Někdejší mluvčí prezidenta Václava Havla upozorňuje na to, jak radikálně se v rétorice představitelů americké administrativy proměnil pohled na svět. "To je něco naprosto nepředvídaného, nového a já se neustále musím po ránu štípat a připomínat si, že jsou to teprve dva měsíce," říká bývalý diplomat v rozhovoru pro Spotlight.

Ve Spojených státech znáte spoustu důležitých lidí. Jak situaci kolem Donalda Trumpa vnímají?

Mezi mými přáteli a známými jsou skalní demokraté, kteří to, co dělá Donald Trump, považují za nebezpečný útok proti samotným základům americké demokracie. Něco naprosto cizího jejich chápání. Ale pak mám také řadu známých, které znám z administrativy George W. Bushe mladšího a z těch předchozích let ještě z administrativy jeho tatínka George W. H. Bushe. To byli internacionalisté, v podstatě lidé, kteří se domnívali, že existuje nějaké americké poselství svobody, které se má po vítězství ve studené válce šířit, upevnit a prohloubit. A to je v radikálním rozporu s tím, co se domnívá Donald Trump a jeho stoupenci, protože těm nejde o to, co bude se světem, ale o to, co bude s Amerikou.

Přiznávám, že mě překvapuje jeho vztah k Rusku, protože jsem počítal s tím, že Američané mají nechuť k Rusku, potažmo k Sovětskému svazu, přímo v genech.

Ano, ale na druhé straně je tam něco, čemu by se možná dalo říct syndrom velikosti. Prostě "my jsme velcí, vy jste velcí…" Američané obdivují a respektují velikost, protože sami mají pocit, že jsou ta největší, nejdůležitější a nejlepší země na světě. I proto měli i během té studené války velký respekt k největší zemi na světě. A někde mezi tím je ještě střední poloha, historie toho - byť pragmatického - spojenectví ve druhé světové válce v boji proti nacismu.

Může tam být i nějaká osobní rovina? Že Donald Trump respektuje Putina, protože je to silný vládce?

O jiném americkém prezidentovi, mám na mysli Jimmyho Cartera, se možná trošku nespravedlivě říkalo, že nikdy nepotkal diktátora, kterého by si neoblíbil. O Donaldu Trumpovi to platí možná spravedlivěji a ve větší míře, protože je vidět, že jeho respekt se často vztahuje nejenom na Vladimira Putina, ale také na čínského prezidenta Si nebo na severokorejského Kima.

Nemůže to být také jeden z důvodů té nechuti, až pohrdání Evropou? Protože oproti těm diktátorům jsou evropští politici takoví nudní, úředničtí, šedí…

Myslím, že zdrojů toho nepochopení nebo nechuti k Evropanům je víc. Jeden z nich bezesporu má ekonomické znaménko - pocit, že Spojené státy na Evropu doplácejí. Starají se o její bezpečnost. Ale svou roli určitě hraje i to, že Evropa a Evropská unie se v posledních desetiletích vyvíjela ve směru progresivističtějších ideologií. Evropa se navíc, alespoň rétoricky, chápe jako jakési hodnotové uskupení, a já myslím, že pojem hodnota má pro Donalda Trumpa velice limitovanou hodnotu. Má pro něj význam jen ve smyslu "tržní hodnota".

Ono to bylo docela názorně vidět v uniklé konverzaci skupiny klíčových mužů americké administrativy, kteří plánovali útok v Jemenu, během níž se Evropě vyloženě vysmívali za její neschopnost nějaké obdobné akce.

To je samozřejmě percepce, kterou Trump a jeho vláda šíří a ke které se kloní jaksi celá řada jejich voličů a stoupenců. Ale tahle perspektiva neodráží úplně přesně realitu. To, že Spojené státy doplácejí na Evropu, není realita. Ano, Spojené státy mají značný deficit v obchodní bilanci s Evropou, ale jen v oblasti zboží. V oblasti služeb nikoliv. Ten rozdíl se odhaduje na 40 až 50 miliard dolarů, a to je z hlediska celkového objemu obchodu naprosto zanedbatelné.

