Pro vás bylo přátelské utkání s Gibraltarem jediným startem za dospělou reprezentaci. Co si z něj vybavíte?

Vybavuju si to spíš matněji. Vděčím trenérovi Jánu Kozákovi, že mi dal šanci, hrál jsem na pozici levého obránce. Být v reprezentaci se nepodaří každému, byla to dobrá zkušenost. Takže to beru pozitivně.

Gibraltar ve svém historicky prvním mezistátním utkání nadšeně bránil a Slováci marně dobývali, že?

Nějak tak to bylo, nedokázali jsme se prosadit. Oni to měli jako debut, ale popravdě už si těžko vzpomenu na něco přesnějšího. (úsměv)

Ostatně už je to jedenáct a půl roku.

Vidíte, to už je strašně dávno. Těch zápasů člověk odehrál hodně. Bylo to tehdy vtipné v tom, že ve Slavii jsem hrál v útoku a prosazoval jsem se gólově, ale do reprezentace jsem šel jako levý obránce.

Šlo jen o přátelský zápas, na Slovensku se však psalo o ostudě. Vzpomenete si, jak reagoval na výsledek 0:0 trenér Kozák?

Vzpomínám, že proti Gibraltaru nehrálo gró naší reprezentace. Trenér chtěl dát šanci hráčům ze širšího kádru, možná mu to něco ukázalo. I když to výsledkově nedopadlo dobře. Ani Barcelona nevyhrává každý zápas, v Anglii se zase stává, že ligový tým vypadne v poháru se soupeřem ze čtvrté ligy. Ta remíza tehdy nebyla nic pozitivního, ale ani žádná hrůza.

Dnes je vám 37, fotbal už čtyři roky nehrajete. Sledujete ho vůbec? Pustíte si občas nějaký zápas?

Od roku 2011, kdy jsem přišel do Prahy, nemám televizi. Takže na fotbal se až tolik nedívám, ale v Košicích, kde žiju, zajdu občas na ligu. Navíc mě začala bavit trenéřina, takže se do toho dostávám. Fotbal jsem hrál dvacet let, pořád to mám v sobě.

Kde jako trenér působíte?

Dělám asistenta trenéra ve třetí lize, v Lokomotivě Košice. Je to amatérská soutěž, ale beru to jako dobrou příležitost se něco naučit, mít prostor na seberealizaci.

Že nemáte televizi, to jste zmiňoval v rozhovorech i dříve. Je to nějaký váš životní směr? A neměl byste jako trenér přece jen zápasy sledovat?

Ano, je to takový životní směr. Vždyť tam jsou stejně samé kraviny. (smích) Jasně, jako trenér se dívám na nějaké sestřihy soupeřů, ale co nejvíc se chci soustředit na náš tým. Jsem v něm měsíc, pořád je to pro mě novinka.

Vaší hlavní pracovní náplní je ovšem bytový design. Jak se v tomto ohledu daří vám a vaší značce Different?

Jsem velmi spokojený. Je to někdy nahoru dolů, ale je pro mě důležité, že po kariéře dělám v životě něco, co mě baví. Extrémně mě to naplňuje. Není to monotónní práce, jsou to různé projekty, různé materiály. Často je to masivní dřevo, někdy beton, jindy kov. Není to žádná pásová výroba, spíš řemeslo. Uživím se s tím a cítím se v tom dobře.

Zní to tak, že jste se v tomto oboru rychle našel.

Hodně hráčů zjistilo, že přechod ze života fotbalového profesionála do reality bývá těžký. Je to skok. Jako fotbalista máte všechno nalinkované, tréninky a soustředění, hotely a stravu, pořád vás někdo vede. Jednoho dne to skončí a musíte si najít něco, co vás baví. Mně se to povedlo, jsem za to vděčný. Vedle práce si vlastnoručně stavím dům, dělám si střechu a jsem z toho nadšený. Posouvá mě to mentálně i fyzicky.

