Před dvěma roky provedla Asociace trenérů a učitelů tělesné výchovy vlastní průzkum, jak to je s vyučováním tělocviku na základních a středních školách. Výsledky neukázaly nic dobrého.

Zdatnost s pohybovou gramotností se významně zhoršují a školy v čele se státem nevěnují tomuto problému dostatečnou pozornost. "Učitelé jasně potvrdili, že tělesná výchova je druhořadým předmětem na školách a práce tělocvikářů je společensky nedoceněná. To se musí v dohledné době změnit," glosoval to tehdy Jakub Makalouš z organizace Wannado, pořadatele populárních festivalů Sporťáček.

Od státu je to neprozřetelné. Nemusíme se přesvědčovat o významu sportu pro zdravý vývoj jednotlivců a tím pádem i celého národa. Sportující země má odolnější lidi, lepší bezpečnostní složky, armádu, prostě všechno. A navíc ještě ušetří hromadu peněz, než když musí s postupem věku financovat léčení fyzicky zdevastovaných obyvatel.

Stát nevyužívá páku

Proto by se zdálo, že vládní generalita začne logicky systematicky vylepšovat tělocvik. Protože obsáhne mládež v celé republice. Z titulu povinné školní docházky, v níž jsou hodiny TV také povinné, může tedy stát sportem v dobrém smyslu nakazit kompletní nastupující generaci. Tak aby učitelé v prvňáčcích zapálili oheň pro aktivní pohyb a pak ho přiživovali a přiživovali. Až se z toho stane, že sport je běžnou součástí jejich běžného denního rytmu.

Tak mocné má stát páky na boj s gaučingem a scrollováním. Bohužel tomu zatím nepřikládá dostatečný význam.

Jinak by 91 % tělocvikářů nepozorovalo u žáků sestupnou kondici. Jinak by se nezvýšil počet omluvenek z TV, což zaznamenalo 55 % tělocvikářů, tedy více než polovina.

"Zcela jednoznačně se dlouhodobě zhoršuje fyzická kondice našeho národa a jako učitelé tělocviku tomu chceme zamezit. Jenže máme k tomu omezené nástroje. A stát nedostatečně upozorňuje na benefity z pohybu," upozornil Miroslav Petr, děkan Fakulty tělesné výchovy a sportu v Praze a předseda Asociace trenérů a učitelů tělesné výchovy.

Že to je nutné, dokládají další čísla z onoho průzkumu. 82 % tělocvikářů si podle průzkumu myslí, že je jejich práce společensky nedoceněna a podle 74 % učitelů nejsou hodiny TV na školách na stejné úrovni důležitosti a významu jako ostatní výukové předměty.

"Pro učitele je složité pracovat s pohodlnými dětmi, které jsou v tomto přístupu podporovány svými rodiči. Nepomáhá ani velký počet omluvenek od lékařů nebo právě od rodičů. Někdy stačí, když dítě zakašle a nemusí cvičit. A limitují nás také obavy učitelů realizovat s žáky některé sportovní aktivity," popsal kritické momenty Kamil Kotlík, profesor z Oddělení pedagogiky a didaktiky tělesné výchovy na FTVS.

Co mohou dělat tělocvikáři, když přecitlivělá maminka píše zavalitému synáčkovi omluvenky z těláku jako na běžícím pásu? Nic, může jen srazit a paty a myslet si své. Kdyby ignoroval papír od mámy, těžko by pak obhajoval. Kdo by slyšel na to, že tak učinil pro dobro dítěte?

Občas jsou to opravdu bizarní příběhy.

Kluk přikulhá s omluvenkou z těláku kvůli výronu v nártu, ale sotva vyjde ze školy, za rohem už skáče jako srnka.

Nebo: ratolest se nemůže zpotit, aby nepřiživila nachlazení. Ale sotva vyběhne po závěrečném zvonění ven ze školní budovy, zamíří do první cukrárny na zmrzlinu.

Na druhou stranu ani tělocvikáři nejsou v komunikaci s rodiči bez chyby. Tady je autentická příhoda jedné maminky.

"V pátek můj 13letý syn přišel z fotbalu s naraženým zápěstím. Celý víkend jsem mu zápěstí mazala gelem s analgetiky a stahovala obinadlem. V neděli to stále nebylo v pořádku, a tak jsem mu napsala omluvenku z hodiny tělesné výchovy. Shodou okolností jsem s ním v pondělí ráno byla u zubařky na rovnátkách. Takže v žákovské měl omluvenky dvě - jednu na tu půlhodinu co zameškal kvůli zubařce a druhou kvůli tělocviku.

Reakce od tělocvikáře? Vzkázal mi, abych mu napsala důvod, proč jsem svého syna omlouvala z TV, jestli prý kvůli zubaři. A to je to, co mě na tom vytočilo. Opravdu si myslí, že jsem, s prominutím, takové hovado, že dítě, které má evidentně ovázanou bolavou ruku, omlouvám kvůli zubařce? Mám sto chutí mu napsat, že jako právní zástupce dítěte ho mohu dle školního řádu sama omluvit i při delší nepřítomnosti."

Závěr?

Nemůžeme všechny školy a rodiče házet do jednoho pytle. Je řada základek a středních škol se skvělými tělocvikáři i halami a hřišti, kde se žáci na hodiny TV těší. Ovšem určitě nejsou v převaze. Za což mohou i malé výdělky.

"Bohužel, někteří z kvalitních tělocvikářů opouštějí školství po krátké době praxe. Jedním z důvodů je nedostatečná finanční podpora. Často se tak stává, že absolventi pedagogických škol v tomto oboru se nakonec rozhodnou do praxe vůbec nenastoupit," dodal Miroslav Petr, děkan FTVS UK Praha.

Když si vystudovaní tělocvikáři udělají živnost z individuálních tréninků, dostanou se k mnohem zajímavějším penězům, než když zařezávají denně ve školních tělocvičnách, kde většina dětí protahuje grimasy, když po nich něco chtějí.

Stačilo by však, kdyby se osvícení politici postavili jako ve Finsku, kde vzdělávání, i tomu sportovnímu, dali patřičnou společenskou prestiž. Neboť si uvědomili, že to je klíčový předpoklad, aby země poskočila ve všech oblastech výše.

Důvěra, rovnost, vnitřní motivace - tak pojmenovali Finové pilíře nově nastoleného systému, který jim přinesl výborné výsledky. Samozřejmě tomu doprovodili i odpovídající platové ohodnocení pedagogických pracovníků. Kantoři naopak musí mít magisterský titul a procházejí přísným výběrovým řízením. Samozřejmostí je celoživotní vzdělávání.

Situace u nás na startu nového školního roku?

O třetí hodině tělocviku se stále vedou jen akademické debaty, i když třeba v Maďarsku už jsou na pěti hodinách týdně. Nových sportovních školních areálů přibývá jen pomálu a odborně fundovaní tělocvikáři zůstávají nadále nedostatkovým zbožím.

Povolaní, kteří by s tím mohli a měli hýbnout, však nad tím zavírají oči.