Její láska k vědě se zrodila v prvním ročníku gymnázia, a to hned na první hodině biologie. "Probírali jsme tehdy cytologii, což je nauka o buňkách. Úplně mě to chytlo, protože ty mechanismy jsou základem života samotného," vypráví zaníceně. Téma ji fascinovalo natolik, že se do něj rozhodla ponořit hlouběji - pročítala studie, poslouchala podcasty a začala přemýšlet, jak si teoretické poznatky "osahat" v praxi.

Kopec odvahy a jeden e-mail

Tehdy šestnáctiletá Tereza nakonec sebrala odvahu a oslovila profesora z Akademie věd. "Chtěla jsem se přijít jenom podívat do laboratoře a něco se od něj naučit. Zpětně se mi ale pak ozval, jestli bych tam nechtěla pracovat na své středoškolské odborné činnosti," popisuje svoji cestu do prestižního ústavu, kde nakonec působila dva a půl roku.

Švýcarská stáž a fascinace bakteriemi

Dalším velkým milníkem pak byla její týdenní stáž ve Švýcarsku, kterou si také zařídila po vlastní ose. Na jedné z přednášek narazila na profesora Marka Baslera, který působil v Basileji. "Vyprávěl tak zapáleně o bakteriální patogenezi, že mě to pohltilo. Okamžitě jsem věděla, že s takovým člověkem bych chtěla spolupracovat," popisuje Tereza. A tak nelenila a rovnou mu napsala. Krátce nato už stála u laboratorního stolu v Biozentru a zkoumala bakterie. Právě tady se její zájem o mikrobiologii ještě prohloubil.

Londýnský sen a česká realita

Po maturitě se rozhodla studiu věnovat v zahraničí, konkrétně na prestižní Imperial College v Londýně. "Klade se tady velký důraz na aplikovaný výzkum a podporu inovativních projektů," vysvětluje svou volbu. Aby ale mohla nastoupit do prvního ročníku, musela vyřešit otázku financí. Po Brexitu je totiž školné pro Čechy až čtyřikrát dražší a možnost studentské půjčky byla zrušena. Na první rok studia tak Tereza potřebovala získat zhruba 1,7 milionu korun.

Rozhodla se kvůli tomu uspořádat dokonce sbírku na Donio. "Čekala jsem, že to bude kontroverzní, připadala jsem si tam mezi těmi příběhy nepatřičně. Ale překvapilo mě, že mi přišly primárně pozitivní reakce, těch negativních bylo jenom pár. Většinou šlo o sexistické narážky nebo poznámky k mému vzhledu," přiznává dlouhovlasá blondýnka, která se s předsudky ohledně toho, že nevypadá jako vědkyně, potýká denně. "Na druhou stranu se mi po zveřejnění sbírky ozvala spousta mladých vědců, kteří mě žádali o rady a tipy."

Osud vzala do vlastních rukou

Tereza ale nespoléhala jen na sbírku, rozhodla se opět vzít osud do vlastních rukou a pustila se do dalšího obepisování. "Už v tom mám praxi," směje se. "Oslovila jsem nadace, filantropy, soukromé podnikatele. A díky nim se částku na první rok studia podařilo vybrat během čtyř měsíců." Jak to bude další roky, to se uvidí. "Doufám, že mi zase pomohou nadace, nejen ty české, ale i zahraniční. A nechávám ještě otevřenou sbírku na Donio," říká s tím, že by v zahraničí chtěla zůstat až do doktorátu. Po něm plánuje návrat zpátky do Česka. "Tolik lidí mi tady pomohlo, chtěla bych jim to vrátit," vysvětluje.

Momentálně Tereza odpočítává poslední dny do odletu a mladým vědcům vzkazuje, aby se nebáli jít za svým snem. "Měla jsem velké štěstí na lidi, ale ne vždycky mi přišla kladná odpověď," přiznává s tím, že i ona častěji slýchala "ne" než "ano". "Nejdůležitější ale je nebrat si to osobně. Odmítnutí je obrovská součást růstu, bez toho to ani nejde. Neznám nikoho úspěšného, kdo by nebyl tisíckrát odmítnut," říká závěrem.