Jako designér i umělec nabízíte různé bytové doplňky, ale také šperky nebo obrazy. Je to pestrá paleta, že?

Ano. Malovat jsem začal v Polsku, když jsem tam hrál Ekstraklasu, někdy v roce 2016. Obrovsky mě to chytilo. Později se přidala i fotografie, práce se zrcadlovkou mě baví. Snažím se rozvíjet talenty, které mi jdou. Nechtěl jsem se zaseknout na jedné věci, musí to být pestré. Stejné jsem to měl jako fotbalista, potřeboval jsem pestrý tréninkový proces.

Nedávno na vás vzpomínal bývalý spoluhráč Peter Grajciar v pořadu Pavla Horvátha na Radiožurnálu. Že jste byl vždy svůj a třeba vysavač jste předělal na velkou želvu, tím jste ho pobavil.

(smích) To nebyl vysavač, ale taková betonová polokoule. Před mým domem sloužila jako bariéra proti vjezdu aut. A já jsem ji předělal. Ta polokoule byla jako krunýř a dodělal jsem končetiny, krk z fólií a plastu. Těch polokoulí bylo více, udělal jsem z nich ještě glóbus, UFO a berušku.

Tímhle jste se musel ve fotbalovém kolektivu lišit.

Odlišoval jsem se, to ano. Už na základní škole jsem začal s graffiti, street art mě chytil. Během fotbalové kariéry jsem to bral jako odreagování a věnoval jsem se tomu stále více. V Košicích jsem udělal největší Rubikovu kostku na Slovensku. Splnil se mi sen, že se tím dá uživit, ale to nikdy nebyla priorita. Hlavně aby mě to bavilo. Jako fotbalista jsem se lišil i tím, že jsem nechodil na kávičky, ale chtěl jsem rozvíjet svůj talent. Zkoušel jsem třeba skateboarding nebo vaření.

A v Česku jste se proslavil také tím, že jste na první trénink ve Spartě přijel felicií s červenými disky. Vedle vás zaparkoval Tomáš Řepka své porsche, vznikla vtipná fotka. Často se to v souvislosti s vámi připomíná, že?

Jasně! Je to hezká vzpomínka, už tehdy bylo vidět, že jsem sám sebou a nezajímá mě, co si myslí okolí. Je mi jedno, jakým autem člověk přijede.

Co se s tou felicií stalo?

Mám ji dodnes. (smích) Je to perfektní pracovní auto, vleze se do ní extrémně moc věcí, i když se to nezdá. Do toho auta jsem investoval víc, než jakou má hodnotu. Má rozebranou hlavu, nový motor a šlape dál. Mám to auto velmi rád, snad vydrží ještě třeba deset let.

Bytovému designu se věnoval i váš spoluhráč ze Slavie Marcel Gecov. Vzpomínáte si na to?

Ano, ale byl to spíš architekt. Manuálně s nábytkem tolik nedělal. Teď ať to nezní povýšenecky, ale já jsem někde jinde v tom, že si nábytek navrhnu, vyrobím i donesu na místo. Marcel si našel truhláře, který mu nábytek dodal. Mě naplňuje ta manuální práce.

Jak vůbec vzpomínáte na působení v Praze? Spartou a Slavií jste prošel v letech 2011 až 2014.

Vzpomínám velmi rád. Byly to krásné zkušenosti v klubech, které jsou dnes finančně i kvalitou ještě někde úplně jinde. S odstupem času jste vděčný za to, že jste si tam zahrál. V lize jsou jen stovky hráčů, já jsem byl jedním z nich. Byla i špatná období, každý fotbalista zažije křivdy nebo neshody. Ale zpětně to beru pozitivně, hlavně Praha byla úžasná na život. Ne ten noční, na to jsem nikdy nebyl, spíš kulturně. Divadla, farmářské trhy, architektura, taky nulová jazyková bariéra. Proti Česku nemůžu říct nic špatného.