Stejně tak není úplně pravda, že by se Evropa v kritických okamžicích nehlásila ke společné atlantické bezpečnosti a nic pro ni nevykonávala. NATO poprvé a jedinkrát ve své existenci aktivovalo pátý článek Washingtonské smlouvy po útocích z 11. září 2001. Evropští vojáci se společně s Američany podíleli na mírových silách v bývalé Jugoslávii, v Afghánistánu, v Iráku atd. Dokonce viceprezident J. D. Vance byl při své návštěvě Grónska nucen přiznat, že s nimi Dánové bojovali v Afghánistánu.

Co to vypovídá o americké politice?

Je to už více než dva měsíce, co je Trump prezidentem, a je to smršť každodenních šokujících oznámení, plánovaných kroků atd. Jednoho dne zabereme Panamu, druhý den zabereme Grónsko, třetí den připojíme Kanadu. Ale přitom jsme vlastně pořád v tom světě, kde jsme byli. Samozřejmě v politice platí, že slova mají následky, ale zatím se nic z toho nestalo.

Někdy si člověk říká, jestli cílem všech těch neuvěřitelných zpráv a kroků prostě není jenom bavit amerického voliče. Ale jednu věc musíme Donaldu Trumpovi přiznat - ve srovnání s érou Joea Bidena je to mnohem zábavnější. A zatím to vypadá, že to funguje. Kroky Donalda Trumpa rozkolísaly americké akciové trhy, ale popularita Donalda Trumpa samotného od té doby o něco stoupla.

Původním povoláním jste psycholog. Věřím, že vám to nedalo se nad osobností Donalda Trumpa zamyslet taky trošku z psychologického pohledu. Jak byste ho ohodnotil?

Já někdy položertem říkám, že těch osm či devět let, co jsem strávil v psychiatrické léčebně, byla pro politiku a diplomacii velká škola. A tím nechci říct, že politici jsou v zásadě šílenci. Ale rozhodně si myslím, že v politice je nadměrný počet toho, čemu se v psychologii říká hraniční porucha osobnosti.

Oni nejsou duševně nemocní, jsou vychýlení. Jsou to osobnosti, které se označovaly v psychologii jako psychopaté nebo sociopaté, to znamená lidé s poruchou osobnosti. Na rozdíl od duševní nemoci, která je léčitelná, porucha osobnosti je vzorec chování. Možná souvisí s genetickými faktory, určitě s ranou výchovou a podobně, ale nedá se příliš ovlivnit. A někteří ti silní politici rozhodně vykazují tuhle narcistní, to znamená sebeobdivovací poruchu osobnosti. Pocit obrovské potřeby moci, potřeby respektu, uznání i strachu.

Jak s takovými lidmi jednat? Mám dojem, že s Donaldem Trumpem trochu jako s přerostlým dítětem. Britský premiér Keir Starmer na něj zapůsobil tím, že mu přinesl osobně psaný dopis, kde ho král Karel zve na návštěvu Londýna. Finský prezident Alexander Stubb zaujal, když pomohl Trumpovu golfovému týmu vyhrát.

O někdejším rakouském kancléři Bruno Kreiském se říkalo, že ho jednou na nějaké recepci potkal nějaký známý a říkal: "To musí být hrozné, jak vám pořád někdo v jednom kuse pochlebuje." A Kreiski mu odpověděl: "To byste nevěřil, kolik pochlebování dokážu vydržet." Myslím, že Trump má téměř nekonečnou schopnost nechat si pochlebovat.

Ale je tu ještě jeden recept, o kterém mluvil někdejší národní bezpečnostní poradce John Bolton. Ten říkal, že musíte Trumpa pořád rozptylovat. Lidé jako Trump mají někdy potíže udržet pozornost u jednoho tématu. Neustále přelétají z jednoho na druhé. Takže pokud máme třeba obavy z toho, že by Trump mohl udělat něco neprozřetelného, co se týče Ruska, NATO atd., tak bude asi dobré ho rozptýlit jinými tématy - třeba kolonizací Marsu (smích).

Je to všechno jen show? Žantovský o smršti šokujících zpráv z Trumpovy administrativy (1. 4. 2025)