří představitelé nekomunistických stran nechali oblouznit a přestali se dívat na komunistickou stranu jako protisystémovou. Mezi takové patřila i později popravená poslankyně za národní socialisty Milada Horáková, která po návštěvě Moskvy v říjnu 1946 o Rusku nadšeně referovala. A to jí vydrželo ještě do neděle 22. února 1948, kdy se v Národním divadle zúčastnila zakládající schůze Svazu československo-sovětského přátelství.

I svobodomyslný novinář Ferdinand Peroutka, později šéf Svobodné Evropy, po válce komunisty chválil za jejich příklon k "vlasti, svobodě, demokracii a humanitě".

Toto selhání elit, jak připomíná zase Kalvoda, si moc dobře pamatujeme a opakuje se pravidelně. Proto lze říci, že za prezidenta Edvarda Beneše začala mentální okupace českých zemí, která předznamenala naše chování v roce 1968 i v roce 1989, kdy u nás padl Husákův režim, až tehdy, když už u všech sousedů bylo rozhodnuto. Odráží se bohužel v našem chování i dnes, kdy nám chybí odvaha se tvrdě postavit proti všem silám, které ohrožují demokracii u nás i v celé Evropské unii.

Knihu České průšvihy 1945 až 1948 je třeba si přečíst.